Svoboda stiskem jediného tlačítka

Leonard Read, zakladatel Nadace pro ekonomickou osvětu (Foundation for Economic Education) přednesl v dubnu 1946 v Detroitu přednášku s názvem „Stiskl bych tlačítko“. Hovořil o tom, že kdyby měl na podiu k dispozici knoflík, jehož stisknutí by okamžitě zrušilo veškeré regulace v ekonomice, neváhal by ho zmáčknout. Stiskem jediného prstu by přeměnil Spojené státy na společnost svobodných lidí, kteří by jednali na základě vzájemně výhodné dobrovolné směny, kde by se vláda omezila na ochranu života, svobody a vlastnictví. Když toto před 60 lety Read říkal, bylo v Americe jen velmi málo obhájců opravdové tržní ekonomiky. Ve Spojených státech i jinde ve světě byl na vzestupu kolektivismus. Existoval silně zakořeněný předpoklad, že socialismus a intervencionistický sociální stát představují správnou a nevyhnutelnou budoucnost lidstva.

Dnes tržní ekonomiku podporuje mnohem více lidí a mnohem více lidí poukazuje na úskalí „velké vlády“. Mnozí často přesvědčivě ukazují na neefektivitu a morální zkaženost spojenou s politickou manipulací lidskou společností. Tvrdí, že „soukromý sektor“ je klíčem k řešení přetrvávajících společenských problémů. Skoro nikdy ale neslyšíme argumentaci typu „stiskl bych tlačítko“. Opravdu – pokud jde o „deregulaci“ nebo „tržně-orientované“ reformy, málokdy mají reformátoři na mysli Readovo principiální volání po laissez faire.

Ať už jde o nadcházející krizi systému důchodového zabezpečení, údajné globální oteplování, o strach z masové imigrace či o strach ze ztráty pracovních míst v důsledku zahraniční konkurence, všechna navrhovaná „zlepšení“ v sobě obsahují ingerenci politické moci do vzájemných vztahů lidí. Ukažme si to na pár příkladech.

Čistě soukromé důchody

Již 70 let si vláda přisvojuje právo a povinnost plánovat důchod občanů skrze povinný důchodový systém falešně nazývaný sociální pojištění. Nyní je hra na věčně letící letadlo již téměř u konce a začíná se nedostávat lidí v produktivním věku na to, aby dotovali důchodce, kterým stát nasliboval určitou úroveň příjmu pro období stáří. Ovšem místo toho, abychom se přiznali, že vše byl politický podvod a abychom toto vynucené mezigenerační přerozdělování bohatství prostě ukončili, i obhájci tržní ekonomiky navrhují nanejvýš různé drobné úpravy stávajícího systému, jako např. zvyšování věku odchodu do důchodu, snižování přislíbených penzí, nebo chtějí občanům dovolit „investovat“ část státem konfiskovaného příjmu do vládou schválených penzijních fondů. To ale není svoboda. To je pokračování stejného starého povinného systému, jen s novými pravidly a novými regulacemi.

Jak by mohla vypadat skutečně tržní reforma? Jednou možností by bylo prostě zrušit správu sociálního zabezpečení. Vláda vlastní víc než čtvrtinu všech pozemků na území Spojených států. Tuto půdu by mohla postupně prodat ve veřejných dražbách a výtěžky použít na výplatu účastníkům systému důchodového zabezpečení postupně tak, že by nejprve byli vypláceni nejstarší. Platby by se rovnaly částce, kterou vláda lidem v minulých desetiletích sebrala na příspěvcích na důchodové zabezpečení. Zrušení daní na důchodové zabezpečení a převedení milionů hektarů půdy do produktivních rukou soukromníků vytvoří rovněž lepší podmínky pro charitu, která pomůže těm, kterým nezbude než se spolehnout na velkorysost ostatních, stejně jako tomu bylo před zavedením státního penzijního systému F. D. Rooseveltem ve třicátých letech v rámci politiky Nového údělu.

