Vlastnická práva a životní prostředí

Jsem přesvědčena, že s problémy životního prostředí se musíme potýkat podobně jako s jinými ekonomickými záležitostmi. Mnoho lidí má za to, že ekonomický pohled nezohledňuje hodnotové a kulturní aspekty, podle mě však jde o mylný názor. Pokud existuje institucionální uspořádání, které poskytuje maximální prostor pro individuální volbu, mohou být skrze rozhodnutí jednotlivých lidí vyjadřovány i kulturní a etické hodnoty.

Věřím stručně řečeno v jasná vlastnická práva k přírodním zdrojům a spolu s tím i v individuální práva a zodpovědnost. Věřím v tržní postupy, jež vzácné přírodní zdroje alokují mezi konkurující si uživatele na základě dobrovolné směny. Jsem přesvědčena, že ekologické problémy, které nás v současnosti tíží, jsou většinou důsledkem nejasných vlastnických práv. Lidé mají sklon starat se o majetek, který jim jednoznačně patří, a méně jim záleží na majetku druhých. Mnoho věcí týkajících se životního prostředí můžeme zlepšit tím, že nelezneme způsoby jak posílit úlohu vlastnictví a s ním spjaté hrdosti. Česká republika možná patří mezi státy, které by si spíše mohly tuto prostou pravdu uvědomit. Zde, i v dalších zemích, kde prakticky neexistovalo individuální vlastnictví, dnes vidíme jedny z nejhorších ekologických pohrom ‑ sama jsem se o tom při návštěvě severních Čech přesvědčila. Když lidé vlastní půdu, potoky a řeky protékající jejich pozemky či divokou zvěř, která se na nich potuluje, bude se toto přírodní bohatství nejspíš nacházet v dobrém stavu.

Z mé důvěry v soukromá vlastnická práva vyplývá teze, že státní regulace v oblasti životního prostředí je potřeba spíše méně než více. Čím větší moc v rozhodování o životním prostředí státu dáme, tím méně si budou lidé svého majetku vážit a tím menší motivace k ochraně životního prostředí budou mít. Vzhledem k tomu, že ochranářská hnutí na celém světě tíhnou naopak ke zvýšení regulace v oblasti životního prostředí, musím tato stanoviska přesvědčivě doložit. Začnu několika mýty o úloze státu při ochraně životního prostředí.

Mýtus první: Přírodní zdroje jsou natolik vzácné, že nemohou být ve vlastnictví soukromých osob. Je naopak třeba, aby o nich větší měrou rozhodoval stát a více jich přešlo do jeho vlastnictví a správy.

Jde o jedno z témat, na nichž bývají ekologistická hnutí postavena. Ve Spojených státech vyústilo v kampaň za zvýšení množství luk, lesů, rezervací a historických památek, které má vlastnit stát. Z jakéhosi důvodu jsme přijali mýtus, že lidé se škodolibou radostí ničí životní prostředí, kdykoli k tomu dostanou příležitost. Jako důkaz jsou uváděny ekologické katastrofy silně působící na city, jako havárie v atomových elektrárnách či rozsáhlé úniky nafty z tankerů. Přesto bychom měli tento přístup přehodnotit.

Ačkoli je to v rozporu s obecně rozšířeným názorem, tvrdím pravý opak, totiž že státní či veřejné vlastnictví bývá často spíše příčinou ekologických problémů než lékem proti nim. Problémy, jako je znečištění ovzduší, kontaminace podzemních vod, nadměrný rybolov, skládky toxických odpadů, odlesňování, znečištění vody, globální oteplení či kyselý déšť, se vždy týkají veřejného majetku. Když jsou tyto zdroje ve vlastnictví státu, není nikdo konkrétní stimulován, aby o ně pečoval.

