Vztah mezi ekonomickou a politickou svobodou

Ekonomické uspořádání hraje při podpoře svobodné společnosti dvojí úlohu: na jedné straně tvoří samo svobodné ekonomické uspořádání součást široce chápané svobody, takže ekonomická svoboda je cíl sám o sobě; na straně druhé ekonomická svoboda je nepostradatelným prostředkem k dosažení svobody politické.

Vzhledem k tomu, že intelektuálové jsou silně zaujati proti uznání důležitosti především tohoto aspektu svobody, je nutné první z uvedených funkcí ekonomické svobody obzvláště zdůraznit. Intelektuálové mají sklon pohrdat tím, co považují za materiální aspekty života, a své vlastní sledování domněle vyšších hodnot vidět jakoby v jiné rovině významnosti a jako hodné zvláštní pozornosti. Přímý význam ekonomické svobody je však pro většinu občanů země co do důležitosti přinejmenším srovnatelný s nepřímým významem ekonomické svobody jako prostředkem svobody politické.

Politická a ekonomická svoboda spolu úzce souvisí

Ekonomické uspořádání jako prostředek dosažení cíle politické svobody má vliv na koncentraci či rozptýlení moci. Ten druh ekonomického uspořádání, jenž poskytuje přímo ekonomickou svobodu – totiž konkurenční kapitalismus, podporuje rovněž svobodu politickou, neboť odděluje ekonomickou moc od moci politické, a tímto způsobem umožňuje, aby jedna vyvažovala druhou.

Vztah mezi ekonomickou a politickou svobodou je složitý a v žádným případě není jednostranný. Počátkem devatenáctého století byli Bentham a filosofičtí radikálové nakloněni považovat politickou svobodu za prostředek k dosažení ekonomické svobody. Byli přesvědčeni, že masy lidí jsou omezovány na ně uvalenými restrikcemi a pokud by politická svoboda dala většině lidí hlas, učinili by to, co je pro ně dobré, čili hlasovali by pro „laissez faire“. Retrospektivně nelze prohlásit, že by se mýlili. Značná míra politické svobody, která existovala, byla doprovázena ekonomickými reformami ve směru rozsáhlého zavádění „laissez faire“. Po této změně v ekonomickém uspořádání následovalo značné zvýšení blahobytu širokých vrstev.

Po triumfu benthamovského liberalismu v Anglii devatenáctého století následovala reakce v podobě zvýšení zásahů vlády do ekonomických záležitostí. V Anglii i v ostatních zemích byla tato tendence značně urychlena oběma světovými válkami. V demokratických zemích se místo svobody stal převládajícím heslem spíše blahobyt. Intelektuální potomkové filosofických radikálů – Dicey, Mises, Hayek a Simons a další – si uvědomovali toto implicitní ohrožení individualismu a obávali se, že pokračující pohyb směrem k centralizované kontrole hospodářské aktivity prokáže správnost myšlenek z knihy „Cesta do otroctví“, jak svoji pronikavou analýzu tohoto procesu Hayek nazval. Zdůrazňovali ekonomickou svobodu jako prostředek dosažení svobody politické.

Události od konce druhé světové války ukazují zase na jiný vztah mezi ekonomickou a politickou svobodou. Kolektivistické ekonomické plánování se skutečně střetlo s ekonomickou svobodou. Přinejmenším v několika zemích ale nenásledovalo potlačení svobody, ale obrat v hospodářské politice. Nejvýraznější příklad představovala opět Anglie. Bodem zvratu bylo pravděpodobně nařízení o „kontrole zaměstnání“, které labouristická strana přes velké obavy považovala za nutné zavést, aby mohla uskutečňovat svoji hospodářskou politiku. Pokud by byl tento zákon v plné míře přijat a realizován, znamenal by centralizovanou alokaci jednotlivců mezi různá povolání. Toto opatření bylo v tak ostrém protikladu s osobní svobodou, že bylo zavedeno pouze v zanedbatelném počtu případů a po krátké době bylo zrušeno. Zrušení účinnosti tohoto nařízení bylo předzvěstí pro rozhodující posun hospodářské politiky, který se vyznačoval omezeným spoléháním se na centralizované „plány“ a „programy“, zrušením četných kontrolních opatření a zvýšeným důrazem na soukromý trh. K podobným posunům politiky došlo i ve většině ostatních demokratických zemí.

