Zákazy myšlenek a naše odvaha

Český právní řád i po prvním desetiletí budování svobodné společnosti obsahuje ustanovení, se kterými se skutečně svobodomyslný člověk dokáže jen stěží vyrovnat. Nejzřetelnějším a přitom nejkontroverznějším příkladem jsou zřejmě dva paragrafy trestního zákona (§260 a §261), které pod pohrůžkou odnětí svobody zakazují „propagaci myšlenek prokazatelně směřujících k potlačení práv a svobod občanů“, přičemž druhý ze zmíněných paragrafů do uvedené definice zahrnuje „fašismus a jiná podobná hnutí“. Všichni máme ještě v živé paměti parlamentní diskusi okolo vzniku těchto dvou ustanovení, která původně měla kromě fašismu výslovně zapovědět i komunismus. Víme také, že se tak nakonec nestalo především proto, že mnoho samotných zákonodárců nemohlo překročit svůj stín a postavit mimo zákon vlastní myšlenky.

Zatímco však před několika lety proti novým paragrafům trestního řádu bojovali z logických důvodů především komunisté, dnes by se proti jejich dalšímu setrvání v právním řádu měli postavit svobodomyslní a přemýšlející občané. Jakákoli logická úvaha nad jejich existencí musí totiž demaskovat jejich nesmyslnost. Zmíněné paragrafy mají minimálně dva základní problémy: za prvé vytvářejí nebezpečnou iluzi, že řeší nějaký problém, a za druhé se primárně zaměřují na povrchní, symbolickou stránku věci, a ne na její podstatu.

Je více než zřejmé, že proti jakýmkoli myšlenkám, byť sebezhoubnějším, nelze bojovat jejich postavením mimo zákon. Není možné zakázat myšlení, není možné regulovat produkty mozků milionů lidí. Tak daleko moc žádného regulátora (naštěstí) nesahá. I přes tuto zjevnou pravdu přetrvává v myslích mnoha zákonodárců i občanů známý omyl, že nepříjemné věci, tedy i nepříjemné myšlenky, se dají ze světa sprovodit zákazem. Taková iluze je ovšem neskutečně nebezpečná. V našem konkrétním případě proto, že umožňuje zpasivnět, rezignovat na boj proti zhoubným myšlenkám a se založenýma rukama čekat, co udělá proti jejich projevům státní aparát. Existuje však jen jedna účinná, a proto správná cesta: zhoubné ideje porazit lepšími idejemi, nelogické argumenty logickými, fakty postupně bourat hory mýtů. Boj proti myšlenkám propagujícím nesvobodu je každodenním tvrdým bojem, bojem o život, který speciální zákon umrtvuje, a tím dává hlasatelům nesvobody paradoxně výhodu. Oni přemýšlejí, zatímco jejich odpůrci v klidu spoléhají na zákon. Kdyby neexistovala pofiderní jistota zákona, který čemusi jaksi brání, museli bychom se jako odpůrci mnohých myšlenek, které se i dnes u nás hlásají, mnohem více snažit. Sám zákon není výrazem moci státu a jeho občanů nad jistými myšlenkami, ale naopak výrazem jejich bezmoci. Strachem z toho, že je příliš mnoho těch, kteří jim stále věří či by jim mohli věřit. Zahnáním myšlenek do ilegality se ještě nikdy nic nevyřešilo, právě naopak. Proto v boji proti nesvobodě musíme volit ty nejúčinnější metody, i když jsou náročnější. Zrušení zmíněných paragrafů bude dobrým začátkem k tomu, abychom si uvědomili, že neexistuje žádný pohodlný štít, za který bychom se mohli před výplody některých mozků skrýt.

Zákon v dnešní podobě mimoto bojuje především proti propagaci a šíření myšlenek, tedy jinak řečeno proti jejich vnější podobě, symbolům. Podstatné ale přece je, co stojí za symboly. Omezovat boj proti fašismu na svastiku a vztyčenou pravici je směšné. Stejně tak naivní je boj proti rudé barvě, srpu, kladivu a hvězdě jen proto, že tyto symboly pro sebe ukradli (tak jako mnoho jiných věcí) komunisté. Rudá barva za nic nemůže, svastika také ne. Pobuřovat nás přece nesmí symbol, ale idea, která jej zneužívá. Mein Kampf a Kapitál stejně jako ty nejaktuálnější literární výplody plné zášti a neúcty ke svobodě by neměly být zapovězeny. Právě naopak. Musíme je pečlivě studovat. Obranou proti myšlenkám v nich obsažených je útok a nejvíce munice nám nabízejí sami naši protivníci.

Existují svobodné země, které podobné paragrafy nemají a ani nepotřebují. Neobstojí námitka, že jde většinou o země (USA), které s aplikací těchto myšlenek v praxi nemají zkušenost. Právě díky vlastní zkušenosti bychom měli mít dost síly tyto paragrafy zrušit beze strachu z recidivy. Čím méně odvahy k jejich zrušení budeme mít, tím větší vážnost budeme fakticky přiznávat šiřitelům zakázaných myšlenek.