Když jedete autem, jistě vás bude zajímat, kolik zaplatíte za benzín, olej a pojištění, málokoho však asi bude zajímat, kolik auto vyprodukuje zplodin. Není to tím, že byste byli špatní nebo ekologicky nezodpovědní. Je to jednoduše tím, že vzduch je velkým veřejným statkem, který ve skutečnosti nikomu nepatří. Je to něco úplně jiného než např. odhazovat odpadky na sousedův trávník. Člověk navíc snadno získá pocit, že i kdyby on přestal jezdit autem, ostatní by nepřestali a ovzduší by bylo stejně zamořené jako předtím. Protože to tak cítí všichni, aniž by uvažovali o škodách, jichž se na kvalitě ovzduší dopouštějí, jde o příklad „tragédie veřejných statků“. Vzduch je považován za něco, co je volně k dispozici a to nevyhnutelně vede k jeho nadměrnému využívání bez ohledu na budoucí důsledky.

V okolí bydliště najdete vždycky nějaký trávník, který je obecním majetkem ‑ buď park nebo dělící pás mezi vozovkami. Každý ví, že na takových místech není radno si hrát anebo sedat na zem, protože tam všichni chodí venčit psy. Necháváme psy znečišťovat společná prostranství tak, jak bychom nikdy nechtěli mít znečištěný vlastní dvorek. Je to totéž jako v předchozím případě ‑ nevenčili bychom psa na sousedově trávníku, ale na obecním nám to vůbec nevadí. Rozdíl je dán odlišným vlastnictvím: Někdo by mohl vyjít ze sousedova domu, vynadat mi a přimět mě, abych hromádku po svém psovi uklidila. V případě obecního majetku však neexistuje žádný jasně určený vlastník. O to, co vlastní všichni dohromady, se obvykle nestará nikdo.

Jistě byste vymysleli další podobné případy, kdy se přístup lidí k veřejnému majetku naprosto odlišuje od jejich přístupu k majetku soukromému. V případě soukromého majetku nesou lidé za své chování odpovědnost, a proto jsou stimulováni, aby se o tento majetek co nejlépe starali.

Lidé se však o potřebnosti státního vlastnictví nechávají ochotně přesvědčit, a tak se objevuje druhý, příbuzný mýtus.

Mýtus druhý: Ochranu ohrožených přírodních zdrojů je možné svěřit pouze vládním úřadům.

Nepochybně to znáte z vlastní zkušenosti ‑ volání po stále větších pravomocích pro nejrůznější úřady na ochranu životního prostředí. Většina lidí podporuje myšlenku posílení pravomocí vlády v otázkách ochrany životního prostředí. Ptám se však: kdyby státní vlastnictví a správa přírodních zdrojů vskutku představovaly odpověď na ekologické problémy, neměly by pak vysoký stupeň centralizace a ohromná moc státu v bývalých komunistických zemích Sovětského svazu a východní Evropy vést ke zlepšení životního prostředí? Jak víme, výsledek byl přesně opačný.

Více než polovina dětí v polském Horním Slezsku trpí nemocemi, které souvisejí se znečištěním této oblasti. V severozápadní části České republiky měly děti kvůli vážnému zamoření ovzduší třetinu zimního období vycházet ven co nejméně.

Empirické důkazy z celého světa svědčí o tom, že tam, kde vláda přímo kontroluje přírodní zdroje, se těmito zdroji často plýtvá a dochází ke zhoršování stavu životního prostředí. V této souvislosti bývá citován příklad Aralského jezera, ležícího na jihu dnešního Kazachstánu. Sovětská vláda se kdysi rozhodla odvést jinam velké vodní toky zásobující Aral. V letech 1960 až 1988 se rozloha jezera snížila o zhruba 40 % a objem jeho vod přibližně o dvě třetiny. Byla tak zpustošena celá města, závislá na rybolovu, a 20 ze 24 druhů ryb žijících v Aralském jezeře zmizelo.

