Úřady na zrušení. Slouží jen některým, platíme je všichni

Již několik let se čtenáři časopisu Laissez Faire mohou v každém čísle setkávat s rubrikou Úřad na zrušení, kde upozorňujeme na existenci neefektivních institucí zatěžujících státní rozpočet. Některé z nich jsou zbytečné, jiné přímo škodlivé.

Téma rušení úřadu si v posledních parlamentních volbách vzala za své Strana svobodných občanů jakožto jeden ze svých programových bodů. Konkrétně představila 26 úřadů a institucí, jejichž činnost by měla být ukončena nebo by mělo dojít k úpravě zákonů, které těmto institucím umožňují vybírat výpalné, což se týká kolektivních správců autorských práv. Díky volbám se téma dostalo k širší veřejnosti a vyvolalo diskusi o rozsahu kompetencí státního aparátu. Debata opět ukázala, nakolik je v lidech zakořeněn názor, že pokud je dnes stát zřizovatelem nějakého úřadu, jistě to má nějaké opodstatnění a není možné na tomto stavu nic měnit. Zastánci současného stavu se domnívají (nebo tento pohled v rozporu s tím, co si skutečně myslí, obhajují), že by nás rušení úřadů vystavilo značným problémům.

Myšlenka, které bychom se neměli snadno vzdávat

Sluší se poznamenat, že existence státních úřadů není asi nejpalčivější překážkou, kterou nám zastáncům svobody, stát klade do cesty. Přece jenom nahlédneme-li do výčtu státních výdajů, všimneme si, že položky jako zdravotnictví, sociální pojištění nebo armáda jsou pro daňové poplatníky mnohem větší zátěží. A dost možná lze v těchto oblastech ušetřit několika jednoduchými kroky více peněz, než lze uspořit zrušením všech úřadů dosud uvedených v rubrice „na zrušení“ dohromady. Přesto bychom se myšlenky, že stát zbavíme zbytečných institucí, neměli vzdávat.

Požadavek na rušení úřadů není pouhým radikálním výkřikem, neustále omílanou mantrou rebelů nebo ničím neopodstatněnou potřebou liberálů ořezávat stát, jak si nejspíš myslí mnoho našich kritiků. Tento požadavek nikterak nenarušuje konsistenci naší filozofie, ba naopak je její neodmyslitelnou součástí. Usilujeme-li o svobodu, nesmíme se vzdát žádné možnosti omezit plýtvání a neměli bychom mlčet ve chvílích, kdy jsou náklady přenášeny na nezúčastněné. Přesně to státní úřady, jak si na následujících řádcích rozvedeme, činí.

Zobecněme si, k čemu většina státních úřadů slouží a komu, respektive kdo z nich má prospěch. Někdo může projít seznam úřadů a jednotlivě o nich říct, že je shledává nepotřebnými nebo jim vytknout nevalnou úroveň poskytovaných služeb, jež dalece zaostávají za kvalitou servisu, na jaký jsme zvyklí z tržní sféry. Tvrdit ale, že státní úřady jsou k ničemu a že nedělají nic dobrého, je v rozporu s realitou. Každý úřad má i své zastánce, kteří si jeho činnost pochvalují. Nikomu nemůžeme brát názor, že divadelní ústav pečuje o jeho koníček tak, jak si představuje. Stejně tak můžeme těžko někomu vyvracet úsudek, že díky činnosti CzechTourismu (úřad na zrušení č. 5, vyšlo v LF září 2004) navštěvují jeho podnik stovky zahraničních turistů ročně. O čem však pozitivní reakce na adresu státních institucí svědčí? Pouze o tom, že po činnosti takových úřadů existuje poptávka. Nikoli však poptávka celospolečenská. Není jasné, proč by měl být úřad státní a proč bychom ho měli platit všichni.

Jsme pro volný trh, ale tohle je specifické odvětví

Nezapomeňme, že státní úřady mají oporu těch, kteří na nich přímo profitují. Tím nemám na mysli pouhé fanoušky divadla, jejichž přáním je, aby stát o jejich koníček pečoval. Mluvím o zaměstnancích, kteří se díky existenci státní instituce mohou těšit na pravidelnou výplatu, mluvím o politických stranách, které si díky existenci mnoha

významných funkcí na úřadech nemusejí lámat hlavu s tím, jak odměnit své členy za projevenou loajalitu. Mluvím také o firmách, které živí veřejné zakázky pravidelně zadávané státními institucemi a mluvím třeba o již zmiňovaných majitelích podniků, kterým stát dohazuje zahraniční turisty. Okruh lidí silně závislých na existenci úřadů pod státním dozorem je poměrně široký. Úřady se tak snadno stávají i chráněnci „pravicových politiků“ nebo „pravověrných kapitalistů“, kteří jsou přece pro volný trh, ale některá odvětví jsou pro ně natolik specifická, že je odmítají ponechat bez státního dohledu.

