Vzpomínáme na Ronalda Reagana

balatoniphoto / Dollar Photo Club

Ronald Reagan byl naší generaci nejvýmluvnějším mluvčím pro omezenou vládu. Po 25 let neúnavně „zvedal vlajku nikoliv bledých pastelů, ale výrazných barev“ politických principů, uspěl ve změně názorového klimatu ve Spojených státech a ve světě.

Od svého prvního vystoupení na národní politické scéně v roce 1964 se přimlouval za hodnoty, které vyložil při svém prvním předvolebním projevu přenášeném televizí:

Tato myšlenka, že vláda je zavázána lidu, že nemá žádný jiný zdroj moci, je pořád ta nejnovější, nejunikátnější myšlenka v celé dlouhé historii vztahů člověka s člověkem. Toto je tématem těchto voleb: Zda věříme ve vlastní schopnost sebevlády, nebo zda opustíme americkou revoluci a přiznáme, že malá intelektuální elita ve velmi vzdáleném hlavním městě může plánovat naše životy lépe, než je dokážeme plánovat sami.

Říkají vám i mně, že si musíme vybrat mezi levicí a pravicí, ale já tvrdím, že žádná pravice a levice neexistují. Existuje pouze nahoru a dolů. Nahoru k odvěkému snu člověka – maximální svobodě jednotlivce v souladu s pořádkem – nebo dolů k mraveništi totalitarismu. Bez ohledu na jejich upřímnost, jejich lidumilné motivy, nastoupili ti, kteří by obětovali svobodu za bezpečnost, na tuto cestu dolů. Plútarchos varoval: „Pravý ničitel svobody lidí je ten, kdo mezi ně rozdává peníze, dary a výhody.“

Otcové zakladatelé věděli, že vláda nemůže řídit ekonomiku, aniž řídí občany. A věděli, že když se do toho vláda pustí, musí používat sílu a donucení, aby dosáhla svého záměru.“

Jako levičák, který se přesunul doprava, mohl být nazýván prvním neokonzervativcem. Avšak byl levicový antikomunista, ne komunista jako původní neokonzervativci. A jeho konzervatismus zahrnoval touhu po menší vládě, ne používání velké vlády k prosazení konzervativních cílů. Tento druh konzervatismu dnes ve Washingtonu postrádáme.

Ve svém prvním inauguračním projevu proklamoval:

V současné krizi není vláda řešením našeho problému; vláda je ten problém.

Je mým záměrem omezit velikost a vliv federálního establishmentu a požadovat uznání rozdělení pravomocí mezi ty přiznané federální vládě a ty vyhrazené státům, resp. občanům. Všem z nás musí být připomenuto, že federální vláda nevytvořila státy; státy vytvořily federální vládu.

Jeho činy v úřadu tyto sliby však ne vždy naplnily. Vládní výdaje nadále rostly, pravomocí přenesených na státy bylo málo a náklady federálních regulací se stále zvyšovaly. Namísto zrušení dvou federálních ministerstev, jak sliboval (ministerstvo školství a ministerstvo energetiky), zřídil jedno nové (ministerstvo pro věci válečných veteránů). Vděčíme mu za prezidenty George H. W. Bushe a George W. Bushe, z nichž ani jeden nesdílel jeho oddanost svobodě a omezené vládě.

Nicméně poté, co nahradil prezidenta, který nám dal dobré důvody, abychom věřili, že náš národ je v nesnázích, znovu povzbudil naši náladu a naši víru ve svobodné podnikání. Srazil mezní daňové sazby a oživil chřadnoucí ekonomiku. Spolu s Margaret Thatcherovou oba symbolizovali a elektrizovali obnovené nadšení ohledně podnikání a volných trhů. Ve svém druhém inauguračním projevu opakoval slova, která pronesl o 20 let dříve:

V roce 1980 jsme už věděli, že nadešel čas obnovit naši víru, usilovat se vší silou o co nejvíce osobní svobody, která je v souladu s veřejným pořádkem. Věřili jsme tehdy a věříme i teď, že nejsou žádné limity růstu a lidského pokroku, když je mužům a ženám dovoleno jít za svými sny.

Reagan byl pokládán za sociálního konzervativce a často mluvil o „našich hodnotách víry, rodiny, práce a sousedství“. Ale málokdy využíval vládu, aby tyto hodnoty vnucovala. V roce 1978 se vyslovil proti anti-gay iniciativě v Kalifornii. Robert Kaiser z Washington Post, který si všiml, že Reaganovi byli první obyvatelé Bílého domu, kteří hostili homosexuální pár přes noc, nazval Reagana „skrytě tolerantním“ (v orig. „closet tolerant“ – pozn. překl.).