Bývalé komunistické státy však nejsou jedinými zeměmi, v nichž se ukazuje, jak vládní úřady mohou plýtvat přírodním bohatstvím a ničit životní prostředí. Americká Lesní správa proslula ztrátovým prodejem dřeva. Byly pokáceny miliony akrů lesa, přestože tato státní instituce nepokryla prodejem dřeva své výdaje. V aljašské lesní rezervaci Tongas vynakládá 98 centů na každé 2 centy výnosu z těžby dřeva. Podobně se chová Úřad pro kultivaci krajiny: finančně podporuje projekty, při nichž jsou zavodňovány rozsáhlé oblasti, ačkoli se jí dodávky zavlažovací vody pro farmáře nevyplácejí. Vládní programy nejsou pouze finančně ztrátové. Tyto programy ničí životní prostředí.

Nelze se divit, že centralizované vlastnictví či jeho regulace vedou k takovýmto důsledkům. Příslušná politika je určována parlamentem a vládními úřady, kde rozhodují lidé daným přírodním zdrojům zcela vzdálení, u nichž často navíc hrají roli politické motivace. Snad nejdůležitější věcí je, že pokud tito lidé učiní špatné rozhodnutí, které má nepříznivý dopad na životní prostředí, zřídkakdy jsou konfrontováni s důsledky svého rozhodnutí.

Naproti tomu v případě soukromého majetku rozhoduje vlastník o použití přírodních zdrojů na základě biologické udržitelnosti, ekonomické návratnosti i kulturních hodnot. Ti, kdo přírodní zdroje důvěrně znají, mohou mnohem lépe vnímat skutečnou hodnotu tohoto majetku. Když jsou na něm hmotně zainteresováni, budou mít motivaci o něj pečovat.

Mýtus třetí: Přísnější vládní regulace povede k lepší ochraně životního prostředí.

Podle většiny průzkumů veřejného mínění občané zpravidla souhlasí s přísnějšími opatřeními vlády v zájmu zlepšení životního prostředí. Je rozšířena mylná představa, že spousty vážných ekologických problémů se zbavíme jednoduše tak, že zavedeme přísnější zákony a nařídíme lidem, aby se jim podřídili.

Efektivnost vládních opatření má nicméně své meze. Striktní nařízení lidem velmi zužují prostor k rozhodování o způsobech optimální správy přírodních zdrojů. To často bývá dalším z faktorů podílejících se na ničení životního prostředí.

V jednom městě státu Michigan byla vybudována skládka na dvacetimetrové vrstvě tvrdého jílu, díky níž odpady nemohly prosáknout skrz ‑ žádná umělá izolace by to nedokázala lépe. Federální předpisy nicméně vyžadují další zabezpečení, které zvýší náklady na skladování odpadků o 800 %.

Jiné michiganské město muselo nejprve investovat čtvrt milionu dolarů do odstranění zeminy kontaminované ropou, aby mohlo na stejném místě postavit asfaltové parkoviště. Asfalt je přitom samozřejmě ropný produkt.

Všechna města ve Spojených státech podléhají dalšímu nařízení: jsou povinna provádět testy pitné vody, zjišťující přítomnost celé řady pesticidů, a to i v případě, že tyto pesticidy neexistují. Město Columbus ve státě Ohio každoročně utrácí 24 tisíc dolarů na testování 43 pesticidů, které se v jeho vodních zdrojích zcela jistě nevyskytují, jako například pesticid užívaný pouze na Havaji a výhradně na ananasy. Protože se v okolí Columbusu žádné ananasy nepěstují, jedná se o zbytečně vyhozené tisíce dolarů.

A špatně investované peníze také poškozují životní prostředí skrze dopad na bohatství regionu, jak ukáži dále.

Mýtus čtvrtý: Jakkoli velké finanční prostředky na ochranu životního prostředí vynaložíme, nikdy to nemůže být příliš.

Lidé tvrdívají, že v zemi jako Spojené státy si můžeme v kvalitě životního prostředí dovolit nejvyšší standard. Jinými slovy, na zdraví a bezpečnosti se nemá šetřit. Jenže ať je stát jakkoli chudý nebo bohatý, musí prostě své zdroje rozdělovat mezi konkurující si potřeby. Teoreticky bychom mohli celý hrubý domácí produkt věnovat na ochranu životního prostředí. Je ale jasné, že by nám pak nezbyl ani cent na naplnění ostatních naléhavých potřeb. Kde tedy máme stanovit mez? Každý dolar, který utratíme na ochranu životního prostředí, odebíráme jiné důležité potřebě. Tuto věc musíme brát v potaz. Nezvažujeme-li alternativy, omezujeme tím jiné investice, které by mohly přispět k úrovni našeho života.

