Zóny veřejného blaha

Najdeme je snad v každém městě a kraji. Politici na všech úrovních do nich zaklínají své vize hospodářského rozvoje. Říkáme jim průmyslové zóny nebo také rozvojová území. Ve vlastnických vztazích k větším volným územím často panuje zmatek a navíc chybí inženýrské sítě. Kdokoliv se bude zajímat o realizaci podnikatelského záměru vyžadujícího nějakou stavbu na zelené louce, dá jistě za rozumných podmínek přednost území s jedním vlastníkem ochotným k jednání a zavedené inženýrské sítě budou bezpochyby také plus. Právě plochy s takto ujasněnými vlastnickými vztahy a zavedenými inženýrskými sítěmi jsou ony průmyslové zóny.

Pobídky jsou sociálním inženýrstvím

Protože dnes často převládá názor, že politika je vlastně správa hospodářství a společnosti města, kraje či státu, usuzují mnozí politikové, že je právě jejich úkolem vytvářet průmyslové zóny. Sledují tím tvorbu pracovních míst, čím více, tím lépe. Argumentují oživením místního hospodářství, multiplikačním efektem na rozvoj subdodavatelské sítě. Sociální inženýři tvoří „štěstí“ lidu a regionu. Z motivů vedoucích k takové politice zcela zmizel člověk jednotlivec. Samotný chod hospodářství, samotný proces rozvoje jsou cílem. Člověk se potácí kdesi uvnitř jako pouhá položka při statistických výpočtech. Důležité jsou pouze souhrnné ukazatele pohybující se správným směrem. Toto chybné konstruktivistické pohlížení na politiku je dnes bohužel až příliš častým jevem. Nutkání vytvářet svými rozhodnutími nová pracovní místa, jakkoliv je jejich novost iluzorní, mnozí politikové prostě nedokáží odolat.

Často však samotná tvorba průmyslových zón, samozřejmě z veřejných prostředků, nestačí. Je třeba možné investory ještě pobízet. A ne lecjaké investory. V kurzu jsou vyspělé technologie a tak jsou žádány pouze firmy, které podnikají v takových oborech. Který stát či region by nechtěl mít takové svoje malé Silicon Valley? A tak si levice vymyslela a uzákonila systém investičních pobídek. Patří mezi ně daňové úlevy, pozemek pronajatý za symbolickou cenu, dotace na každé vytvořené pracovní místo a další formy zvýhodnění. Jedni podnikatelé platí daně a druzí je pak dostanou jako dotaci na pracovní místo nebo je prostě neplatí. Jste například výrobce obuvi nebo logistická firma? Potom nepodnikáte v oboru moderních technologií a proto jste nežádoucí, budete vyhnáni z ráje průmyslových zón do pekla běžného ekonomického prostředí a z vašich daní budou přidělovány investiční pobídky tak, jak se moudrým hlavám v rozvojových agenturách zamane. Občas je slyšet argument, že firma přišla do průmyslové zóny bez investičních pobídek a tím je vše v pořádku. Jenže oproštění firmy od nutnosti hledat si pozemek, koupit jej a případně si tam přivést inženýrské sítě je druhem dotace. Mimo průmyslovou zónu by náklady s tím spojené nesla firma, přijde-li však do zóny, hradí je stát, region či město, tedy subjekty financované z daní.

Proč stát?

Průmyslové zóny jako takové jsou v zásadě dobrým nápadem. Je podstatné si ale uvědomit, že jejich vytváření, tj. výkupy a scelování pozemků a budování inženýrských sítí nejsou ničím jiným než podnikáním. Rychlou odpovědí na námitku, že stát, město nebo kraj nemají podnikat, nebo tvorba zisku není jejich věcí, bývá šalamounská otázka, kdo by to (vytváření průmyslových zón) ale jinak dělal? Odpověď  je velmi prostá: soukromé firmy. Že mnozí investoři si raději pronajmou či koupí pozemek na ploše s přivedenými inženýrskými sítěmi a jasnými vlastnickými vztahy je jasné. Ale neexistuje jediný důvod se domnívat, že výkupy a scelování pozemků, zavádění inženýrských sítí a následný pronájem či prodej plochy na takových územích nemohou být předmětem soukromého podnikání. V zásadě stejnou myšlenkou jsou tzv. administrativní nebo kancelářské budovy, ve kterých si menší firmy pronajímají prostory a platí služby. Snad nikoho ani nenapadne, že by stát nebo samospráva měly takové budovy stavět a provozovat. Zcela samozřejmě jsou považovány za věc soukromého podnikání. Proč tedy uvažovat jinak u průmyslových zón? Důvod neexistuje a dokladem toho je mnoho soukromých průmyslových zón a firem zabývajících se jejich budováním. Hranice mezi administrativní budovou a průmyslovou zónou může být nejasná, protože k budově může patřit jedna nebo dvě menší či větší haly s výrobou, pár garáží apod. V zásadě se však vždy jedná o tentýž druh podniku. Měli bychom přestat na průmyslové zóny hledět jako na cosi výjimečného, co spasí místní ekonomiku. Je to normální podnikání jako každé jiné, jenže v soukromé variantě se musí obejít bez publicity a nadšených projevů politiků.

Tvorba a provoz průmyslových zón tedy jsou podnikáním a nemají být předmětem činnosti politických reprezentací. Že investiční pobídky jsou naprostým nesmyslem je, věřím, čtenáři Laissez-Faire dostatečně zřejmé. Investorů, ani těch potenciálních, se na investiční pobídky neptejme. Vždy odpoví, že jsou pro ně důležité. Nebudou přeci sami proti sobě. Dochází tedy tvorbou průmyslových zón alespoň k tvorbě nových pracovních míst? Pouze zdánlivě a lokálně a často také pouze dočasně. Je to starý Bastiatův problém toho, co je vidět – průmyslová zóna a toho co není vidět – všechno co nevzniklo kvůli neutracení peněz odebraných na daních a kvůli zabírání trhu podnikáním státu, regionu či města.


Robert Kotzian je místopředsedou Mladých konzervativců v Brně a pedagogem na Vysokém učení technickém v Brně