Svoboda a volební právo

Jedním z nejpodivnějších fenoménů naší doby, který pravděpodobně bude ohromovat naše potomky, je doktrína založená na této trojité hypotéze: inertní podstata lidstva, všemocnost zákona a neomylnost zákonodárce. Tato trojice tvoří svatý symbol těch, kteří o sobě říkají, ze jsou veskrze demokraté. Také se označují za sociální.

Jako demokraté mají v lidstvo neomezenou víru; jako sociální ale nemají lidi za víc než bláto.

Až bude takovýto sociální demokrat agitovat za politická práva, až bude agitovat za zvolení zákonodárcem, to budou pro něj lidé přirozeně moudří, nadaní obdivuhodným citem a jejich rozhodnutí bude vždy správné, nemohou se mýlit. Hlasovací právo nemůže být nikdy dost všeobecné. Netřeba žádných pojistek. Vůle a schopnost lidí správně volit jsou brány jako dané. Mohou se lidé zmýlit? Copak nežijeme ve století osvícenců? Že by snad za lid měl rozhodovat někdo jiný? Nevydobyli si snad s velkým úsilím a za cenu velkých obětí svá práva? Neprokázali snad dostatečně svou inteligenci a moudrost? Nejsou snad dospělými lidmi? Nejsou snad schopni rozhodovat sami za sebe? Nevědí snad sami, co je pro ně nejlepší? Troufal by si snad někdo vyvyšovat se nad ně? Chtěl by si někdo osobovat právo rozhodovat a jednat za ně? Ne, ne, lid chce být svobodný, a tak to bude. Lid si chce své věci řídit sám, a tak to bude.

Jakmile je ale zákonodárce zvolen, to najednou prodělá jeho slovník dramatickou proměnu.

Lidé se najednou pro něj stanou pasivními, inertními a nevědomými a zákonodárce se promění ve všemohoucího. Nyní jen on musí iniciovat, řídit, organizovat a pobízet. Už nemůže lidi nechat svobodně konat, laisser faire. Přichází hodina despotismu. Všimněme si té fatální změny: Lidé, kteří během voleb byli tak moudří, tak morální, tak dokonalí, najednou prodělají změnu, najednou směřují k úpadku. Nemohou ale lidé dostat aspoň trošku svobody? Ale kdež! Copak nevíte, že, jak řekl pan Considérant, „svoboda nevyhnutelně vede k monopolu“? Vždyť svoboda, to je konkurence a konkurence, podle pana Louise Blanca, je „systém, který ničí lidi a ruinuje podnikatele“!Tudíž svobodní lidé jsou tím více ožebračováni a ničeni, čím více mají svobody. Asi jako ve Švýcarsku, Holandsku, Anglii či Spojených státech? Copak nevíte, že konkurence, podle pana Blanca, „vždy vede k monopolu“ a že „tím pádem svobodný obchod vede ke zdražování“? Že „konkurence dělá z výroby sebedestruktivní aktivitu“? Že „konkurence vede k tomu, že se zvyšuje výroba a snižuje spotřeba“? Takže svobodní lidé vyrábějí, aby nespotřebovávali! Nevíte, že„konkurence vede k utlačování a zhloupnutí“, takže je absolutně nezbytné, aby se do toho pan Blanc vložil?

Jakou svobodu je tedy možné lidem povolit? Že by svobodu vyznání? Ale kdyby se ta povolila, pak by to někteří lidé chtěli využít a stali by se ateisty! Tak snad svobodu vzdělávání? Ale co kdyby rodiče platili profesorům, aby jejich děti učili nemorální věci a bludy? Kdyby se, podle pana Thierse, vzdělávání ponechalo národu ke svobodné volbě, pak by přestalo být národní a my bychom naše děti učili názory Turků a Hindů. Takže díky zákonnému despotismu ve vzdělávání mají nyní naše děti to štěstí, že se učí vznešeným názorům Římanů. Tedy snad svobodu práce? To by ale znamenalo konkurenci, která přece zanechává nespotřebovanou výrobu, a tak ruinuje podnikatele a ožebračuje lid. Že by snad svobodu obchodu? Ale vždyť každý ví, a obhájci ochranných cel to dokazují do omrzení, že svobodný obchod ruinuje každého, kdo se do něj pustí, a že abychom prosperovali, musíme svobodu obchodu omezit. Takže snad alespoň svobodu sdružování? Ale podle socialistické doktríny se svoboda a sdružování navzájem vylučují a cílem socialistů je sebrat lidem svobodu právě proto, aby je ke správnému sdružování donutili!

