Stroje jako prokletí

Mezi nejdéle přežívající ekonomické iluze patří víra, že stroje způsobují nezaměstnanost. Ač tisíckrát vyvrácena, vstává vždy znovu a znovu z vlastního popela ještě silnější a mocnější. Pokaždé když dojde ke vzniku přetrvávající masové nezaměstnanosti, jsou znovu obviňovány stroje. Na tomto omylu stále staví mnohé činnosti odborových centrál. Veřejnost tyto praktiky toleruje, protože buď věří, že odbory mají v zásadě pravdu, a nebo nezná správnou odpověď a neví, proč se odbory mýlí.

Jestliže je víra, že stroje způsobují nezaměstnanost, zastávána alespoň s nějakou logickou důsledností, vede k nesmyslným závěrům. Nejenom že by nezaměstnanost musela být vyvolávána každým technologickým zdokonalením, které dnes provedeme, ale musel by ji zapříčiňovat i primitivní člověk svými prvními pokusy ušetřit si zbytečnou dřinu a pot.

Abychom se nevraceli do tak dávné minulosti, vezměme knihu Bohatství národů1 Adama Smithe, vydanou v roce 1776. První kapitola této znamenité knihy se jmenuje „O dělbě práce“. Na druhé straně této kapitoly nám autor sděluje, že pracovník, který nebyl obeznámen s užíváním příslušných strojů, „sotva by dokázal za den vyrobit jediný špendlík, byť by se snažil sebevíc, a určitě by jich nedovedl vyrobit dvacet“, ale při použití strojů může vyrobit 4 800 špendlíků denně. Proto již v době Adama Smithe tak stroje zbavily práce 240 až 4 800 výrobců špendlíků na jednoho, který zůstal. Pokud by stroje pouze zbavovaly lidi práce, byla by nezaměstnanost ve výrobě špendlíků 99,98 %. Mohlo by ještě dojít k něčemu horšímu?

Mohlo, protože průmyslová revoluce byla teprve na počátku. Podívejme se na některé její události a aspekty. Podívejme se například, co se stalo ve výrobě punčoch. Nové pletací stroje byly po zavedení do výroby ničeny řemeslníky (přes 1 000 strojů během jediného dne povstání), byly páleny domy, vynálezcům těchto strojů bylo vyhrožováno a byli přinuceni k útěku, aby si zachránili holé životy. Pořádek byl obnoven až poté, co byla povolána armáda a vůdci povstalců byli deportováni nebo oběšeni.

Je důležité si uvědomit, že pokud povstalci uvažovali o své bezprostřední nebo i delší budoucnosti, jejich odpor vůči strojům byl racionální. William Felkin ve své knize History of the Machine-Wrought Hosiery Manufactures2 z roku 1867 uvádí (ačkoliv se toto tvrzení zdá nepravděpodobné), že většina z 50 000 anglických pletačů punčoch a jejich rodin úplně nevyvázla z hladu a bídy způsobené zavedením strojů po následujících čtyřicet let. Pokud si však vzbouřenci mysleli, že stroje natrvalo nahrazují lidi, a to se většina z nich bezpochyby domnívala, mýlili se. Před koncem devatenáctého století průmysl výroby punčoch zaměstnával minimálně sto mužů na každého, který byl zaměstnáván počátkem století.

Arkwright vynalezl svůj stroj na spřádání bavlny v roce 1760. Odhaduje se, že v té době bylo v Anglii 5 200 přadláků používajících kolovraty a 2 700 tkalců. Celkem tedy 7 900 lidí zaměstnaných ve výrobě bavlněných látek. Zavedení Arkwrightova vynálezu bylo odmítáno s odůvodněním, že ohrožuje živobytí tkalců. Opozice musela být potlačena silou. Již v roce 1787, dvacet sedm let po vynalezení tohoto stroje, parlamentní šetření ukázalo, že skutečný počet osob zaměstnaných při předení a tkaní bavlny stoupl ze 7 900 na 320 000, což je nárůst o 4 400 procent.

Pokud si čtenář přečte knihu, jakou je například Recent Economic Changes3 od Davida A. Wellse, vydaná v roce 1889, objeví pasáže, které by, až na uváděná data a absolutní částky, mohly být napsány dnešními „technofoby“ (všemi těmi bojovníky proti moderní technice). Budu citovat několik těchto pasáží:

„Během deseti let od roku 1870 do roku 1880, britské obchodní námořnictvo zvýšilo objem přepravy, počítáme-li pouze naložený a vyložený náklad, na 22 000 000 tun…, ale počet lidí zaměstnaných při této činnosti poklesl v roce 1880 ve srovnání s rokem 1870 na přibližně 3 000 (přesně 2 990). Čím to bylo způsobeno? Zavedením parních kladkostrojů a dopravníků obilí v přístavech a v docích, využíváním parní energie apod…

V roce 1873 stála tuna Bessemerovy oceli v Anglii, kde její cena nebyla zvýšena ochrannými cly, 80 dolarů, v roce 1886 byla v této zemi se ziskem vyráběna a prodávána za méně než 20 dolarů. Ve stejném období byla roční výrobní kapacita Bessemerova konvertoru zvýšena čtyřikrát, přičemž počet k tomu potřebných pracovních sil se nejenže nezvýšil, ale došlo spíše k jeho úbytku.

