Trh řeší i problém diskriminace

Ženy jsou diskriminovány na trhu práce. Žena má po ukončení studia menší šanci na získání jejímu vzdělání odpovídajícího zaměstnání. Téměř všechny ženy a někteří muži si myslí, že tento stav by se měl změnit, protože se jedná o neodůvodněnou diskriminaci. Žena jenom proto, že je ženou, má horší postavení na trhu práce než muž.

Stejně tak se cítí být diskriminováni na trhu práce Rómové. Mají zřejmě pravdu, když tvrdí, že jejich šance na získání jakéhokoli zaměstnání je nižší ve srovnání se zbytkem společnosti. Má-li zaměstnavatel na výběr mezi Rómem a „nerómem“, o nichž předpokládá, že mají pro výkon daného povolání srovnatelné schopnosti, obvykle nevolí Róma.

Není to možná spravedlivé jednání, ale je racionální. Rozhodující roli zde hraje zkušenost. Zaměstnavatel ví, že dá-li přednost ženě, vystavuje se riziku, že v brzké době bude muset hledat někoho jiného, protože žena otěhotní nebo bude často doma s nemocnými dětmi. Pravděpodobnost, že se tak stane, je bezpochyby větší než u muže. Domnívám se, že nelze na zaměstnavatele pohlížet s nevolí, když tuto pravděpodobnost bere v úvahu. Hledání a zaučování nových zaměstnanců je poměrně nákladná záležitost. Minimalizace nákladů je ovšem důležitý předpoklad úspěšného podnikání. Pokud se tedy zaměstnavatel rozhodne diskriminovat Róma či ženu (tzn. znevýhodnit je z důvodu jejich příslušnosti k určité skupině), bere na sebe zároveň riziko, že v důsledku této diskriminace přenechá kvalitního zaměstnance konkurenci. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby zaměstnavatel byl vždy schopen uchazeče o zaměstnání objektivně posoudit a nemusel tudíž přihlížet ke své či zprostředkované zkušenosti s určitými skupinami. Je to bohužel nereálné. Nikdy nebude v silách žádného zaměstnavatele uchazeče objektivně posoudit. Bude tedy přihlížet i k informacím, které charakterizují pouze průměrné vlastnosti průměrného příslušníka určité skupiny, o nichž ví, že se nemusí nutně vztahovat i na konkrétního uchazeče o práci.

Stejnou roli hraje zkušenost při diskriminaci Rómů nejen na trhu práce. V tomto případě se jedná o jistý druh kolektivní viny, za kterou si ale Rómové bezpochyby mohou sami. Pokud zaměstnavatel ví, že Rómové mají pověst méně zodpovědných pracovníků, nelze se mu divit, že Rómy diskriminuje. Ze zkušenosti totiž ví, že se tak může vyhnout budoucím nepříjemnostem. Je samozřejmé, že na tuto nedobrou pověst doplácejí i Rómové zodpovědní a pracovití. Je ale nesporné, že za svoji pověst si každá skupina lidí nese odpovědnost sama. V žádném případě za ni nemůže zaměstnavatel. Ten ji pouze bere v úvahu ve snaze o racionální rozhodnutí, o něž je povinen usilovat ve vztahu k vlastníkům firmy.

Každý „lidumil“, který se snaží tuto diskriminaci vymýtit, by si měl uvědomit, že vlastnická práva by měla být v demokratickém státě nedotknutelná. Pokud něco vlastním (firmu), nikdo mě nemůže nutit, abych to používal způsobem, který mi nevyhovuje (zaměstnával někým stanovený podíl příslušníků diskriminovaných skupin). Jsem-li podnikatel a vlastním firmu, je zcela moje věc, jaká kritéria pro výběr zaměstnanců zvolím. Tuto svobodu nelze omezovat zásahem státu. Málokdo si bohužel uvědomuje, že tuto svobodu omezuje sám trh. Trh a jedině on je schopen posoudit, jestli jsem při výběru zaměstnanců postupoval správně. Pokud bych nezaměstnával Rómy, přestože by v průměru jako skupina pracovali lépe a tudíž levněji (vyšší produktivita znamená nižší jednotkové náklady při stejných mzdách) než ostatní, asi bych v konkurenci firem, které je zaměstnávají, neuspěl. Buď bych rychle pochopil, že zaměstnávat Rómy se vyplatí nebo bych byl z trhu vytlačen. Trh tedy sám eliminuje diskriminaci, která nemá opodstatnění. Je pravda, že to chvíli trvá, než se pověst určité skupiny zlepší (nebo zhorší), ale jedná se jednoznačně o nejefektivnější způsob. Házet trhu klacky pod nohy znamená podporovat neodůvodněnou diskriminaci, protože deformovaný trh poskytuje falešné informace. Žádný úředník není schopen objektivně posoudit, je-li určitá diskriminace odůvodněná či nikoliv. Jakýkoli státní zásah by celou situaci v konečném důsledku mohl pouze zhoršit. Nařízení by bylo podnikateli nejrůznějšími způsoby obcházeno a nevraživost vůči pozitivně diskriminovaným by dále narostla. Pozitivní diskriminace spíše uráží, než pomáhá. Jak se asi člověk může cítit na pracovišti, na které byl přijat pouze proto, že je příslušníkem určité skupiny, aby firma splnila určité nařízení?

S diskriminací se ovšem nesetkáváme pouze na trhu práce. Troufám si ale tvrdit, že naprosto stejným způsobem, jakým eliminuje neodůvodněnou diskriminaci tento trh, pokud se jej nikdo nesnaží „vylepšit“, budou ji eliminovat veškeré existující trhy. Dlouhodobě může neodůvodněná diskriminace přežívat pouze v oblastech, z kterých „lidumilové“ vymýtili trh.

Není to tak dávno, co jsme mohli být svědky zajímavého případu. Jistý podnikatel, poté co se někteří Rómové chovali slušně řečeno neslušně v jeho restauraci, se rozhodl do ní Rómy již nepouštět. Vzdal se tak dobrovolně části svých zákazníků, protože byl přesvědčen, že takto snížené výnosy budou více než vykompenzovány sníženými náklady na opravu zdemolovaného vybavení restaurace. Jedná se jistě o diskriminační rozhodnutí, protože Rómové, kteří se na předchozích incidentech nepodíleli, přišli z jejich pohledu bezdůvodně o možnost navštěvovat tuto restauraci. Má tedy podnikatel na toto rozhodnutí právo? Zcela jistě ano. Restaurace je jeho majetek a on s ním může nakládat tak, jak sám uzná za vhodné. Zda se rozhodl správně, nechť posoudí trh.


Pavel Žamberský působí jako doktorand na katedře mezinárodního obchodu Vysoké školy ekonomické v Praze (zamberk@vse.cz).