Sociální demokraté tedy nemohou v dobré víře lidem nechat žádnou svobodu, protože věří, že lidé ze své povahy směřují, pokud tito pánové neudělají pořádek, celkově k úpadku a demoralizaci.

Vyvstává tak důležitá otázka: Když jsou lidé tak neschopní, nemorální a nechápaví, nač tedy s takovou naléhavostí hájit všeobecné volební právo?

Požadavky těchto organizátorů společnosti přinášejí další otázku, kterou jsem jim často kladl, a kterou pokud vím, nikdy nezodpověděli. Jestliže je přirozené směřování lidí tak špatné, že není možné nechat lidi svobodnými, jak to, že směřování těchto organizátorů lidí je vždy dobré? Nepatří snad zákonodárci a jejich úředníci také k lidské rase? Nebo snad věří, že jsou z jiného těsta než zbytek lidí? Tvrdí, že společnost, když se ponechá sama sobě, směřuje nevyhnutelně k sebezničení, protože instinkty lidí jsou zvrácené. Oni chtějí tento úpadek zastavit a nasměrovat společnost správným směrem. Zřejmě dostali z nebe inteligenci a nadání, které je staví vysoko nad své spoluobčany. Ať nám ukáží svůj patent na nadřazenost. Chtěli by být našimi pastýři, my máme být jejich ovečkami. Takové uspořádání nutně předpokládá, že nám jsou přirozeně nadřazeni. Máme tedy právo požádat je, aby svoji nadřazenost prokázali.

Já tímto nezpochybňuji jejich právo vymýšlet různé sociální kombinace, propagovat je, hájit je, a zkoušet si je na sobě – na své vlastní útraty a riziko. Odmítám však jejich právo aplikovat jejich projekty na nás prostřednictvím zákonů, tj. donucením a z našich daní.

Nežádám, aby se proudhonisté, cabetisté, fourierovci, universitisti a protekcionisti zřekli svých rozličných idejí, ale žádám, aby vzdali myšlenku, kterou mají všichni společnou, že nás budou nutit žít podle jejich, podílet se na jejich národních podnicích, bezúročných půjčkách, řecko-římském konceptu morálky a jejich regulacích obchodu. Chci jen, abychom se o těchto jejich projektech mohli rozhodovat sami, abychom nebyli k jejich přijímání nuceni, ať přímo či nepřímo, uznáme-li, že jsou v rozporu s našimi zájmy nebo v rozporu s naším svědomím.

Jejich úmysl zmocnit se moci a daní nejenže předpokládá násilí a okrádání, ale implikuje rovněž tuto falešnou hypotézu: organizátoři lidstva jsou neomylní a lidstvo neschopné.

Proč tedy, když jsou lidé neschopní rozhodovat sami za sebe, se tolik volá po všeobecném volebním právu?

Tento rozpor v pojmech se bohužel odráží v našich událostech. Ačkoliv Francouzi byli vždy první v boji za svá práva, nebo lépe v boji za své politické požadavky, máme ze všech národů nejvíc regulace, nejvíc byrokracie a nejvíc vykořisťování. Proto také ze všech národů u nás nejvíc hrozí různé revoluce.


Frédéric Bastiat (1801–1850) byl francouzský ekonom a politik, zastánce principů laissez faire. Text je úryvkem z jeho díla Zákon. Přeloženo z francouzštiny.

překlad: Petr Mach