Zamlčovaná rizika zavedení společné měny

Evropská unie přistupuje k dalšímu významnému kroku v hospodářsko-politické integraci – k zavedení jednotné měny euro. Mnoho bylo již napsáno o výhodách eura. Každému občanovi je srozumitelné, že ušetří na směnárenských poplatcích při svých cestách do ciziny; každému obchodníkovi je jasné, že společná měna jej zbaví starostí o měnové výkyvy při obchodování s evropskými partnery. Měnová integrace má však bohužel i negativní důsledky, o nichž se nemluví a které nejsou na první pohled zřejmé. Tyto negativní důsledky pravděpodobně převáží nad kladnými efekty u chudších zemí měnové unie, a proto by právě Česká republika měla – při úvahách o svém možném připojení k euru – všechna pro a proti zvažovat velmi pečlivě.

Ekonomové, novináři i občané by si měli uvědomit starou pravdu, kterou nejlépe vystihl Před více než 150 lety Frédéric Bastiat: „Mezi špatným a dobrým hospodářem jest tento rozdíl: prvý se chopí viditelného účinku, druhý dbá účinků, které jest viděti i účinků, které nutno předvídati. Rozdíl ten jest ohromný, protože se stává skoro vždy, kdy bezprostřední následek jest příznivý, že následky pozdější jsou zhoubné a naopak.“1

V tomto článku upozorním na podstatu souvislosti komparativních výhod a měnového kurzu, a budu dokumentovat negativní důsledky zavedení společné měny na několika historických příkladech. Na závěr upozorním na rizika, která v důsledku zavedení jednotné měny mohou provázet země evropské měnové unie.

Teorie optimální měnové oblasti a mezinárodní přerozdělování bohatství

Pokud dvě země netvoří „optimální měnovou oblast“ (termín zavedený nositelem Nobelovy ceny za ekonomii Robertem Mundellem) ve smyslu homogenity jejich hospodářství a snadného přesunu kapitálu a pracovních sil mezi oběma částmi, vyvolá zavedení společné měny doplácení obyvatel bohatší části na obyvatele části chudší a zároveň uvrhne chudší část do trvalého zaostávání a problémů nezaměstnanosti. Příčinou tohoto jevu je jednotný měnový kurz pro obě části měnové oblasti, který narušuje komparativní výhody mezinárodního obchodu.

Kurz měny je dán poptávkou po této měně a nabídkou této měny. Poptávku tvoří exportéři, kteří proměňují své zahraniční tržby do domácí měny, a zahraniční investoři, kteří nakupují domácí měnu, aby za ni nakupovali domácí aktiva. Nabídku tvoří importéři, kteří domácí tržby mění za cizí měny, a domácí investoři, kteří nabízí domácí měnu, aby získali měnu země, kde chtějí investovat. Kurz je současně klíčovou cenou, která má vliv na rozhodování importérů, exportérů i investorů.

Kurz bude pro obě části stejný bez ohledu na to, z které části oblasti pocházejí exportéři či do které části směřují investoři. To má vážné důsledky pro obě části měnové oblasti, je-li oblast se společnou měnou tvořena dvěma ekonomicky odlišnými oblastmi – jednou bohatší a rozvinutější, a druhou chudší a zaostalejší.

Pokud investice směřují převážně do bohatší části, a rovněž exporty pocházejí převážně z bohatší části, přispívá k „tvrdosti“ měny převážně bohatší část měnové oblasti. Chudší část tento kurz sdílí, což jí umožňuje levněji dovážet. Bohatší část bude mít přebytek platební bilance a chudší část deficit, byť bilance měnové oblasti jako celku bude v rovnováze.

Pokud by obě takové části měnové oblasti vytvořily své vlastní měny, nové kurzy obou by se záhy odchýlily. Vzhledem k vyšší poptávce po měně bohatší části by se měna bohatší části zhodnotila a měna chudší části by depreciovala. Obyvatelům bohatší části by se zlevnily dovozy. Chudší části by se dovozy zdražily, export by se začal více vyplácet a investování v ní by bylo výhodnější. Země by mohla plně těžit ze svých komparativních výhod, které by nebyly narušeny pokřiveným kurzem.