Bezprostřední vysvětlení uvedených změn politiky spočívá v omezeném úspěchu centrálního plánování či v jeho přímém selhání při dosahování vytyčovaných cílů. Tento nezdar sám však alespoň v jisté míře připadá na vrub politickým důsledkům centrálního plánování a neochotě dodržovat jeho logiku v případech, kdy by to znamenalo hrubě potlačovat uctívaná soukromá práva. Může se docela dobře stát, že tento posun znamená pouze dočasné přerušení kolektivistického trendu dvacátého století. I kdyby tomu tak bylo, ilustruje to těsný vztah mezi poltickou svobodou a ekonomickým uspořádáním.

Historické důkazy nemohou být nikdy samy o sobě přesvědčující. Možná to byla pouhá náhoda, že k expanzi svobody došlo zároveň s rozvojem kapitalismu a tržních institucí. Proč by zde mělo existovat spojení? Jaké jsou logické vazby mezi ekonomickou a politickou svobodou?

Trh znamená svobodu volby

Při posuzování společenského uspořádání považujeme jako liberálové svobodu jednotlivce či rodiny za konečný cíl. Svoboda jako hodnota se v tomto smyslu pojí se vztahy mezi lidmi. Pro Robinsona Crusoa nemá na opuštěném ostrově (bez jeho společníka Pátka) naprosto žádný význam. Platí pro něj na jeho ostrově určitá „omezení“, má omezenou „moc“ a pouze konečný počet alternativ, ale žádný problém svobody ve smyslu relevantním pro naši diskusi neexistuje. Obdobně ve společnosti lidí pojem svoboda nevypovídá nic o tom, co jednotlivec se svojí svobodou dělá; nepředstavuje všezahrnující etiku. Jednotlivec ve svobodné společnosti stojí před problémy, jak se svojí svobodou nakládat. Existují tudíž dva soubory hodnot, které bude liberál zdůrazňovat – hodnoty, které mají význam pro vztahy mezi lidmi, zde považuje za hlavní prioritu svobodu; a hodnoty, které mají pro jednotlivce význam při naplňování svobody, což je oblast individuální etiky a filosofie.

Pokud se podaří zachovat skutečnou svobodu směny, hlavním rysem tržní organizace hospodářské činnosti je to, že zabraňuje jedné osobě zasahovat do většiny aktivit druhé osoby. Spotřebitel je chráněn před donucením ze strany prodávajícího, neboť existují ostatní prodavači, se kterými může jednat. Prodávající je chráněn před donucením ze strany spotřebitele, neboť existují jiní spotřebitelé, kterým může prodat. Zaměstnanec je chráněn před donucením ze strany zaměstnavatele, neboť existují ostatní zaměstnavatelé, u kterých může pracovat, atd. a trh vše zajišťuje neosobně a bez centralizovaného úřadu.

Hlavní zdroj námitek proti svobodnému hospodářství spočívá ve skutečnosti právě v tom, že tento úkol plní tak dobře. Poskytuje lidem to, co si přejí, a nikoliv to, o čem si nějaká zvláštní skupina myslí, že by měli dostat. Za mnoha argumenty proti svobodnému trhu se skrývá nedostatek víry v samotnou svobodu.

Existence svobodného trhu samozřejmě neodstraňuje potřebu vlády. Naopak, vláda je nezbytná jednak jako fórum pro určení „pravidel hry“, jednak jako soudce, který interpretuje a zajišťuje dodržování dohodnutých pravidel. Trh výrazně snižuje rozsah problémů, které musí být řešeny politickými prostředky, a tudíž minimalizuje rozsah, ve kterém se vláda musí hry přímo účastnit. Charakteristickým rysem jednání prostřednictvím politických kanálů je, že mají tendenci vyžadovat nebo vynucovat značný rozsah uniformity. Velkou předností trhu na druhé straně je, že umožňuje různorodost. Politicky vyjádřeno je trh systémem poměrného zastoupení. Každý člověk může volit tu barvu kravaty, kterou si přeje, a může ji dostat; nemusí se ohlížet na to, jakou barvu si přeje většina, a nemusí se podrobit, pokud se nachází v menšině.

