Svobodou k prosperitě! A nejen tou ekonomickou…

Ekonomická svoboda přináší prosperitu a hospodářský růst, o tom není třeba sáhodlouze diskutovat. Více jak čtyřicet let v režimu, kde ekonomické svobody neexistovaly, bylo vskutku poučných. Viděli jsme, jak svázané ruce lidí a nesvoboda myšlení mohou být pohromou nejen pro hospodářský růst, ale i společenský pokrok. To tvrdí i autoři Indexu ekonomické svobody, který nadace Heritage zpracovává společně s deníkem Wall Street Journal od roku 1995.

Teorie je jednoduchá: Stát by měl nastavit férová pravidla, aby se mohli lidé a společnosti jimi reprezentované konkurenčně utkávat na vymezeném hřišti. Pokud na hracím poli budou úspěšní, inkasují odměnu ve formě zisku, kterou můžou svobodně reinvestovat do svého dalšího rozvoje.

Jaká je však skutečnost? Údaje z nadace Heritage nám v celosvětovém měřítku předkládají praxi zcela opačnou: všichni jsme si rovni, ale „vyvolení“ jsou si přece jen rovnější, právo je netransparentní, a navíc se musí složitě vynucovat u lehce ovlivnitelných soudů. Tvořivost a snaha obchodovat jsou tudíž potlačovány nejrůznějšími regulacemi a složitými zákony.

Údaje použité pro měření indexu Heritage lze pokládat za validní, neboť vztah mezi ekonomickou svobodou a ekonomickou vyspělostí či hospodářským růstem většinou funguje velmi spolehlivě.

Samotná metoda měření ekonomické svobody se přitom skládá z desíti kategorií, mezi něž patří podnikatelská, obchodní, fiskální, měnová, investiční a finanční svoboda. Důležité jsou také míra korupce nebo zákony, které umožňují vlastnictví nemovitostí včetně jejich ochrany. Posledním ukazatelem je výše vládních výdajů. Všechny tyto zmíněné hodnoty nám umožní vypočítat výsledný průměr – míru ekonomické svobody v dané zemi.

Městské státy vítězí!

O ekonomické svobodě nejlépe vypovídá pohled na přední příčky těchto statistik. Země, či spíše městské státy jako Hongkong či Singapur jsou rivalové, kteří se pravidelně vytlačují z prvního místa.

Opravdovými vítězi jsou však podle statistik občané těchto dvou měst. Vždyť průměrný hospodářský růst v posledních pěti letech se v Singapuru pohyboval kolem 4, v Hongkongu 3,2 procent.

Na druhé straně ekonomické nesvobody stojí Francie. Nezaměstnanost od počátku 90. let pohybuje kolem 10 % a obrovské daně, odvody a regulace pohybu pracovní síly (údajně na ochranu zaměstnanců) vytvářejí smrtelný koktejl pro hospodářský růst – ten se průměrně pohyboval na 0,5 procenta v pětiletém horizontu.

Když pomineme makroekonomická data, můžeme si úpadek Francie ukázat na výrobě automobilů. Zatímco v roce 2005 se jich vyrobilo 3,4 milionu, v roce 2009 už to byly jen 2 miliony. Zkrátka francouzským automobilkám došla trpělivost s neustálými stávkami, vysokými odvody a regulovanou pracovní silou. Přesunuly své továrny jinam. To v Německu je výroba vozů již deset let víceméně stabilní, i když tam jsou jedny z nejvyšších mzdových nákladů. Není tedy divu, že Francie byla jako západoevropská země ohodnocena v žebříčku nejhůře – nachází se na nelichotivém 64. místě.

Ekonomická svoboda a Afrika?

V souvislosti s měřením ekonomické svobody by bylo vhodné zmínit zemi, která v posledních letech učinila ohromný pokrok. Teorii převedla úspěšně do praxe a nyní může slavit. Seznamte se – Rwanda.

Za poslední rok získala v žebříčku rekordních 3,6 bodu, obecně v posledních 20 letech učinila obrovský pokrok. Příklad Rwandy ukazuje, že nízké státní přerozdělování a liberalizace ekonomiky mohou být účinným prostředkem boje proti korupci.

Jak toho Rwanda dosáhla? Stačilo se jen držet výše zmíněného receptu: pouze v prostředí, kde je nízké státní přerozdělování, většina společností je v soukromém vlastnictví a kde fungují jednoduché a snadno vymahatelné zákony, lze efektivně bojovat s korupcí. A když to funguje v zemích, které byly synonymem kleptokracie, může to dost dobře fungovat i u nás. Koneckonců k té kleptokracii máme setsakramentsky blízko.