Pokud jde o řadové daňové poplatníky, těm zase mnohdy vyhovuje, že se stát stará o pro ně významné oblasti (u někoho to může být divadlo, u někoho výzkum totality apod.), pokud to nemusí platit jen oni. Tedy za takových podmínek, že se náklady na provoz úřadu složí i jedinci, kterým je jeho činnost naprosto lhostejná. Vážně chceme tuto nespravedlnost tolerovat?

Složitější je to s institucemi, jež jsou tu údajně od toho, aby do země nalákaly investice nebo kupní sílu ze zahraničí, z čehož těží místní podnikatelé. Koruny utracené cizincem, za jehož návštěvu vděčíme propagační kampani státní agentury, se v konečném důsledku v ekonomice „rozpustí“ a dostanou se ke každému, ospravedlňuje si stát své kroky před daňovými poplatníky. Tím po nich ale vlastně chce, aby se zapojili do hazardní hry, zvané letadlo, kde nikdy netušíte, kolik z vložených prostředků ve finále uvidíte. Budete-li na dně pyramidy, máte smůlu. Ale stát provozem úřadů jako CzechTourism skutečně nedělá nic jiného, než že daňové poplatníky nutí hrát hazardní hru. To je stěží akceptovatelné, zvlášť když si uvědomíme, že dobrovolné účastníky hazardních her považujeme běžně za pošetilce, ne-li rovnou za osoby trpící formou závislosti, kterou je třeba léčit. Proč tedy máme tolerovat to, že občany nutí k hazardu stát?

Kdo to bude dělat, když ne stát?

Co je na státních úřadech špatného, jsme si již řekli. Teď je na místě položit si otázku, kdo by mohl aktivity zrušených úřadů převzít? Byli by to nejspíše podnikatelé, různé asociace i neziskové subjekty. Předpokládejme, že jejich činnost by byla v některých případech financována koncovými zákazníky, jindy členskými příspěvky (třeba u asociace turistického ruchu, která by mohla převzít agendu CzechTourismu) nebo dobrovolnými dary (to nejspíše u institucí typu divadelního ústavu, kde by se mohli finančně zapojit divadelní fanoušci). Je-li po něčem poptávka, vždy se objeví někdo, kdo to začne nabízet. Jakou formou a za jakých konkrétních podmínek, to už jsou otázky, u nichž není korektní předstírat, že známe jasnou odpověď. Jakkoliv se jí jistě mnozí budou dožadovat. Předvídavost i fantazie každého z nás jsou omezeny a možnosti, jak koncipovat nabídku jednotlivých služeb, téměř nekonečné. Tvrdit dopředu, že tam, kde stát nějaké činnosti zanechá, nemá podnikatel šanci uspět, pokud stejnou službu nabídne na volném trhu, je předčasné. Minimálně dokud to nikdo nezkusí. Jestliže by se nějaká služba nově nabízená na volném trhu neujala, pak je zapotřebí uznat, že po ní neexistuje dostatečná poptávka. Tím pomíjí důvod, aby byla uměle za přispění peněz ze státního rozpočtu udržována při životě.

Mnohým jedincům by jistě vadilo, že zatímco dlouhá léta využívali služeb státního úřadu zdarma, u soukromníka by si za ni museli zaplatit. Zopakujme ale, že taková výhrada je chybná už od základu. Není pravda, že co pro nás dělá stát, je zdarma. Stát pouze kasíruje skrytě a netransparentně, takže si řada lidí ani neuvědomí, že na první pohled bezplatná služba je většinou ve skutečnosti draze zaplacená.

Kromě otázky, kdo by obstarával jednotlivé služby místo státu, patří ve spojitosti s rušením úřadů k častým dotazům i ten, co by dělali všichni propuštění zaměstnanci. Pokud by se rušení úřadů odrazilo i na snížení daňové zátěže pro firmy, zůstalo by zaměstnavatelům více peněz na vytvoření dalších pracovních míst. Ta by se mohla stát útočištěm exzaměstnanců státu. Většina zaměstnanců státních úřadů žije navíc v Praze, kde je nezvykle pružný pracovní trh a naskýtá se zde více šancí na nové pracovní uplatnění. Zásadní podle mého názoru je, že by státní zaměstnanci byli vyrváni ze spárů byrokracií nesmírně zatíženého prostředí. Měli by šanci konečně poznat práci v mnohem dynamičtějším prostředí, kde je cílem pracovní aktivity zvýšit celofiremní zisk a ne konat podle úředního či politického zadání. Soukromý sektor se jak známo také mnohem lépe a rychleji adaptuje na změny (co se nejen využití moderních technologií a pracovních postupů týče) než státní správa.

Nevnucujte služby úřadů všem

Shrňme si to. Hlavní výhradou proti státním úřadům je, že popírají princip služby, kterou její uživatelé financují a odebírají na základě svého dobrovolného rozhodnutí. Není pravda, že by státní úřady nikomu neposkytovaly aspoň částečný užitek. Cílem je ale nevnucovat služby státního úřadu všem a nenutit všechny daňové poplatníky, aby na činnost úřadů přispívali. Toho lze dosáhnout tak, že agendu státních úřadů převezmou privátní subjekty.