Když říkáme, že trh poskytuje ekonomickou svobodu, odvoláváme se právě na tuto vlastnost trhu. Její důsledky však dalece přesahují ekonomickou oblast. Politická svoboda znamená, že neexistuje, aby byl člověk svými bližními k něčemu donucován. Moc donucení představuje pro svobodu největší hrozbu, ať už se nachází v rukou monarchy, diktátora, oligarchie či momentální většiny. Zachování svobody vyžaduje, aby takováto koncentrace moci byla odstraněna v nejvyšší možné míře a aby byla rozptýlena a rozdělena jakákoliv moc, která nemůže být eliminována – vyžaduje tedy systém kontroly a protiváhy. Trh odstraněním organizace hospodářské činnosti z působnosti politické autority tento zdroj donucovací moci eliminuje. Umožňuje, aby ekonomická síla představovala kontrolu politické moci spíše než její posílení.

Svoboda slova bez trhu není možná

Jedním z rysů svobodné společnosti je dozajista svoboda jednotlivce otevřeně obhajovat a propagovat radikální změnu struktury společnosti, pokud je tato obhajoba zaměřena na přesvědčování a nezahrnuje sílu či ostatní formy donucení. Známkou politické svobody kapitalistické společnosti je, že člověk může otevřeně obhajovat a pracovat pro socialismus. Politická svoboda v socialistické společnosti by stejně tak musela znamenat, aby bylo člověku umožněno obhajovat zavedení kapitalismu. Jak by mohla být v socialistické společnosti svoboda obhajovat kapitalismus zachována a chráněna?

Aby lidé mohli něco obhajovat, musí být v první řadě schopni vydělat si na živobytí. Již to v socialistické společnosti znamená problém, neboť všechna pracovní místa jsou pod přímou kontrolou politických úřadů. Aby socialistická vláda umožnila svým zaměstnancům obhajovat zásady přesně opačné, než jaké vytyčuje oficiální doktrína, musela by učinit akt sebepopření, jehož obtížnost jasně ukazuje zkušenost ze Spojených států po druhé světové válce, kdy existoval problém „bezpečnosti“ mezi federálními zaměstnanci.

Předpokládejme však, že tento akt sebepopření by byl uskutečněn. Aby měla obhajoba kapitalismu nějaký význam, musí být jeho stoupenci schopni svoji věc financovat – uskutečňovat veřejné mítinky, zveřejňovat prohlášení, platit vysílací čas v rozhlase, vydávat noviny a časopisy atd. Jak mohou tyto prostředky získat? V socialistické společnosti mohou existovat a pravděpodobně existují lidé s vysokými příjmy, a možná dokonce s velkými obnosy kapitálu v podobě vládních obligací a podobně, ale to budou nezbytně veřejní představitelé. Je možné představit si drobného socialistického úředníka, který si přes veřejnou obhajobu kapitalismu udrží své místo. Těžko si však lze představit vysoce postaveného socialistického úředníka, který obhajuje takovéto „podvratné“ akce.

Každá propagace má své náklady

V kapitalistické společnosti stačí k realizaci jakkoliv podivné myšlenky přesvědčit pouze několik zámožných lidí, aby ji podpořili finančními prostředky, a takových lidí – nezávislých ohnisek podpory – existuje mnoho. A ve skutečnosti vlastně ani není nezbytné přesvědčovat lidi či finanční instituce s potřebnými finančními prostředky o zdravosti myšlenek, které mají být propagovány. Postačí pouze přesvědčit je, že propagace může být finančně úspěšná, že noviny, časopis, kniha či jiný podnik budou ziskové. Vydavatel pracující v konkurenčním prostředí si nemůže dovolit publikovat pouze rukopisy, se kterými osobně souhlasí; jeho prubířským kamenem musí být pravděpodobnost, že trh bude natolik velký, aby přinesl jeho investici dostatečný výnos.