Zemětřesení v Kalifornii si roku 1971 vyžádalo 62 mrtvých. Rok na to vypuklo v Nikaragui o něco slabší zemětřesení a padly mu za oběť desetitisíce lidí. Proč? Spojené státy mají lépe postavené domy, rozsáhlejší a účinnější službu první pomoci, lepší silnice, lepší sanitky a lepší telekomunikace.

Ve skutečnosti musíme mezi ekonomickými a ekologickými požadavky volit. Máme ve zvyku přistupovat k omezování znečištění z pozice „ano“ nebo „ne“ Správně bychom se ale měli ptát: „Potřebujeme omezovat znečištění více nebo méně?“ Argumenty ve prospěch ochrany životního prostředí by neměly být zakládány na jeho nekonečné, nevyčíslitelné hodnotě. Náš zájem by se měl spíše soustředit na dosažení co největší ochrany za co nejnižší cenu. Toho je možné dosáhnout jen důkladným zvažováním „cen“ alternativ, čímž se dostáváme k dalšímu mýtu.

Mýtus pátý: Životní prostředí je příliš vážným problémem, než aby ho bylo možné opatřit cenovkou.

Značná část lidí je pevně přesvědčena, že na přírodní zdroje nelze uplatňovat cenová hlediska. Domnívají se, že tyto zdroje jaksi vyžadují zvláštní přístup ‑ jsou podle nich jistým způsob jedinečné, což je staví nad finanční hlediska. Bez určitého druhu finančního oceňování však nemůžeme činit volbu.

Ceny nás informují, a to nesmírně účinným způsobem, o relativní hojnosti přírodních zdrojů. Zkrátka pokud se z nějakého důvodu začnou zmenšovat například zásoby ropy nebo dřeva, na svobodném trhu se to odrazí odpovídajícím zvýšením jejich ceny. A obráceně, pokud jsou objeveny nové zásoby či nové technologie dobývání zdrojů, ceny poklesnou. Nedílnou součástí cen je mechanismus, který určuje dostupnost přírodního zdroje. Vládní úřady s oblibou vypracovávají tabulky, grafy a nejrůznější přehledy popisující stav přírodního bohatství v zemi (různé „zelené“ zprávy) ‑ přesto tyto brožury spolehlivý obrázek dostupnosti zdrojů neposkytují.

Jednou z nejdůležitějších věcí, kterou můžeme pro ochranu přírodního bohatství učinit, je co nejméně zasahovat do uvedeného cenového mechanismu.

Argument, že cenu přírodních zdrojů nelze stanovit, politice životního prostředí bohužel nijak neprospěje. Všechno má svou cenu a jedinou skutečnou otázkou je (jak říká Thomas Sowell), kdo a za jakých institucionálních podmínek ji stanovuje.

Není-li nejlepším správcem přírodního bohatství za každých okolností vláda, kdo jím tedy je? Tvrdím, že nejlepšími správci jsou konkrétní držitelé vlastnických práv, protože jsou za přírodní zdroje skutečně odpovědní. Jako vlastníci mají zájem na dlouhodobé prosperitě a dobré správě svého majetku. Zatímco leckdo je ochoten uznat, že dobrými správci mohou být jednotlivci, lidé většinou nevěří tomu, že by dobrými správci mohly být i obchodní společnosti či jiné typy sdružení soukromých osob. Dovolte mi tedy zaměřit se nyní na obecně zastávané mýty o vztahu soukromého podnikání, obchodních společností a životního prostředí.

Mýtus šestý: Obchodním společnostem jde v prvé řadě o zisk a nikoli o zachování a ochranu životního prostředí.