Při existenci společné měny bohatší část dováží ze zahraničí méně než vyváží, což sice přispívá k udržování vysoké poptávky po práci – a nízké nezaměstnanosti – na druhé straně však spotřebovaná hodnota je nižší než hodnota vytvořená. Chudší část si díky „tvrdé“ měně užívá nezaslouženě laciných dovozů, na straně druhé poptávka po pracovní síle je nižší a nezaměstnanost vyšší. Společný kurz vytváří přerozdělování bohatství tím, že bohatší část spotřebovává méně než vytváří a chudší část spotřebovává více než vytváří. Ovšem výhoda, kterou chudší část má v podobě levného dovozu, na který si sama nevydělala, je draze vykoupena trvajícím zaostáváním a vysokou nezaměstnaností.

Navíc, pokud má společná měnová oblast i společnou sociální politiku, bohatší část přispívá chudší části fiskálními transfery na zvýšené podpory v nezaměstnanosti a případné další federální projekty politiky zaměstnanosti, jako jsou např. veřejné stavební projekty, dotace postiženým podnikům apod.

Historické příklady měnové unifikace

V r. 1926 došlo ke sjednocení měn mezi severní a jižní Itálií, když nový zákon vzal právo vydávat peníze bankám na Sicílii a v Neapoli2. Jižní část země tím ztratila výhodu levného exportu a její rozvoj se zabrzdil. Vysoká nezaměstnanost a zaostávání za ekonomikou severu přetrvává dosud. Doplácení bohatší části na chudý jih vyvolává na severu separatistické tendence a na jihu frustrace. Tabulka 1 ukazuje, že nezaměstnanost na jihu je až třikrát vyšší než na severu země. Jak řekl Robert Mundell, „Pokud v rámci státu není práce a kapitál dostatečně mobilní … lze očekávat v jednotlivých regionech rozdílné míry nezaměstnanosti a inflace.“3

Tab. 1: Míry nezaměstnanosti v regionech měnové oblasti italské liry

Sever Itálie
Piemonte
6,70%
Valle Daosta
4,50%
Liguria
9,40%
Lombardia
4,50%
Trantino-Alto Adige
3,10%
Veneto
4,20%
Friuli-Venezia Giulia
4,30%
Emilia-Romagna
4,70%
Toscana
6,70%
Umbria
6,70%
Marche
5,40%
Lazio
11,90%
Abruzzo-Molisse
7,60%
Molisse
13,60%
Jih Itálie
Campania
23,60%
Puglia
17,60%
Basilicata
17,40%
Calabria
27,70%
Sicilia
24,20%

Zdroj: Tisková zpráva Eurostatu, 19.7.2001

Současně je nutno dodat, že vyšší nezaměstnanost v chudších regionech může být i důsledkem dalších faktorů právní unifikace, jako jsou např. jednotné sociální dávky, institut jednotné minimální mzdy apod.

V r. 1990 došlo ke sjednocení bohatého západního Německa s chudým východním Německem. Východní Němci od té doby používají k placení stejnou marku jako Němci západní; ovšem struktura zahraničního obchodu je v obou částech odlišná. Export, který přispívá k vysoké poptávce po marce, pochází převážně ze západní části. Východní Němci tak dovážejí veškeré zahraniční zboží laciněji, než kdyby měli svoji vlastní východoněmeckou marku. Východní část Německa se potýká s vysokou nezaměstnaností. Růst východoněmecké ekonomiky je v současnosti nulový. Západní Němci posílají ve formě transferů na východ desítky miliard marek ročně.

 

Tab. 2: Míry nezaměstnanosti v regionech měnové oblasti německé marky

západ Německa
Baden-Württemberg
4,40%
Bayern
4,50%
Hamburg
7,00%
Hessen
6,00%
Niedersachsen
7,60%
Nordrhein-Westfalen
7,70%
Rheinland-Pfalz
5,80%
Saarland
8,00%
Schleswig-Holstein
6,90%
Bremen
10,50%
východ Německa
Mecklenburg-Vorpommern
15,30%
Berlin
13,00%
Sachsen
15,00%
Sachsen-Anhalt
18,00%
Brandenburg
14,70%
Thüringen
13,40%

 

Zdroj: Tisková zpráva Eurostatu, 19.7.2001

Do r. 1993 existovala společná československá měna. Česká republika v rámci federace byla bohatší částí, z níž putovala většina exportu a kam mířila většina zahraničních investic. Nezaměstnanost v Česku byla nízká, na Slovensku až pětkrát vyšší. Z Čech na Slovensko proudily miliardy korun v rámci různých podpor a sanačních programů. Po rozdělení měny se slovenská měna záhy vůči české znehodnotila asi o deset procent. Nový kurz odrážel slovenskou strukturu poptávky a nabídky a růst slovenské ekonomiky se zrychlil.

