Zneužívání vládního monopolu Emise Peněz

Peněžní monopol posílil vládní moc

Zatímco nám vládní monopol na emisi peněz příliš nepomohl při zajišťování lepších peněz, než bychom měli jinak, spíše naopak, výrazně pomohl k obecnému růstu moci státu. Pokud studujeme historii peněz, není možné se nepodivit nad tím, proč by se lidé měli smířit s výkonem státního peněžního monopolu po dlouhou dobu 2000 let, když byl neustále zneužíván k jejich vykořisťování a okrádání. Může to být vysvětleno pouze existencí mýtu, který se natolik pevně zakořenil v povědomí lidí, že dokonce ani profesionální studenti tohoto tématu (po dlouhou dobu včetně autora tohoto textu) jej nezpochybňují. V okamžiku, kdy zpochybníme platnost této zakořeněné doktríny, její základy se ukáží velice křehké.

Nemůžeme detailně popisovat zločinné aktivity vládců při monopolizaci peněz již od dob řeckého filosofa Diogéna, o kterém je známo již od 4. století př.n.l., že označil peníze za hříčku v rukou politiků. Od doby Římské říše do 17. století, kdy se začaly objevovat papírové peníze ve větším měřítku, je historie ražby téměř nepřetržitým příběhem znehodnocování a kontinuálního snižování obsahu drahých kovů v mincích a odpovídajícího zvyšování cen všech komodit.

Historie je dlouhým příběhem inflací způsobených vládami

Nikdo ještě nenapsal úplnou historii tohoto vývoje. Skutečně by to byla velmi monotónní a depresivní četba, ale myslím si, že není vůbec přehnané říci, že historie je dlouhým příběhem inflací, a to obvykle inflací řízených vládami a ve prospěch vlád, ačkoliv objevy zlata a stříbra v 16. století měly podobné efekty. Historikové se opět a opět pokoušeli ospravedlnit inflaci tvrzením, že umožňuje dlouhá období rychlého ekonomického rozvoje. Vymysleli dokonce množství inflacionistických teorií historie, které však byly jednoznačně vyvráceny historickým vývojem: ceny v Anglii a ve Spojených státech byly na konci období jejich nejrychlejšího rozvoje téměř na úplně stejné úrovni jako dvě století předtím. Bohužel neustále se navracející mylné teorie jsou naprosto rezistentní vůči výsledkům předchozích debat a důkazů.

Raný středověk může snad být obrazem období, kdy deflace přispěla k ekonomickému poklesu celé Evropy. Ale ani to není jisté. Spíše se zdá, že celkově se snižující objem obchodu vedl ke snížení množství peněz v oběhu, a nikoliv naopak. Nalézáme příliš mnoho stížností na všeobecnou drahotu a na zhoršení kvality mincí, než abychom akceptovali deflaci jako širší než lokální fenomén v oblastech, kde války a migrace zničily trhy a peněžní ekonomika se smršťovala tak, jak lidé ukrývali své poklady. Ale tam (jako v severní Itálii), kde se rychle vzpamatoval obchod, najednou zjišťujeme, jakoby všichni místní vládci soutěžili mezi sebou navzájem ve znehodnocování mincí – v procesu, který, přes některé neúspěšné pokusy obchodníků nabízet lepší prostředek směny, trval po několik následujících století, až začala být Itálie nazývána zemí s nejhoršími penězi a nejlepšími měnovými teoretiky.

Ale ačkoliv jak teologové, tak právníci zavrhovali podobné praktiky, tyto nikdy neustaly až do doby, kdy zavedení papírových peněz poskytlo vládám mnohem levnější metodu jak okrádat lidi. Vlády samozřejmě nemohly vnucovat lidem špatné peníze bez využívání i těch nejkrutějších opatření. Podívejme se do historie na to, jaké tresty mohly člověka postihnout za pouhé odmítnutí akceptovat oficiální peníze: „Od Marca Pola jsme se naučili, že ve 13. století odmítnutí císařských papírových peněz bylo podle čínského práva trestáno smrtí. Dvacet let v okovech a v některých případech i smrt byly tresty, které se uplatňovaly za odmítnutí francouzských asignátů. Rané anglické právo trestalo odmítnutí akceptovat vládní peníze jako crimen lese majestatis. V dobách americké revoluce bylo trestáno odmítnutí Kontinentálních bankovek jako akt nepřátelství a v některých případech mohlo znamenat zánik dluhu.“

