Ženíme se a vdáváme s požehnáním státu

Jako dítě jsem si myslel, že svědkové mají při svatebním obřadu dosvědčit úřadům pravost a solidnost vztahu snoubenců. Teprve mnohem později jsem se dozvěděl, že mají učinit něco ještě mnohem neočekávanějšího – dosvědčit státu, že k uzavření manželství došlo. Vzácně si stát volá svědky k dosvědčení zákonnosti postupu (v trestním řízení např.), ale pokud jde o platnost úkonu, postačuje vždy jen úkon úředníka samotného. Tak k čemu tedy zrovna svědkové při uzavírání manželství? Odpověď na tuto otázku je jednoduchá – otázka se prostě otočí. K čemu při uzavírání sňatku potřebujeme stát? K ničemu pochopitelně. Oni dva svědkové jsou pozůstatkem dob, kdy se manželství uzavíralo čistě na soukromoprávní úrovni.

Soukromoprávní charakter manželské smlouvy je při bližším zamyšlení jasný. Podíváme-li se na vývoj uzavírání manželství v římském právu, tento názor se jen potvrdí. Římské poměry jsou sice poněkud komplikovány tím, že jedinou plně oprávněnou a nikomu jinému odpovědnou osobou byl otec rodiny, takže práva ostatních členů rodiny se odvozovala od jeho práv, ale i tak jsou velmi ilustrativní. Manželství zde byla dvou typů – s mocí manželskou, kdy manželka přešla z moci svého otce do moci manžela, a bez moci manželské, kdy žena zůstávala v moci svého otce. Hlavním a asi nejstarším typem uzavírání manželství s mocí manželskou byla tzv. coemptio, kdy otec rodiny ženu jakoby prodával manželovi za symbolickou cenu – to ovšem poukazuje na skutečnost, že původně šlo o skutečný prodej. Ostatně některé lidské společnosti takovou praktiku znají dodnes. Pro uzavření manželství bez moci manželské platilo pravidlo, že „Manželství nezakládá soulož, ale souhlas“, přičemž stačil jakýkoli projev souhlasu.

Stát měl asi vždy tendenci zasahovat do soukromých záležitostí. I v Římě docházelo k zásahům do spontánního vývoje rodinného práva ze strany státu, pocit důvěrné známosti nepochybně vyvolají zákony Oktaviána Augusta z let 18 př. n. l. a 9 n. l., které měly čelit stoupajícímu počtu rozvodů, poklesu porodnosti a nechuti k manželství vůbec – stíhaly majetkovými újmami osoby nežijící v manželství (úplná ztráta způsobilosti nabývat dědictví ze závěti), popřípadě manžele bezdětné (možnost nabýt ze závěti pouze poloviny toho, co na ně ze závěti připadalo). Zaváděly se výhody pro ty, kdo měli dětí více. Tyto Augustovy zákony narazily na silný odpor a údajně zůstaly bez většího úspěchu. Nicméně ani v těchto dobách si stát nevynucoval, že sňatek lze uzavřít pouze s jeho účastí, tedy – domyšleno do konce – s jeho souhlasem.

K tomu došlo až o hodně později – v naší oblasti ještě v 16. století spočívalo uzavření manželství v manželském slibu před svědky a teprve pak se manželé obvykle tak za měsíc dostavili do kostela k posvěcení již vzniklé smlouvy. Teprve v průběhu 17. až 18. století dochází k tomu, že se platnost manželství váže na církevní obřad, a to nikoli v důsledku spontánního vývoje soukromého práva, ale na základě zákonodárství – např. Pruský všeobecný zákoník z roku 1794 stanovil, že „plnoprávné manželství se uzavírá prostřednictvím kněze“. Kněz tady nevystupuje jako představitel soukromoprávní agentury, která si vývojem vydobyla postavení oddávajícího, ale jako pověřenec státu, který si postavení oddávajícího vynutil. Situace je ostatně stejná i dnes.

Účast státu v jakékoli oblasti oslabuje možnosti spontánního vývoje pravidel. Daleko důležitější než výsledky milionů dobrovolných interakcí mezi lidmi jsou známosti ve vládě a parlamentu. Nevraživost různých skupin lidí, které se cítí přijatými pravidly ukřivděny je pak obvyklým důsledkem. Můžeme to pozorovat i zde, dnes ponejvíce v souvislosti s tzv. registrovaným partnerstvím. Jedna skupina lidí tvrdí, že takové svazky jsou proti přírodě a prozrazuje tak na sebe, že o přírodě s jejími četnými homosexuálními partnerstvími vůbec nic neví, další lidé tvrdí, že z toho plyne ohrožení tradiční rodiny, čímž dávají najevo hlavně svou nedůvěru v tento podle všeho osvědčený institut a jiní zase hájí názor, že i homosexuálně orientované páry mají právo na plody státní sociální politiky, jako je státní vdovský důchod apod., popřípadě se poukazuje na dědickou daň, kterou by pozůstalý po „registrovaném“ partnerovi platit nemusel, protože by na rozdíl ode dneška zřejmě spadal do první dědické skupiny, kde se tato nemravná daň dnes již naštěstí platit nemusí. Jakkoliv je za současných podmínek pochopitelná, je tato debata svou podstatou mylná. Řešení nespočívá v tom, že jedna skupina prosadí sobě libé znění zákona. Zbavit se jakékoli dědické daně je lepší ve volbách, k tomu netřeba vytvářet zvláštní institut a třást se na vdovský důchod či toužit po snazším nabytí nájmu k bytu po zemřelém partnerovi na úkor majitele domu apod. není řádného člověka důstojné. Prostě – rovnoprávnost homosexuálů se nezavede tím, že budou mít z titulu své orientace účast na sociálních programech státu. Rovnoprávnosti homosexuálů (či příslušníků jiných skupin) se dosáhne prostě tím, že budou vnímáni pouze jako jedinci bez dalšího určení, přičemž různé sociální programy a omezení vlastnických práv (jakým přechod nájmu k bytu je) se zruší.