Mnozí se obávají, že honba za vysokým ziskem vede obchodní společnosti ke zneužívání přírodního bohatství. Ve skutečnosti je motiv zisku naštěstí silou, která může působit ku prospěchu životního prostředí.

Jelikož podnik potřebuje vydělávat, je stimulován, aby důkladně zvažoval i ceny všech používaných přírodních zdrojů. Pokud je určitého zdroje nedostatek, stane se dražším než jiné, dostupnější zdroje. Pro výrobce tudíž nemá příliš smysl používat či „ničit“ drahý přírodní zdroj, existují-li za něj náhrady. V případech, kdy náhrada neexistuje, stimulují vysoké ceny hledání a vývoj vhodných alternativ. Žádná firma se dobrovolně nerozhodne pro vyšší výdaje, než jaké jsou nutné, a proto přirozeně tíhne k užívání levnějších, dostupnějších zdrojů. Snaha o dosažení zisku je tedy vlastně hnací silou, která pomáhá uchovávat přírodní bohatství.

Jak už jsem se zmínila, lidé neradi slyší, že by přírodní zdroje měly být opatřovány cenovkami. Nejsou-li ceny stanoveny, proces ohodnocování přírodních zdrojů nemůže fungovat. Neoceněné zboží, jako přírodní bohatství vlastněné vládou a poskytované všem uživatelům „zdarma“ – například veřejné parky, bývá často spravováno a užíváno špatně. Když lidé za přírodní zdroj neplatí plnou cenu, jsou jen málo motivování k jeho ohleduplnému využívání. Výsledkem mohou být dopravní zácpy, zaneřádění odpadky a zničený majetek. Je proto důležité umožnit, aby cenu zboží stanovil trh a nikoli vláda. Pak bude mechanismus dosahování zisku pracovat ve prospěch uchování přírodních zdrojů.

Tím ovšem netvrdím, že neexistují podnikatelé „bez skrupulí“. V každém systému se vždycky najde někdo, kdo ho zneužívá. Klíčem k minimalizování nejrůznějších zneužití je podpora tržního systému založeného na jasně definovaných majetkových právech. Pokusím se to dokumentovat na srovnání veřejných a soukromých alternativ z oblasti rybolovu.

Oceány jsou volně přístupným přírodním bohatstvím, které je k dispozici každému. Jak to ovlivní chování rybářů? Zájmem každého z nich bude dosáhnout co největších úlovků, i kdyby to mělo způsobit dlouhodobý úpadek. Následky jsou zřejmé. Početní stavy ryb se snižují, rybáři investují do větších lodí a lepší technologie. Loví za nebezpečných podmínek a podstupují tím větší rizika. Dělá to stále více z nich, takže existence některých druhů ryb je vážně ohrožena.

Vlády tradičně reagují tak, že vydají mezinárodní zákazy rybolovu, omezí přístup do rybářských oblastí a stanoví předpisy ohledně povoleného rybářského vybavení a celkového množství úlovku. Například platýzová sezóna poblíž Aljašky zpravidla představuje dvě nebo tři horečné jednodenní periody, které vedou k umělému shonu za co nejvyšším úlovkem, při němž nejsou brány ohledy na životní cykly ryb ani na zachování jejich nutného počtu.

Srovnejme to s příklady, kdy jsou rybářské oblasti v soukromých rukou. Jak se ukazuje, rybáři, kteří vlastní ústřicové líhně, projevují větší péči o ochranu přírody a dosahují vyšších zisků než ti, kteří loví ve vodách, kde jsou ústřicové líhně majetkem státu. Podle jedné studie je produktivita soukromých ústřicových líhní dvakrát až třikrát vyšší než produktivita v oblastech, jež jsou ve státním vlastnictví. Podobně na soukromých rybnících se pečlivě starají o svůj živý inventář způsobem, který lze stěží uplatňovat ve volně přístupných vodách. Spotřebitelé z toho mají několikanásobný užitek – platí nižší ceny a mají záruku, že dostanou ryby chované v chráněných, neznečištěných vodách.