Absolutismus potlačil snahy obchodníků o vytvoření stabilních peněz Některé z prvních bank v Amsterdamu či na jiných místech byly založeny proto, aby zajistily obchodníkům stabilní peníze, nicméně růst absolutismu brzy potlačil jakékoliv snahy o vytvoření nevládní měny. Místo toho podporoval rozvoj bank, které emitovaly bankovky v denominacích odpovídajících oficiálním vládním penězům. Dokonce ještě méně než při popisu historie kovových peněz zde můžeme načrtnout, jak podobný vývoj otevřel dveře k novým způsobům zneužití státní moci.

Říká se, že se Čína, díky své zkušenosti s papírovými penězi, pokusila zakázat jejich používání navždy (samozřejmě neúspěšně), ještě předtím než je Evropané vůbec objevili. Jakmile evropské vlády jednou objevily tuto možnost, začaly nemilosrdně vykořisťovat obyvatelstvo, ne proto, aby mu poskytly dobré peníze, nýbrž proto, aby získaly pokud možno co nejvíce příjmů. Od té doby, kdy britská vláda v roce 1694 prodala Bank of England omezený monopol na emisi bankovek, bylo hlavním cílem vlád nenechat si vzít svoji moc nad penězi, původně vyjádřenou jako právo ražby, skutečně nezávislými bankami. Převládající zlatý standard a s ním související víra, že jeho udržení je věcí prestiže a odstoupení od zlatého standardu by znamenalo národní potupu, byl efektivním nástrojem omezení vládní moci nad penězi. Poskytl světu velmi dlouhé období – 200 a možná i více let – relativní stability, během kterého se mohla rozvinout moderní průmyslová společnost, ačkoliv trpěla periodickými krizemi. Ale jakmile vlády přibližně dvacátých letech 20. století pochopily, že směnitelnost ve zlato je pouhou metodou řízení množství peněz, které je reálným faktorem ovlivňujícím jejich hodnotu, začaly být velmi aktivní ve snaze vyhnout se tomuto disciplinujícímu prvku a peníze se staly, více než kdykoliv předtím, hříčkou v rukou politiků. Pouze několik předních mocností dokázalo zajistit přijatelnou měnovou stabilitu po jistý čas a tyto mocnosti ji přinesly také do svých koloniálních říší. Východní Evropa a Jižní Amerika ale dlouhodobou měnovou stabilitu nikdy nezažily.

Vlády nikdy nevyužily své moci k tomu, aby dlouhodobě poskytovaly přijatelně kvalitní peníze a aby se zdržely jejich hrubého zneužívání (výjimkou je období, kdy vládní disciplínu zajišťoval zlatý standard). Důvod, pro který můžeme odmítnout nadále tolerovat vládní nezodpovědnost, je to, že dnes víme, že je možné řídit množství peněz v oběhu, a tím způsobem zabránit významným fluktuacím v jejich kupní síle. Ačkoliv máme všechny důvody nedůvěřovat vládě, která není vázána zlatým standardem či obdobným uspořádáním, není sebemenší důvod pochybovat, že soukromé podnikání v oblasti emise peněz – závisející na úspěšnosti snah udržet hodnotu těchto soukromě emitovaných peněz – zajistí dlouhodobě stabilní prostředek směny. Je ale třeba objasnit a vyvrátit jeden základní předsudek, který pravděpodobně vytváří podhoubí, z něhož vyrůstají námitky proti odstátnění peněz.

