Zastavte Skandimánii: Severské země nejsou takovými utopiemi, jaké z nich děláme

Rawpixel / Dollar Photo Club

„No je tu něco, co jde nemilovat?“ ptá se Will Ferrel ve druhé epizodě komedie NBC Vítejte ve Švédsku. „Sbíráte borůvky, chodíte do kadibudek. Když máte dítě, dostanete rok dovolenou – a i když ho nemáte, tak ten rok dostanete stejně. Máte kolem sebe neustále svoji rodinu. Jak Švédové říkají, Lagom – ani moc, ani málo. Mám prostě pocit, že tady to dělají dobře.“

To všechno Ferrell sice říká jako seriálová postava, jenže jeho zápal je až příliš povědomý. Spojené státy se totiž právě teď nacházejí uprostřed období chronické Skandimánie – a jedním z důvodů jsou srovnávací žebříčky. Z nich nejen Švédsko, ale také všechny podobně rovnostářské, prosperující a kolektivistické státy – Dánsko, Norsko, Island a Finsko – vyznívají jako státy plné šťastných občanů a genderové rovnosti. Vypadají zkrátka jako ráje, ve kterých neexistuje korupce a všichni jedí výhradně bio zeleninu.

Důkazy? Smithsonian Magazine publikoval populární článek o finském školním systému, ve kterém se o něm píše jako o nejlepším na světě. The Atlantic zase velebil norské vězeňství, prý důvod, proč má Norsko tak nízkou kriminalitu. A nakonec New York Times referují o plánu starosty New Yorku převzít od Švédů model správy silnic, protože ve Švédském království je přece dopravní úmrtnost rekordně nízká. A pak je tu samozřejmě adorace nordické kuchyně – kdo nepsal o kuchaři René Redzepim? Možná tak Svět motorů.

Ani Washington Post není vůči tomuhle trendu imunní – v poslední době se jeho redaktoři například podivovali nad tím, jak dánské filiálky McDonald’s platí svým zaměstnancům 2,5krát víc než v Americe. Jenže když vám stát sebere okolo 75 procent příjmů na daních, je vyšší mzda mnohem víc nutností než volbou. A podobně k seveřanům vzhlížejí i v New York Times – vidíme to na textech Radost vždycky na pořádku dne nebo Velká sociální síť a silný pracovní trh mohou koexistovat – jen se podívejte na sever. Přitom v USA máme nezaměstnanost 5,6 procent, což je méně než Dánsko, Švédsko i Finsko, ve kterém je mimochodem nezaměstnaných celých 8,9 procent obyvatel.

Já sám žiju v Dánsku. Ačkoliv to vypadá, že mu titul nejšťastnější země na světě sebrala Panama, Kostarika nebo Fiji (záleží na tom, kterým průzkumům věříte), pořád je to dost dobrá země, hlavně pokud v ní chcete vychovávat děti. Ale Skandinávie prostě není tou utopií, o které američtí levičáci a 11 milionů Američanů se severskými předky sní. A nutno dodat, že stejně mimo jsou i pravicoví kritici, kteří sever vykreslují jako kvazikomunistický, etatistický gulag.

Globální i domácí události totiž v poslední době život zemím kdysi rostoucím do nebes ztěžují a znejišťují. A to nemluvím jen o problémech „prvního světa“, přestože ty jsou rozhodně skandinávskou specialitou (nedávno jsem slyšel, jak si jedna žena stěžuje, že synova vybraná univerzita nenabízí titul ze surfingu), ale spíš o strukturálních nedostatcích severského modelu, kterému dává světové dění v poslední době víc a víc zabrat.

Prudce klesající ceny ropy znervózněly Nory, protože právě náhlému ropnému boomu ze sedmdesátých let vděčí za rapidní zvýšení své prestiže i životní úrovně. Jen díky černému zlatu se Norsko mohlo vypracovat ze státu, o kterém nikdo neví, mezi severskou smetánku. Ale teď výnosy z ropy klesají a norská ekonomika se poprvé po desítkách let začíná zadrhávat.

A zatím se zdá, že Norové ztratili svůj spořivý a pracovitý luteránský styl. V Norsku je pátek „volný den“ a lidé si tam berou víc nemocenské než zbytek Evropy, ne-li světa – navíc podle zákona se na nemocenskou mohou odebrat i během dovolené. Protože Norové přenechali svoji práci v továrnách na zpracování ryb levným přistěhovalcům, už v nich sami dělat nechtějí. A mezitím, paradoxně, roste popularita pravicové a xenofobní strany Pokrok.

Švédsko má taky svoje problémy. Bojuje s narůstajícím národnostním napětím a důsledkem jsou pak takové věci, jako byl například žhářský útok na mešitu v Eskilstuně o Štědrém dnu. S tím je potom spojený i vzestup až dosud umlčované pravice – strana Švédští demokraté, která má své kořeny až v neonacistických hnutích, získala v zářijových parlamentních volbách přes 13 procent hlasů. Někteří její úspěch připisují otevřenému přístupu Švédska k imigrantům, jiní poukazují na nízkou integraci přistěhovalců a s tím související vysoká čísla kriminality a nezaměstnanosti.