Trh takto rozbíjí začarovaný kruh a umožňuje, aby byli takové podniky financovány malými částkami od nevelkého počtu lidí, aniž by bylo nutné tyto lidi nejprve přesvědčit. V socialistické společnosti takovéto možnosti neexistují; zde existuje pouze všemocný stát.

Posuňme dále naši představivost a předpokládejme, že si je socialistická vláda tohoto problému vědoma a že se skládá z lidí, kteří si přejí svobodu zachovat. Může poskytnout finanční prostředky? Je to sice možné, ale je obtížné představit si, jak. Může vytvořit úřad pro financování podvratné propagandy, jak ale vybrat, koho má podporovat? Kdyby poskytla prostředky všem, kdo o ně požádají, sama by se ocitla brzy bez peněz, protože socialismus nemůže potlačit základní ekonomický zákon, podle něhož dostatečně vysoká cena vyvolá vysokou nabídku. Stačí učinit obhajobu radikálních nápadů dostatečně výhodnou a nabídka obhájců bude neomezená.

Obhajoba nepopulárních argumentů navíc nutně neznamená, že je bez nákladů. Naopak, žádná společnost nemůže být stabilní, pokud obhajoba radikálních změn není nákladná, natož pokud je dotovaná. Je naprosto přirozené, že lidé podstupují oběti při obhajobě věcí, ve které hluboce věří. Je důležité zachovat svobodu skutečně pouze pro lidi, kteří jsou ochotni podstoupit sebeodříkání, protože jinak se svoboda zvrhne v nevázanost a nezodpovědnost. Důležité je, aby náklady obhajování nepopulárních záležitostí nebyli prohibitivní a aby byly tolerované.

Nejsme však ještě u konce. Ve společnosti svobodného trhu postačuje mít finanční prostředky. Dodavatelé papíru jsou stejně tak ochotni prodávat ho novinářům Daily Worker jako deníku Wall Street Journal. V socialistické společnosti mít finanční prostředky postačovat nebude. Hypotetický podpůrce kapitalismu by musel přesvědčit vládou vlastněnou továrnu na výrobu papíru, aby mu papír prodala, vládní tiskárny, aby jeho prohlášení vytiskly, vládní poštu, aby ho distribuovala mezi lidi, vládní úřad, aby mu pronajal místo kde by mohl řečnit, atd.

Možná existuje nějaký způsob, jak tyto potíže obejít a zachovat v socialistické společnosti svobodu. Nelze říci, že je to naprosto nemožné. Je však jasné, že zakládání institucí, které by účinně zachovávaly možnost vyjádření nesouhlasu, je spojeno se skutečnými problémy. Pokud je mi známo, nikdo z těch, kteří obhajovali zároveň socialismus a svobodu, před tímto problémem dosud reálně nestál a ani nezačal seriózně vytvářet institucionální uspořádání, které by za socialismu svobodu umožňovalo. Naopak, je zřejmé, jakým způsobem podporuje svobodu kapitalistická společnost svobodného trhu.

Dokumentujícím praktickým případem těchto abstraktních principů je zkušenost Winstona Churchilla. Nebylo mu dovoleno hovořit od roku 1933 až do vypuknutí druhé světové války v britském rozhlase, který byl samozřejmě vládním monopolem, spravovaným British Broadcasting Corporation. Šlo o předního občana své země, člena parlamentu, dřívějšího kabinetního ministra, o muže, který se zoufale snažil každým možným způsobem přesvědčit své spoluobčany, aby podnikli kroky k odvrácení hrozby hitlerovského Německa. Nebylo mu umožněno hovořit v rozhlase k britským občanům, neboť BBC byla vládním monopolem a Churchilllovy názory byly příliš „kontroverzní“.