Záhada zákonného platidla

Tímto předsudkem je koncept „zákonného platidla“. Pro naše účely to nemá příliš velký význam, ale je často využíván k vysvětlení nebo k ospravedlnění vládního monopolu emise peněz. První vrzušené reakce na náš návrh budou znít asi následovně: „Ale vždyť zde musí být nějaký zákonný prostředek směny“. Jakoby tato představa dokazovala nutnost existence univerzálních, vládou emitovaných peněz, které jsou považovány za nezbytné pro každodenní běh hospodářství. Ve svém striktně právním významu neznamená „zákonné platidlo“ nic více, než že věřitel nemůže odmítnout přijmout plnění dluhu ve vládou emitovaných penězích. Přitom je příznačné, že tento termín nemá žádnou oficiální definici v anglickém právu. V jiných zemích to jednoduše znamená, že prostředkem vyrovnávání dluhů mohou být buďto vládou emitované peníze, nebo takové aktivum, o kterém rozhodne soud. Pokud vláda vlastní monopol na emisi peněz a využívá jej k zavedení jednotných peněz, musí mít pravděpodobně také sílu říci, jakými prostředky mohou být spláceny dluhy denominované v jejích penězích. Ale to neznamená, že všechny peníze musí být zákonným platidlem, ani to, že všechny prostředky, kterým právo propůjčí atributy zákonného platidla, musí být peníze (existují historické příklady, kdy byli věřitelé donuceni soudním rozhodnutím akceptovat jako vyrovnání dluhu místo peněz takové komodity jako tabák, který může být těžko označen za peníze).

Pojem „zákonné platidlo“ je ve všeobecném povědomí obklopen mlhavými představami, ve kterých tento koncept splývá s požadavkem, aby stát emitoval peníze. Tato stále přežívající středověká idea znamená, že stát uděluje penězům hodnotu, kterou by jinak neměly. Toto je pravdou pouze ve velice omezeném rozsahu – v případě, že nás vláda přinutí akceptovat jako peníze něco jiného, než jsme si dojednali. V tomto smyslu to pro dlužníka znamená stejnou hodnotu jako původní předmět smlouvy. Ale pověra, že je nutné, aby stát deklaroval, co jsou to peníze, jako kdyby peníze vytvářel a bez něj by nemohly existovat, se pravděpodobně vyvinula z naivní víry, že takový prostředek jako peníze musel být „vynalezen“ nějakým geniálním vynálezcem. Tato víra byla naprosto překonána porozuměním procesu spontánního vytváření takových nezamýšlených institucí v procesu společenské evoluce, jejichž nejlepším příkladem jsou právě peníze (stejně jako právo, jazyk, morálka a další). Tím, že byla středověká doktrína o valor impositus znovu oživena v tomto století velmi obdivovaným německým profesorem Knappem, připravila půdu pro politiku, která vedla v roce 1923 ke znehodnocení německé marky na 1 / 1.000.000.000.000 její původní hodnoty!

Přednosti soukromých peněz

Zajisté mohou existovat, a také existovaly, bez vládního přičinění velmi kvalitní peníze, ačkoliv zřídkakdy měly možnost existovat delší dobu. Nicméně musíme si vzít ponaučení ze zprávy holandského autora, jenž před mnoha sty lety popsal papírové peníze v Číně (v tehdejší době v té části světa běžné platidlo). Právě proto, že nebyly zákonným platidlem a ani středem státního zájmu, byly všeobecně akceptovány jako peníze. Vládám vděčíme za to, že na území národních států je v současnosti akceptován pouze jeden druh peněz. Ale zdali je toto uspořádání vhodné či zdali by lidé nemohli (pokud by pochopili veškeré vyplývající výhody) získat mnohem kvalitnější peníze bez veškerého rozruchu kolem zákonného platidla, zůstává stále otevřenou otázkou. Navíc není nutné, aby „zákonné platidlo“ bylo specificky vytvářeno zákonem. Plně dostačuje, pokud zákon umožňuje soudu rozhodnout, jakými penězi má být uhrazen dluh v každém konkrétním případě.

Podstata problému byla velmi jasně vysvětlena již před 80 lety vynikajícím obráncem liberální hospodářské politiky, právníkem, statistikem a vysokým státním úředníkem Lordem Farrerem. V práci z roku 1895 napsal, že pokud národy „neudělají nic jiného, než že stanoví zákonným prostředkem směny určitou standardizovanou jednotku [hodnoty, kterou přijaly], pak není potřeba ani důvod přijímat jakýkoliv zvláštní zákon o legálním prostředku směny. Běžné obchodní právo je plně dostačující a není nutné zákonem dávat určité formě peněz nějakou speciální funkci. Přijali jsme zlatý sovereign jako obchodní jednotku nebo standard hodnoty. Pokud slíbím zaplatit 100 sovereignů, pak není potřeba žádný zákon o měně či zákonném platidle k tomu, aby mi sdělil, že jsem zavázán zaplatit tuto částku a nemohu dluh uhradit jiným způsobem.“