To je jen pár příkladů ukazujících, jak obchodní společnosti sledováním vlastního zisku přinášejí ve skutečnosti přírodnímu bohatství užitek. Obchodní společnosti vydělají na nadměrném rybolovu či jiném vyčerpávání přírodních zdrojů jedině tehdy, když bojují o prvenství v oblastech, které jsou společným majetkem všech. Na systému soukromých vlastnických práv velmi často vydělají všichni, od výrobce přes spotřebitele až po životní prostředí.

Tato debata nás přivádí k dalšímu mýtu:

Mýtus sedmý: Musíme zvrátit nebo zastavit ekonomický růst, abychom zabránili dalšímu zhoršování stavu životního prostředí.

Převládajícím postojem v dnešním ekologistickém hnutí bývá přesvědčení, že je třeba se vrátit k prostšímu tempu života. Podle tohoto názoru je značná část škod na životním prostředí ve světě způsobována technickým rozvojem spojeným s nesmírnou zálibou v materiálních požitcích. Některé průzkumy veřejného mínění například vypovídají o tom, že podle mnoha lidí musíme obětovat ekonomický růst, máme-li zachovat a chránit životní prostředí.

Spolehlivá fakta z vyspělých západních zemí vedou k opačnému závěru. Dostupná dlouhodobá data nasvědčují, že stupeň znečištění nakonec klesá i při nadále se zvyšujícím ekonomickém růstu.

Před několika lety zkoumal Mikhail Bernstam z Hoover Institution údaje o znečištění a spotřebě přírodních zdrojů ve světě. Zjistil, že u států s tržním hospodářstvím spotřeba zdrojů a stupeň znečištění ovzduší, vody a půdy prudce klesá, a to navzdory tomu, že zažívají ekonomický růst. Pokles znečištění byl ve Spojených státech v 80. letech rychlejší než v 70. letech, zatímco ekonomický růst byl v obou obdobích zhruba stejný. Tytéž dvě dekády byly v SSSR a evropských socialistických státech érou prudce stoupající spotřeby přírodního bohatství a narůstajícího zhoršování životního prostředí, přestože ekonomiky těchto států zaznamenávaly pokles a nakonec stagnovaly. Množství znečištěné vody se kupříkladu v Sovětském svazu zvýšilo z 35 miliard m3 v roce 1970 na 150 miliard m3 v roce 1988.

Bernstam vysvětluje dané ekologické rozdíly jako výsledek fungování odlišných systémů užívání přírodního bohatství. Spotřeba přírodních zdrojů na jednotku výroby je v socialistických ekonomikách daleko vyšší než v tržním prostředí. V západních tržních ekonomikách vstupy základních přírodních zdrojů za dvacet let ekonomického růstu a technického pokroku poklesly. V socialistických ekonomikách se tyto hodnoty bez ohledu na ekonomický růst či pokles stále zvyšovaly.

Bernstamovy závěry potvrzují i další práce. Gene Grossman a Ann Kruegerová (1991) studovali kvalitu ovzduší v městských oblastech vyspělého a rozvojového světa zjišťovanou od roku 1976 Světovou zdravotnickou organizací. V jejich analýze je zkoumána závislost mezi stupněm znečištění a výší HDP na osobu v zemi, v níž se dané město nachází. Vyšlo najevo, že koncentrace SO2 je vyšší, když jsou příjmy na osobu nízké, a nižší, když jsou příjmy na osobu vysoké. Další studie vypracovaná Nancy Birdsallovou a Davidem Wheelerem vedla k podobnému zjištění: otevřenost trhu vůči zahraničním investicím je v Jižní Americe spojena s nižším stupněm znečištění.

Stát musí být nejprve bohatý, aby mohl být čistý. Jak životní úroveň roste, přisuzují lidé kvalitě životního prostředí vyšší hodnotu. Ekologická prosperita je luxus, který si mohou dovolit jen vyspělé země.