Svoboda znamená i svobodu hájit extrémní názory

Někdo může věřit podobně jako já, že komunismus zničí veškerou naši svobodu, nebo se proti němu může stavět tak, jak jen to je možné, a přesto může být zároveň přesvědčen, že ve svobodné společnosti je nepřípustné, aby bylo lidem znemožňováno vstupovat do vzájemně výhodných dobrovolných dohod s jinými lidmi proto, že v komunismus věří, nebo se ho snaží podporovat. Mezi svobodu člověka patří i svoboda podporovat komunismus. Svoboda samozřejmě znamená rovněž svobodu ostatních lidí za těchto okolností s nimi nejednat. Hollywoodská „černá listina“ [komunistických umělců] představovala nesvobodný počin narušující svobodu, protože se jednalo o tajně dohodnutou smlouvu, která používala donucovacích prostředků k zabránění dobrovolných směn. Nefungovala právě z toho důvodu, že trh učinil její dodržování pro lidi nákladné. Důraz na obchodní aspekt a skutečnost, že lidé, kteří vedou podniky, jsou stimulováni snahou vydělat maximální množství peněz, poskytovala těm, kteří se nacházeli na černé listině, možnost alternativní formy zaměstnání a zároveň stimulovala lidi, aby je zaměstnávali a chránila tak jejich svobodu.

Pokud by byl Hollywood či kinematografický průmysl státním podnikem, nebo kdyby existovala v Anglii pouze možnost zaměstnání u British Broadcasting Corporation, potom by asi „Hollywoodská desítka“, či její ekvivalent, stěží našla zaměstnání. Stejně obtížně si lze představit, že by za těchto okolností byli schopni získat zaměstnání přesvědčení stoupenci individualismu či soukromého podnikání, nebo vlastně stoupenci jakéhokoliv stavu, vyjma stavu současného.

Další příklad úlohy trhu při zachování politické svobody ukázala naše zkušenost z mccarthismem. Pokud naprosto odhlédneme od skutečných problémů, o které šlo, a od opodstatněnosti vznesených obvinění, jak byli vlastně jednotlivci – a především vládní zaměstnanci – chráněni před nezodpovědným obviňováním a vyšetřováním v záležitostech, kde bylo proti jejich svědomí něco odhalovat? Pokud by neměli k vládnímu zaměstnání alternativu, znamenalo by jejich odvolání se k pátému dodatku pouhý výsměch.

Základní ochranou jim byla existence soukromé tržní ekonomiky, ve které si mohli vydělat prostředky na živobytí. Ani v tomto případě nešlo o ochranu absolutní. Mnozí potenciální zaměstnavatelé odmítali, ať už oprávněně či nikoliv, takto „poznamenané“ najmout. Důležitou skutečností však je, že tyto náklady byly omezené a nebyly prohibitivní, jak by tomu bylo v případě, kdy by jedinou možností bylo vládní zaměstnání.

Je zajímavé povšimnout si, že výrazná část postižených lidí odcházela do zřejmě nejvíce konkurenčních sektorů ekonomiky – drobného podnikání, obchodu, zemědělství – kde se trh nejvíce přibližuje ideálu svobodného trhu. Nikdo, kdo kupuje chléb, neví, zda byla pšenice, ze které byl chléb vyroben, vypěstována komunistou či republikánem, konstitucionalistou či fašistou, či třeba černochem nebo bělochem. Ilustruje to, jak trh, který je neosobní, odděluje hospodářské aktivity od politických názorů a jak chrání člověka před tím, aby ve své hospodářské činnosti nebyl diskriminován z důvodů, které jsou pro produktivitu nepodstatné, ať už se jedná o důvody spojené s názory či s barvou pleti.

Jak tento příklad naznačuje, mezi ty skupiny společnosti, kterým jde o zachování a posilování konkurenčního kapitalismu nejvíce, patří menšinové skupiny, které se mohou nejsnáze stát objektem nedůvěry a nepřátelství – černoši, židé, přistěhovalci, abychom vyjmenovali alespoň ty nejzřejmější. Je však dostatečně paradoxní, že nepřátelé svobodného trhu – socialisté a komunisté – se v převážné míře rekrutují z těchto skupin. Místo aby si uvědomili, že je existence trhu chránila před postoji jejich spoluobčanů, omylem připisovali trhu pozůstatky diskriminace.


Převzato z knihy Miltona Friedmana Kapitalismus a Svoboda vydané v překladu Jiřího Jonáše Liberálním institutem (www.libist.cz) v r. 1993. Překlad byl mírně upraven a byly doplněny mezititulky.

překlad: Jiří Jonáš