Světlá stránka postkomunismu

Barbara Havelková se ve svém textu, na nějž jsem reagoval jinde, mimo jiné přihlásila k poměrně rozšířenému postoji, že nás komunistické dědictví do značné míry brzdí a znemožňuje nám diskutovat o určitých otázkách bez „často přehnaných a nepřesných referencí k minulosti“. S ním se často pojí i domněnka, že jsme čtyřicet let stáli stranou vývoje, který probíhal ve společnostech na západ od železné opony. Proto je žádoucí se těmto společnostem co nejrychleji přiblížit a vyhrabat se z bahna postkomunismu.

To by platilo v případě, že by veškerý vývoj v západních zemích po druhé světové válce byl pozitivní. To však zdaleka není pravda. Paralelně s „naším“ komunismem docházelo i na Západě k ubývání svobody, přibývání etatismu a sociálního inženýrství ve jménu vznešených cílů, objevovaly se jevy jako pozitivní diskriminace, environmentalismus nebo přebujelá bruselská byrokracie. Naší snahou by nemělo být dohánět Západ ve všem a za každou cenu. Postkomunismus by pro nás měl naopak být velmi cenným vodítkem. Kompasem, který nás bude před podobnými tendencemi varovat.

Zkušenost s komunismem a s ní spojená zvýšená citlivost vůči nesvobodným tendencím je naopak něco, co Západu chybí. Neměli bychom se za tuto naši devizu stydět. Měli bychom naopak Západu, jehož jsme opět součástí, poskytovat cennou zpětnou vazbu. Neměli bychom se nechat odradit úsměšky a pošklebky lidí, kteří nás budou vždy okřikovat, že házíme klacky pod nohy univerzálnímu Pokroku, kterému musí osobní i ekonomické svobody ustoupit. Svou kritikou prokazujeme službu všem – sobě i jim.

Za oceánem existuje jiné vodítko pro všechny tamní vlastence a lidi, jimž je svoboda drahá. Je jím americká Ústava, jejíž principy jsou pro nás nedostižným ideálem a pro Američany pozitivním kompasem, díky němuž mohou neomylně určit, co je v souladu s principy svobody a co ne. Zkušenost komunismu je naopak kompasem negativním. Ale ani to není k zahození.


Bohumír Žídek je studentem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.