Ostatně obsah svazku mezi homosexuálně orientovanými lidmi se může nejlépe ustavit tak, že se takové smlouvy budou prostě uzavírat – soukromě, pochopitelně. Jenom tak se může vytvořit obecně uznávaný smluvní typ. Jenom tak si může takové partnerství vydobýt skutečnou vážnost. Mávání transparenty na kdejakých „love parades“ je žalostně kontraproduktivní. Pokud se žádný smluvní typ spontánně nevyvine, tak se prostě nevyvine. Ostatně, pokud si někdo přeje užívat si svobody, což podporovatelé zákona o registrovaném partnerství bezpochyby chtějí, pak je jejich volání po zákonu udivující. Vždyť přeci nejvíce svobody je tam, kde není žádná „zákonná úprava“, jak se výstižně říká. Co dnes brání homosexuálním párům uzavřít ve vší důstojnosti, či hodně vesele nebo vůbec jak je libo soukromý svazek? Vůbec nic. A nejde mi do hlavy, že by někdo mohl toužit sdílet svůj život s „registrovaným“ partnerem. Vždyť to zní odpudivě! Navíc mi registrování svazku před státem připadá nešikovné, vždyť tak se stát dostane k údajům o jejich sexuální orientaci a přitom ještě před několika desítkami let se na to v Evropě dalo krutě doplatit. Opravdu si jsou tak jisti, že se to nemůže opakovat? Rozumný člověk o sobě státu neříká pokud možno nic.

Je-li partnerský svazek věcí soukromou, pak je také možno zamyslet se nad situací, kdy si sdílet své osudy a mít vůči sobě závazky řekněme „manželského typu“ přeje více lidí. Je sice pravda, že římské právo spontánním vývojem dospělo k manželství pouze dvou osob různého pohlaví, stejně tak je ovšem pravda, že například v arabské společnosti se spontánně vyvinula možnost pojmout více manželek a ve společnosti tibetské možnost mít dva manžele. Lze docela dobře hájit názor, že pokud by se našli v naší společnosti lidé, kteří by byli ochotni uzavřít vícestrannou smlouvu, která by svým obsahem napodobovala smlouvu manželskou tak, jak ji znají např. v arabském světě, neměl by stát takovou praktiku stíhat, jako je tomu dnes u nás. To by ostatně měli mít na paměti i podporovatelé registrovaného partnerství – kde je „zákonná úprava“, tam je i trest za její nerespektování, i kdyby takový postup stran nebyl nikomu dalšímu na újmu. Obvyklou sankcí je neplatnost úkonu, ale jak vidíme v případě dvojího manželství, hned se mluví o vězení. Přitom pokud by s uzavíraným dalším sňatkem první partner souhlasil a druhý o stavu věcí věděl, pak namístě snad nejsou žádné sankce, pokud by byl některý z partnerů podveden, pak by asi měl mít soukromoprávní nárok na nápravu. Ale k tomu není potřeba psaného zákona, taková pravidla se vyvinou spontánně (a proto je v předchozí větě slova „snad“ a „asi“, protože nikdo nemůže vědět, jak by spontánní vývoj probíhal).

Účast státu při uzavírání sňatku asi žádné velké škody nepůsobí, ve srovnání se škodami páchanými státem například prostřednictvím „veřejného“ zdravotnictví rozhodně nepatrné, obvykle omezené jen na to, že svatebčané vyslechnou mravoučné rozumy od někoho, koho si obvykle vůbec neobjednali, koho vlastně nikdo ani nezval. Nicméně jde o dobrý příklad toho, kde všude stát působí, aniž by si lidé podivnost takového stavu uvědomovali. Zajímalo by mě, za jak dlouho by lidem připadalo normální, kdyby se stanovilo, že člověk je mrtev teprve okamžikem, „kdy je pohřben za přítomnosti starosty, zástupce starosty, nebo pověřeného člena obecního zastupitelstva matričního úřadu, v jehož obvodu byl zemřelý přihlášen k trvalému pobytu.“


Autor je právník a šéfredaktor časopisu Common Law Review.