Ať už je to jakkoliv, volební úspěch Švédských demokratů vyvolal mezi ostatními stranami sérii politických obchodů s cílem nenechat extremisty získat reálný politický vliv. V reakci se pak objevila obvinění namířená proti švédskému politickému establishmentu, který se prý snaží překroutit demokratické procesy. Přitom tyhle věci jen odvádějí pozornost od zpomalující ekonomiky, zvyšujícího se zadlužení státu i domácností a od jedné z nejvyšších nezaměstnaností mladých lidí v Evropě.

Dánsko zasáhla krize z roku 2008 víc než jeho sousedy, což vyústilo v tlak na jeho masivní sociální stát, živený nejvyššími daněmi v Evropě. Dánské domácnosti jsou nejzadluženější z celé Evropy (jeden se ptá, jestli tu není nějaká souvislost) a začíná se tu rozmáhat podezření, jestli naše univerzální a bezplatná lékařská péče spolu s celoplošným bezplatným vzděláním náhodou nejsou horší, než by měly být. Dánské školy si v mezinárodních srovnáních vedou špatně a Dánské království má nejvyšší výskyt rakovinných onemocnění na světě. Podobně jako ropa pro Nory se pro Dány zlatým dolem stal plyn, jehož boom vyvrcholil v 80. letech. A spolu s nimi také Dánové pracují nejméně hodin ze všech Evropanů.

Na Islandu kombinace ultra-severské sociální soudržnosti – totiž zaměstnávání svých příbuzných – spolu s nezkrotným monetarismem jak vystřiženým z Miltona Friedmana vedla téměř až k bankrotu celé země. A původcem nebyli jen šílení bankéři, ale také jakýsi kolektivní lehkomyslný záchvat, kvůli kterému si běžné domácnosti braly sice sofistikované, ale hazardní půjčky v jenech nebo hypotéky ve švýcarských francích. Islanďané se sice pomalu zotavují, jejich hrdost ale dostala silný zásah – pořád dluží obludně velké množství peněz a je jen málo těch, kteří by byli ochotní těmhle polodivošským podivínům půjčit.

V neposlední řadě také Finsko musí čelit problémům v mezinárodním obchodu. Ať už je to významné zhoršení vztahů s Ruskem kvůli sankcím Evropské Unie nebo propad příjmů z Nokie, všechno jsou to důvody, proč má Finská ekonomika problém. Jak si nedávno finský premiér posteskl: iPad zničil finský papírenský průmysl a iPhone zabil Nokii.

Kromě toho mají Finové pestrou sbírku démonů a tabu. Ať už jsou to dlouhé alkoholické flámy (alkohol je ve Finsku nejčastější příčinou smrti v produktivním věku) nebo povážlivě vysoká pozice na žebříčku počtu vražd v zemích západní Evropy.

Přesto ale severské země stále zůstávají místy velkých příležitostí. Sociální mobilita, tedy chcete-li svoboda lidí využít svůj potenciál a stoupat po příjmovém žebříčku bez ohledu na původ, je v nich mnohem vyšší než v USA a je tu taky relativně nízká kriminalita, skvělá hromadná doprava a levná mateřská péče. Ale existují dva nordické paradoxy, které by vaši ruku při podpisu smlouvy o pronájmu domu v Turku mohly zastavit: Tyhle země sice vedou v žebříčcích spokojenosti, ale jejich obyvatelé berou nejvíc antidepresiv na světě, a přestože jsou známé pro svoji genderovou rovnost, nejvyšší míru násilí proti ženám najdete právě tady.

Hádám, že jen pár Američanů by opravdu přijalo skandinávský model společnosti. Už samotné daňové sazby by stačily k odrazení mnohých – protože ačkoliv pracuju jako novinář na volné noze, v zásadě až do čtvrtečního oběda vydělávám pro stát. A částka na mojí výplatní pásce zas tak úchvatná není, protože žít tady je hrozivě drahé.

Kolektivní skromnost, nedůvěra k sebechvále a skrývání osobních ambicí by asi taky hodně Američanů zarazilo. Můj známý Dán, který žije ve Washingtonu, se nedávno vrátil do Kodaně, aby se potkal s několika kamarády. Když hrdě zmínil, že se jeho synovi daří v matematice, narazil na skandinávskou rezervovanost. „Najednou bylo ticho a někdo rychle změnil téma. Kdybych řekl, že je dobrý třeba v kreslení, bylo by to v pohodě – ale zmiňovat akademické úspěchy se nesluší.“

A i kdyby vám nakrásně všechny tyhle věci nevadily, změnit zemi ve skandinávskou prostě snadno nejde. Do současné podoby se tyto státy vyvinuly za mnoho století, souhrou unikátních historických událostí, náboženství, polohy a klimatu. Ze směsi, do které navíc můžete ještě přidat DNA, a vyjde vám, že žádné tajemství, návod k zopakování jejich úspěchu neexistuje.

Jinými slovy: Netvrdím, že severský zázrak skončil – jen, že to nikdy zázrak ani nebyl.


Přeložil Ondřej Trhoň.