Mnohému z Reaganova prezidentství samozřejmě dominovala studená válka a dlouhý boj s komunismem. V roce 1983 jeho proslov šokoval kavárenské intelektuály, když řekl pravdu o Sovětském svazu:

Modleme se za spásu všech, kteří žijí v té totalitní temnotě – modleme se, že objeví radost poznání Boha. Ale než se tak stane, buďme si vědomi, že zatímco kážou nadvládu státu, deklarují jeho všemohoucnost nad jednotlivcem a předpovídají jeho dominanci nad všemi národy na Zemi, jsou ohniskem zla v moderním světě…

Věřím, že komunismus je další smutnou, bizarní kapitolou lidské historie, jejíž poslední stránky se píší právě teď…

Naléhám na vás, abyste si byli vědomi pokušení pýchy – pokušení lehkovážného prohlášení sebe samých nad tím vším a označení obou stran za rovnocenné viníky, ignorování historických fakt a agresivních impulsů říše zla.

Dalo by se diskutovat o vhodnosti konkrétních iniciativ v zahraniční politice, ale určitě bylo dobrou věcí, že Reagan byl upřímný ohledně podstaty totalitního komunismu. Jeho slova vyhlásila konec „morální ekvivalenci“ a odhodlání chopit se morální převahy v boji s komunismem a povzbudila lidi za železnou oponou, aby věřili, že tato „smutná, bizarní kapitola historie lidstva“, kterou museli prožít, opravdu může skončit.

Když se pak skutečně odehrávaly poslední strany této kapitoly, přijel Reagan do Berlína a ve svých snad nejslavnějších slovech vůbec, vyzval sovětského lídra Michaila Gorbačova:

Generální tajemníku Gorbačove, pokud chcete mír, pokud chcete prosperitu pro Sovětský svaz a východní Evropu, pokud chcete liberalizaci: Přijďte k této bráně! Pane Gorbačove, otevřete tuto bránu. Pane Gorbačove, strhněte tuto zeď!

O rok později, v roce 1988, navštívil Reagan Gorbačova v Moskvě. Bylo mu dovoleno mluvit ke studentům na Moskevské státní univerzitě a přednesl jim brilantní vysvětlení podstaty svobodné společnosti:

Průkopníky moderní doby jsou podnikatelé, muži s vizí, s odvahou podstupovat riziko a čelit neznámému. Tito podnikatelé se svými malými podniky jsou zodpovědní za téměř všechen hospodářský růst ve Spojených státech. Jsou primárními hybateli technologické revoluce. Skutečně, jedna z největších počítačových firem ve Spojených státech začala v garáži za domem dvou univerzitních studentů stejně starých, jako jste vy…

Vidíme, jak se moc ekonomické svobody rozšiřuje po světě – místa jako je Korejská republika, Singapur a Taiwan přeskočily do technologické éry a v industriální éře se po cestě vlastně ani nezastavily. Zemědělská politika nízkých daní v subkontinentu znamená, že za několik let bude Indie čistým vývozcem jídla. Možná nejzajímavější z těchto změn, které se kolem nás odehrávají, je Čínská lidová republika, kde čtvrtina světové populace poprvé ochutnává ekonomickou svobodu…

Jděte do jakékoliv třídy a uvidíte tam děti, jak se učí o Deklaraci nezávislosti, že jsou svým stvořitelem obdařeny určitými nezcizitelnými právy – mezi něž patří život, svoboda a hledání štěstí – která nemůže žádná vláda spravedlivě odpírat – a o garancích v jejich ústavě pro svobodu slova, svobodu shromažďování a náboženskou svobodu…

Ale svoboda je ještě více než to. Svoboda je právo zpochybňovat a měnit zavedené způsoby, jak se věci dělají. Je to neustávající revoluce na trhu. Je to porozumění, které nám dovoluje vidět nedostatky a hledat řešení. Je to právo předložit nápad, kterému se experti posmívají, a sledovat, jak se mezi lidmi ujme. Je to právo držet se svých snů a jít za svými sny, nebo držet se svého přesvědčení, přestože jste jediný v moři pochybovačů.

Svoboda je uznání, že žádný jednotlivý člověk, žádná jednotlivá autorita vlády nemá monopol na pravdu, ale že každý jednotlivý život je nekonečně cenný.

Ronald Reagan často říkal, že „samotným srdcem a duší konzervatismu je libertarianismus“. Sám jsem ho slyšel říct to na Vanderbiltově univerzitě v roce 1975, když jsem měl tu čest povečeřet s ním před jeho projevem a získat jeho podpis na svůj výtisk newsletteru „Reagan for President“. Dnes to říkám trochu jinak: nejlepším aspektem amerického konzervatismu je jeho závazek ochraňovat svobodu jednotlivce vyhlášenou v Deklaraci nezávislosti a garantovanou v Ústavě. Ronald Reagan mluvil za tento typ konzervatismu. Tento konzervatismus v dnešním Washingtonu a v dnešní Republikánské straně bolestivě chybí.


David Boaz je výkonným viceprezidentem Cato Institutu a autorem knihy Liberalismus v teorii a politice.