Farrer uzavírá, poté co prozkoumal některé typické projevy koncepce zákonného platidla, že „Pokud se podíváme na příklady uvedené výše či na používání a zneužívání zákona o zákonném platidle, kromě posledního případu [tj. podpůrné mince] uvidíme, že je jim společná jedna charakteristika – právo ve všech případech umožňuje, aby dlužník zaplatil a věřitel byl nucen přijmout jako úhradu dluhu něco jiného, než předpokládala jejich smlouva. Ve skutečnosti se jedná o vynucenou a nepřirozenou konstrukci uvalenou na jednání jednotlivců z pozice síly.“

K tomu o několik řádek dále dodává, že „jakýkoliv zákon o legálním prostředku směny je ze své podstaty podezřelý“.

Je skutečně pravdou, že ustanovení zákonného platidla je jednoduše způsobem, jak donutit lidi, aby akceptovali jako splnění kontraktu něco, co nikdy nezamýšleli přijmout v době, kdy uzavírali smlouvu. Tím se za jistých podmínek stává faktorem, který zesiluje nejistotu lidského jednání a obsahuje, jak také poznamenal Lord Farrer v tom samém kontextu, „umělou konstrukci smluv, které by jednotlivé smluvní strany nikdy neuzavřely, pokud by k tomu nebyly přinuceny arbitrárním zákonem, a to tak, že nahrazuje svobodné uzavírání dobrovolných kontraktů stanovením jejich náležitostí z pozice práva.“

Všechno toto je velmi dobře ilustrováno historií, kdy se výraz „zákonné platidlo“ stal velmi rozšířeným a začal být používán jako definice peněz. V notoricky známých „sporech o legální prostředek směny“, které byly projednávány před Nejvyšším soudem Spojených států v období následujícím po Občanské válce, bylo hlavním předmětem sporu, zda věřitel musí akceptovat splacení starých dluhů v dolarech, ačkoliv jejich hodnota se velmi snížila od dob, kdy byl poskytnut úvěr. Stejný problém vyvstal dokonce ještě s větší naléhavostí ke konci velkých evropských inflací, které následovaly po 1. světové válce. Dokonce i v extrémním případě německé marky byl princip „marka je marka“ dodržen až do samého závěru, ačkoliv později byly učiněny některé kroky ke snížení ztrát těch, kteří utrpěli nejvíce.

Vláda musí mít samozřejmě volnost rozhodování, ve kterých měnách budou placeny daně a ve kterých bude uzavírat smlouvy (tímto způsobem může podporovat měnu, kterou emituje nebo kterou si přeje podpořit), ale není sebemenší důvod, proč by neměla akceptovat jinou účetní jednotku jako základ pro výpočet daní. V neobchodních platbách, jakými jsou náhrady škody nebo kompenzační platby, by soud rozhodoval o tom, v jaké měně by bylo povinné je uhradit. Pro podobné případy by se jistě vyvinula specifická pravidla, nicméně by nebyla zapotřebí žádná nová legislativa.

Existuje reálné nebezpečí, pokud je vládou emitované platidlo nahrazeno jiným z toho důvodu, že vláda zmizí jako důsledek vnějšího vpádu, revoluce nebo rozpadu národa. V takových případech nová vláda zákonným způsobem upraví nakládání se soukromými kontrakty uzavřenými ve zmizelé měně. Pokud by soukromá banka emitující vlastní peníze zastavila činnost a nebyla schopna dostát svým závazkům, její měna by se stala bezcennou a její držitelé by neměli žádný právně vynutitelný nárok na kompenzaci. Soudy však mohou rozhodnout, že kontrakty mezi třetími stranami uzavřené v dané měně v době, kdy existovaly rozumné důvody očekávat, že bude stabilní (tj. kontrakty uzavřené v dobré víře), budou plněny v jiné měně, která bude nejlépe vyhovovat záměrům smluvních stran.


Výňatek z knihy Denationalisation of Money – The Argument Refined publikované v roce 1978 The Institute of Economic Affairs.

překlad: Miroslav Zajíček