Ekonomický růst nám poskytuje nejen pohodlnější, ale i příznivější život. Právě prosperita je motorem, který podporuje naše ekologické vědomí. Měli bychom na ekonomický růst pohlížet ne jako na nepřítele, ale jako na významnou součást našeho boje s tak vážnými problémy, jako je znečištění životního prostředí.

Tržní systém bývá často kritizován pro svůj chladný a necitelný pohled na svět ‑ pro snahu ocejchovat přírodní bohatství cenami. Jak naznačují uvedené příklady, právě cenový systém lidi stimuluje, aby vzácné přírodní zdroje užívali účelně. Nesmíme zapomínat, že ekonomický rozvoj a ochrana životního prostředí mohou jít ruku v ruce. Ať už se jedná o pronajímání ústřicových líhní nebo o těžbu dřeva soukromou společností, tvoří ceny přírodních zdrojů základ pro vznik dobrovolných transakcí mezi lidmi. Jak ukázal Adam Smith ve svém slavném díle Bohatství národů, obě strany, které přistoupí na dobrovolnou směnu, tím získají. Kdyby tomu tak nebylo, neměly by důvod spolu směnu dojednat.

Máme-li k dispozici systém, při němž mohou vydělat obě strany, otevírají se neomezené možnosti vytváření bohatství. Konkurence lidi vede k rozvíjení a objevování stále nových postupů a produktů. Když stát nashromáždí bohatství, získává lepší pozici pro řešení ekologických problémů. Právě blahobyt umožnil Spojeným státům luxus zájmu o ekologické otázky a poskytl jim prostředky k péči o životní prostředí. Ty části světa, které mají nejsvobodnější ekonomiku, jsou také nejúspěšnější v ochraně svého životního prostředí.

Ti, kdo odmítají tržní přístup k ochraně životního prostředí jako necitelný a lhostejný, se vzdávají možností volby. Tržní mechanismus může nejen zvětšovat bohatství národů, nýbrž může rovněž vytvořit podmínky pro to, aby se každý z nás choval jako dobrý správce přírody.

Zkrátka klíčem k dobré péči o životní prostředí je nacházení způsobů, jak přisoudit přírodnímu bohatství hodnotu v rámci tržního mechanismu, založeném na soukromých vlastnických právech a dobrovolné směně. Vlastnictví vytváří v lidech zájem o správu a ochranu majetku, trh vlastníka stimuluje, aby hodnotu svého zboží uchovával. Tyto mechanismy představují klíč k navedení lidské přirozenosti k péči o životní prostředí a jeho ochraně. Zaváděním mechanismů, které dávají co největší prostor individuální volbě, lidem umožníme, aby do svého rozhodování včlenili své vlastní nejvyšší kulturní a mravní hodnoty.


Dr. Jo Kwongová pracuje v americké Atlas Economic Research Foundation. Je autorkou řady knih o životním prostředí, např. Myths about Environmental Policy (Citizens for the Environment, Washington, D.C.), Protecting the Environment: Old Rhetoric, New Imperatives (Capital Research Center, Washington, D.C.) a Market Environmentalism: Lessons for Hong Kong (Hong Kong Centre for Economic Research), jakož i spoluautorkou The Yellowstone Primer: Land and Resource Management in the Greater Yellowstone Ecosystem (Pacific Research Institute for Public Policy, San Francisco) a Rational Readings on Environmental Concerns (Van Nostrand Reinhold, New York). Text je upraveným výběrem z přednášky Jo Kwongové na konferenci „Tržní nástroje a ochrana životního prostředí“ pořádané Občanským institutem v roce 1995 v překladu Štěpána Kovaříka. Publikováno se svolením Občanského institutu.

O životním prostředí také LF 6/1999 (Josef Šíma: Inflace legislativy přírodu neochrání, Mojmír Hampl: Bída ekologismu, Terry Anderson: Tržní přístup k ochraně životního prostředí) a LF 12/1998 (Paul Cantor: Proč vyhynuli dinosauři).

překlad: Štěpán Kovařík