Je Eurozóna optimální měnovou oblastí?

Od ledna 2002 se stane euro společnou měnou dvanácti zemí Evropské měnové unie od Finska po Řecko. Důsledek může být analogický: jakmile některá část eurozóny přitáhne investory nebo zvýší export, vyvolané zhodnocení měny dopadne i na části, které se o něj nezasloužily. Pravděpodobným důsledkem zavedení eura tak bude růst exportu v bohatých zemích EU, pokles ekonomického růstu a nárůst nezaměstnanosti v chudších zemích EU a doplácení bohatších zemí Evropské unie na chudší. To může způsobit v rámci eurozóny trvalou dominanci bohatého jádra: prostřednictvím přerozdělení komparativních výhod dominanci ekonomickou a prostřednictvím fiskálních transferů dominanci politickou.

Vyspělejší země však mohou očekávat, že zavedení společné měny sníží jejich nezaměstnanost. Příznačná jsou v této souvislosti slova někdejšího německého ministra financí Theo Weigela: „Pro Německo … je dnes nesmírně důležité zvýšení hospodářského růstu a vyšší zaměstnanost. Více než čtyři miliony nezaměstnaných Němců … nejsou přeci nějakou anonymní masou. … Proto tolik usilujeme o vytvoření hospodářské a měnové unie, která zaručuje víc hospodářských úspěchů, investic, a tím i lepší obranný mechanismus proti nezaměstnanosti.“4 Význam propojení měnové oblasti se slabšími ekonomikami pro německou exportní lobby vystihl britský autor John Laughland:„Německý byznys stále lépe chápe, že potřebuje devalvaci. Aby si Německo udrželo dosavadní úroveň exportu do evropských zemí, chce změnit německou marku v euro. Němečtí politikové musí čelit situaci, kdy četné německé instituce odcházejí pryč z Německa, ba dokonce pryč z celého evropského kontinentu. Vědí, že pouze uzavřením zbytku Evropy do jediné měnové oblasti lze vyhovět potřebám německého exportního průmyslu. Tento druh blokového myšlení ale nevyhnutelně povede k více méně uzavřenému kontinentálnímu hospodářskému prostoru.“5

Pro Němce by v tomto smyslu bylo výhodnější, kdyby si ponechali svoji marku, kterou by používaly i ostatní země Evropy. Proč výsledkem jednání bylo euro, vysvětluje opět Theo Weigel: „Proč není možné zavést jako jednotnou evropskou měnu německou marku, která je již dnes v celé Evropě uznávaná a akceptovaná? … I my musíme brát ohledy na pocity a výhrady těch ostatních. Proto jsme se rozhodli nazvat novou měnu euro.“6

Přijetí eura není podmínkou členství v Evropské unii – Dánsko, Švédsko a Velká Británie si své národní měny zachovají. Ani Česká republika, chce-li si udržet své komparativní výhody v zahraničním obchodě, a nechce-li se trvale obracet k bohatším členům Evropské unie s žádostmi o strukturální dotace, by neměla v dohledné době o připojení k euru uvažovat.


Poznámky:

1) Frédéric Bastiat: Co je vidět a co není vidět, Nakladatelství Volné myšlenky československé, Praha, 1923 str. 13, in Frédéric Bastiat, Sborník textů č. 11/2001, Centrum pro ekonomiku a politiku
2) viz Zbyněk Revenda, Centrální bankovnictví, Management Press, Praha 1999, str. 646
3) Robert Mundell, R.: Optimum Currency Areas, American Economic Review, No 3, 1961, str. 664
4) Theo Weigel: Naše budoucnost je Evropa, Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha, 1997, str. 276
5) John Laughland: Znečištěný pramen, nedemokratické počátky evropské ideje, Prostor, Praha, 2001
6) Tamtéž