Jako jednoznačně pozitivní se ukazuje fakt, že ekonomická svoboda dokáže úspěšně „vytáhnout“ lidi z chudoby. Tento proces kupříkladu proběhl v Číně. Mezi lety 1981 a 2001 klesl počet lidí žijících pod hranicí chudoby z 53 na pouhých 8 procent. Obdobný scénář očekává Rwandu, pomáhat jí v tom bude robustní hospodářský růst, který se průměrně v pětiletém horizontu pohybuje kolem 7 % ročně. Pokud se zdejší národy nešťastnou náhodou opět nevrhnou proti sobě, tato země brzy dorazí do stanice Prosperita.

Jak je tomu u nás? Gratulujeme, soudruzi!

Česká republika poskočila v indexu ekonomické svobody z 34. místa na 28. místo. Skok se to zdá být relativně velký, dříve však, než zvoláme slavnostní hurá, je třeba nalít si čistého vína…

Pravda je taková, že naše zlepšení ekonomického prostředí bylo minimální (0,6 bodu) a v některých oblastech jsme si dokonce pohoršili. O většinu „bodů k dobru“ se postarala centrální banka rozumnou měnovou politikou. Máme stabilně posilující měnu, inflace je díky snaze ČNB nízká. Srovnejme si to například s eurem, které nejenže prochází krizí důvěry, ale kroky Evropské centrální banky spočívající v tisknutí peněz (à la Fed) a odkupu dluhopisů mohou v budoucnu způsobit vážně problémy.

Další výrazné zlepšení proběhlo v oblasti podnikatelské svobody. Hodnocení ale i tak není příliš lichotivé: regulační překážky jsou stále velké a nedostatek transparentnosti představujte nadále zásadní překážku.

Naopak velké mezery máme překvapivě v korupci, kde měření z velké části vycházejí z indexu Transparency International. O problémech spojených s korupcí se není třeba dlouze rozepisovat. Alarmující však je, že i přes programy současných vládních stran, ve kterých byla korupce klíčovým tématem, se nejenže ve společnosti nic neděje, ale podle tohoto indexu dochází i k celkovému zhoršení.

Další vývoj: negativní

O dalším vývoji se index Heritage nezmiňuje, můžeme si ho však snadno domyslet – povodňová daň, daň z ulice, zvýšení DPH, zvýšení daní živnostníkům, jednatelé, kteří jsou trestně odpovědní. To všechno jsou zákony, které přispějí k největšímu omezení naší ekonomické svobody vzniku samostatné České republiky.

Smutné je i to, že došlo k rozcupování a zvulgarizování Bezděkovy reformy. Jeden z jejích hlavních cílů – snížení nákladů na zaměstnance – se totiž nenaplní.

Měnová politika směřující k vysoké inflaci

Lze očekávat zhoršení i v měnové politice. Je totiž velmi nepravděpodobné, že při zvýšení dolní sazby DPH se ČNB podaří udržet inflační cíl na třech procentech. Bude se tak opakovat situace z roku 2008, kdy došlo ke zvýšení dolní sazby DPH z 5 na 9 procent. Vláda nám tehdy společně s centrální bankou slibovala, že se inflaci podaří udržet na 4 procentech, skutečnost však byla o mnoho horší – 6,3 procenta růstu a jedno z nejnižších zvýšení reálných mezd v novodobé historii.

Zvýšení DPH velmi rychle donutí Českou národní banku zvyšovat úrokové sazby a i to bude výrazným faktorem zbrzdění naší ekonomiky.

A to není vše…

Za velmi problematickou pokládám skutečnost, že se smazaly rozdíly mezi pravicovou a levicovou politikou, což přiznávají i někteří (levicoví) politologové.

Už je to více než 20 let, kdy jsme roztrhli otěže nesvobodného režimu, který nedovolil lidem a společnosti se rozvíjet, a nyní tu máme další státní moloch, který bude do našich životů zasahovat stále víc. Odnese to především střední třída, která se většinou žádných kompenzací nedočká a bude muset platit jak mourovatá.

Jestliže jsme očekávali s novou vládou změny jako vhodně nastavené protikorupční zákony, stejné či nižší daně a penzijní reformu, dostali jsme pravý opak: zvýšení korupce (ve které jsou zapleteni i členové vlády), vyšší daně a totální paskvil v podobě „penzijní reformy“.


Autor je ekonom, převzato z finmag.cz