Zprivatizujme školy

Mnoha občanům dnes také vadí vládní vzdělávací monopol s jeho zkažeností a vynucenou „politickou korektností“, který je zvráceně nazýván „veřejné“ vzdělávání. Rozvoj soukromého školství a růst domácího vzdělávání ukazuje, jak hodně lidé touží po větší odpovědnosti a kontrole nad vzděláváním svých dětí. Více a více rodičů podstupuje tuto finanční oběť a platí svým dětem vzdělání přesto, že jsou současně nuceni platit vysoké daně na státní školství.

Když ale dojde na protržní návrhy na reformu – kdo hájí prosté zrušení státních škol? Místo toho slýcháme návrhy na kupóny, daňové úlevy a alternativní veřejné školy (charter schools). Fundamentální otázka v těchto debatách o reformě schází: Proč se vláda angažuje ve vzdělávacím byznysu? Jak již bylo mnohokrát připomenuto (viz např. kniha redaktora časopisu Freeman Sheldona Richmana Odluka státu a školy (Separating School and State)), státní školy vznikly ve Spojených státech jako nástroj politické indoktrinace, která měla ze všech mladých Američanů udělat poslušné „řádné občany“, jak to bylo tehdejšími politiky formulováno. To trvá dodnes. Jediné, v čem se dnešní školství liší od školství řekněme před 30–40 lety, je v tom, co tvůrci osnov zrovna považují za politicky korektní.

Všechny ty vášnivé spory kolem modliteb ve školách, kolem sexuální výchovy nebo spory o to, zda se má učit (jen) evoluce nebo (i) tzv. inteligentní stvoření či spor o povinný slib loajality, by prostě zmizely, pokud by bylo školství plně privatizováno. Rodiče by posílali děti do škol, kde by byly dětem vštěpovány takové hodnoty a nabízeny takové osnovy, které by rodiče považovali za nejlepší k přípravě na nástrahy a příležitosti dospělosti. Privatizace by navíc dala vzniknout skutečné soutěži škol o kvalitu výuky, protože školy by musely usilovat o žáky a studenty za tržní ceny. V rámci školství založeného na trhu se není třeba obávat toho, že by byly některé děti „odříznuty“ od vzdělání, proto že konkurence by jednak stlačila ceny dobrého vzdělání na přijatelnou úroveň a soukromé nadace by mohly oproti dnešku navýšit podpory pro chudé ve formě grantů nebo úhrady školného.

Jak lze takového stavu docílit? Skutečná tržní reforma musí zahrnovat privatizaci stávající sítě státních škol. Lze je buď převést na stávající management nebo učitele, kteří by se tak stali akcionáři školy. Nebo mohou být školy v dražbách prodány soukromým vzdělávacím společnostem, které by buď chtěly provozovat jedinou školu nebo síť škol. Současně by byly zrušeny veškeré regulace a omezení. Nepochybuji, že tento názor bude i protržními reformátory označen jako příliš „radikální“ – občané prý nejsou připraveni na takovou radikální změnu.

Stát prý musí z ekonomického života občanů vycouvávat postupně tak, aby si lidé na volný trh zvykali. Na tento argument existují dvě odpovědi. Za prvé, všechny ty návrhy na „umírněné“ reformy by mohly nakonec vést k ještě větší ingerenci státu. „Soukromé“ investiční účty s penězi ze sociálního pojištění nesou riziko dalšího zpolitizování finančních trhů. A plány na kupony ve školství by mohly stávající pravidla pro státní školy přenést na všechny soukromé školy, které by přijímaly tyto kupony – čili politicky označkované peníze. Za druhé, nebudou-li existovat neohrožené hlasy ve prospěch nekompromisního zavedení svobodné společnosti, nebude cíl svobody dosažen nikdy. Svoboda potřebuje lidi, kteří volají po „stisknutí tlačítka“ a kteří ukazují, jak by bylo prospěšné, kdyby taková změna nastala.