Svobodu slova nemáme proto, abychom se bavili o počasí

First Amendment
Ed Uthman

Všichni politici jsou sice Charlie, když si chtějí nahnat politické body, ale když si chtějí nahnat politické body stíháním nepopulárních názorů, tak jim najednou svoboda slova nejde přes fousy.

Na pochodu za uctění obětí teroristického útoku se promenoval např. francouzský prezident s německou kancléřkou. Přitom ve Francii nic jako svoboda slova neexistuje. Samotný předchůdce časopisu jménem Hara-Kiri Hebdo byl několikrát zakázán, naposled když si udělal legraci z úmrtí Charlese de Gaulla. Aby zákaz obešel, přejmenoval se na Charlie Hebdo.

A pamatujete na skandál kolem evropského komisaře Jacquesa Barrota, který dostal trest za zpronevěru? Podle francouzských zákonů o tom francouzští politici a úředníci nesmí mluvit, když Barrota omilostnil francouzský prezident. Britský europoslanec Nigel Farage toho ovšem nedbal a na francouzské půdě (v EP ve Štrasburku) to řekl bez servítků, čímž si rozhněval všechny eurohujery. Předseda parlamentu mu pak vyhrožoval právními následky. 

V Německu zase nemají problém zakázat politické strany, zakázali už dvě. Ano, byly to nacistické strany, o kterých si můžeme myslet jenom to nejhorší, ale demokratický právní stát nesmí žádné názorové proudy stíhat a zakazovat. Natož jejich nositele zavírat do vězení, jak se v Německu i v České republice děje.

V Evropské úmluvě o ochraně lidských práv, jejímž signatářem je i Česká republika, se v kapitole svoboda projevu objevuje tato perla: „Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory…“ Svoboda zastávat názory, to je vskutku právní bizarnost. Kapitola pak dále pokračuje slovy: „Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon…“

V české Listině základních práv a svobod je to obdobné: „Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem…“ Pokud svoboda podléhá formalitám, podmínkám, omezením a sankcím, které stanoví zákon – nota bene zákon přijatý prostou většinou v parlamentu – tak by jeden řekl, že to nebude tak úplně svobodná svoboda.

Text prvního dodatku Ústavy Spojených států proti tomu působí jakou doušek živé vody:

„Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.“

A jak konstatoval Nejvyšší soud Spojených států v případu Brandenburg v. Ohio, cokoliv kdokoliv říká, není a nesmí být trestné, pokud projev není namířen k tomu, aby podnítil, a zároveň pravděpodobně podnítí, bezprostřední nezákonnou činnost (imminent lawless action).

Ostudný paragraf, který česká policie a české státní zastupitelství používají k honu na čarodějnice, tedy stíhání lidí za lepení samolepek, pořádání koncertů nebo dokonce i besídek, obsahuje i český trestní zákon.

Jenže málo platné. Jak řekl libertariánský kandidát na prezidenta Ron Paul: „Svobodu slova nemáme proto, abychom se bavili o počasí. Svobodu slova máme proto, aby lidi mohli říkat velmi kontroverzní věci. Pokud v tom nejsme konzistentní, tak neobhajujeme svobodu doopravdy.“

Citizens United v. FEC

Ale nejde jenom o politické ideologie. Svoboda slova má důležitější implikace.

Nedávno, v roce 2010, Nejvyšší soud Spojených států (SCOTUS) rozhodoval případ Citizens United v. Federal Electoral Commission. V tomto případu šlo o to, že republikánská lobbistická skupina Citizens United chtěla odvysílat film kritizující Hillary Clintonovou a zaplatit mu reklamu v médiích, což bylo v rozporu se zákonem o volebních kampaních (tzv. McCain–Feingold  Act). Nejvyšší soud se přiklonil na stranu Citizens United s tím, že McCain–Feingold Act v tomto odporuje prvnímu dodatku americké ústavy,[1] neboť i neziskové organizace (později rozšířeno i na „pro-ziskové“) mají právo na vyjádření svých politických preferencí.

To dává smysl. Pokud má někdo právo na vyjádření svého názoru, logicky z tohoto práva plyne i právo za šíření tohoto názoru zaplatit např. formou reklamy. Pokud bude zakázáno vydávat peníze na propagaci názoru, de facto se tím zakazuje jakékoliv jeho šíření. Jak známo, neexistuje oběd zdarma, stejně tak neexistuje šíření názorů zdarma.

Z toho plyne, že české limity na výdaje na kampaň, které byly před nedávnou dobou zavedeny, odporují svobodě slova, a musejí proto být odmítnuty.

Ratingové agentury

Na počátku finanční krize, která vypukla v roce 2008, se objevovaly názory, že je nutné hnát k odpovědnosti ratingové agentury, které svými hodnoceními cenných papírů (z nichž velká část byla bezcenná, jak se ukázalo) údajně finanční krizi způsobily. Doporučení ratingových agentur ohledně vhodnosti nákupu toho kterého dluhopisu nebo derivátu je však plně kryto svobodou slova.

Je to stejné, jako když vám kolega ve frontě na oběd doporučí koupit si dnes guláš místo svíčkové. Pokud vám guláš nebude chutnat, je to pro vás sice politováníhodná zkušenost, avšak rozum se zdráhá uvěřit, že by vám někdo doporučil onoho kolegu za tuto radu žalovat.

Blikání na silnicích

Ze stejného soudku je pak i zavedená solidárnost řidičů automobilů, kteří se blikáním navzájem upozorňují na policejní hlídky a rychlostní pasti.[2] To samozřejmě rozčiluje politiky a policisty, kteří mají dojem, že nad lidmi a obzvláště tzv. silničními piráty musí vládnout tvrdá ruka.

A tak se tu a tam objeví nápad tuto činnost zakazovat. V ČR se dokonce objevily případy, kdy policie takové blikání postihovala. Přitom, když se nad tím zamyslíme, je to totéž jako postavit se před policejní hlídku s cedulí: „Pozor, měří tady rychlost.“ Nebo jako kdybyste svému kolegovi, který vám u oběda radil s tím gulášem, poradili zase na oplátku vy: „Na výpadovce je nová rychlostní past, dávej si bacha.“

Napadlo by někoho stíhat takovou činnost? Možná ano, ale mějme na paměti, že jde o výkon svobody slova.


[1] V minulosti však SCOTUS rozhodoval jinak. Viz případy Austin v. Michigan Chamber of Commerce a McConnell v. Federal Election Commission.

[2] Celý článek by se dal napsat o tom, že tato policejní praxe odporuje jinému stavebnímu kameni právního státu, totiž zákazu bezdůvodných prohlídek (v terminologii amerického práva jde o otázku čtvrtého dodatku Ústavy USA), ale tomu se budeme věnovat v nějakém z příštích čísel Laissez Faire. UPDATE: Nakonec jsme se problematice věnovali v článku Právo na soukromí: jiskra, jež zažehla americkou revoluci v LF září‐říjen 2015.