Výkon všech parních strojů světa v roce 1887 byl Statistickým úřadem v Berlíně odhadnut na ekvivalent 200 000 000 koňských sil, což představuje přibližně 1 000 000 000 pracujících mužů, tedy asi trojnásobek pracující populace světa…“

Mohli bychom očekávat, že toto poslední číslo přimělo pana Wellse zastavit se a přemýšlet, jak je možné, že ve světě v roce 1889 zbyla vůbec nějaká zaměstnanost. On však pouze s potlačovaným pesimismem uzavřel tvrzením, že „za takových okolností se průmyslová nadvýroba… může stát chronickou“.

Během krize roku 1932 začala hra svalování viny za nezaměstnanost na stroje znovu. Během několika měsíců se teorie prezentované skupinou, která se nazývala Technokraté, rozšířily po zemi jako lesní požár. Nebudu unavovat čtenáře uváděním fantastických čísel, která byla skupinou hlásána, ani oprav ukazujících skutečná fakta. Stačí říci, že Technokraté se vrátili k omylu, že stroje trvale nahrazují lidi, v celé jeho naivitě. Ve své zaslepenosti však tuto chybu prezentovali jako svůj nový revoluční objev. Byla to jen další ilustrace Santayanova aforismu, že ti, kdo se neumějí poučit z historie, jsou odsouzeni ji zopakovat.

Existence Technokratů byla nakonec s ostudou zakončena. Teorie, která je předcházela, však přetrvává. Odráží se ve stovkách pravidel pro vytváření pracovních příležitostí a odborářských pravidel zakazujících propouštět přebytečné pracovní síly. Tato pravidla a praktiky jsou veřejností nejen tolerovány, ale často i schvalovány.

Při svědecké výpovědi z pověření amerického Ministerstva spravedlnosti před Dočasným národním ekonomickým výborem (Temporary National Economic Committee, znám spíše jako TNEC) v březnu 1941 uváděl Corwin Edwards nesčetné příklady takových praktik. Odbory elektrikářů v New Yorku odmítaly instalovat elektrická zařízení vyrobená mimo stát New York, s výjimkou případů, kdy zařízení bylo na pracovišti rozebráno a znovu složeno. V texaském Houstonu rozhodli instalatérští mistři a instalatérské odbory o tom, že potrubí připravené k instalaci může být odboráři instalováno, pouze pokud na jednom konci potrubí bude uříznut závit a na pracovišti bude vytvořen nový závit. Různé místní pobočky odborů natěračů uvalily omezení na používání stříkacích pistolí. Tato omezení byla v řadě případů vytvořena pouze proto, aby vytvářela práci prostřednictvím pomalejšího procesu nanášení barvy štětcem. Pobočka odborů řidičů vyžadovala, aby každé nákladní auto vjíždějící do městské oblasti New Yorku mělo mimo stávajícího řidiče navíc ještě řidiče místního. V různých městech odbory elektrikářů vyžadovaly, že pokud na stavbě bude používáno dočasné osvětlení nebo napájení, celý den musí být přítomen elektrikář na jeho údržbu, který nebude smět vykonávat jiné elektrikářské práce. Toto pravidlo, podle pana Edwardse, „často znamená najmutí člověka, který stráví den čtením nebo hraním karet a nedělá nic jiného, než že zmáčkne vypínač na počátku a na konci dne“.

Mohli bychom pokračovat při uvádění podobných příkladů vytváření pracovních míst v řadě dalších oborů. Železniční odbory trvají na zaměstnávání topičů na typech lokomotiv, které je vůbec nepotřebují. V divadlech odbory trvají na využívání kulisáků i v divadelních hrách, kde kulisy vůbec nejsou používány. Odbory hudebníků vyžadovaly zaměstnávání takzvaných náhradních hudebníků nebo i celých orchestrů v řadě případů, kde stačila pouze gramofonová deska.

Ještě v roce 1961 se nezdálo, že by tato iluze zmizela. Nejenom odboroví předáci, ale i vládní představitelé hovořili vážně o „automatizaci“ jako hlavní příčině nezaměstnanosti. O automatizaci se diskutovalo, jako by byla ve světě něčím novým. Bylo to však ve skutečnosti pouze nové označení pro pokračující technologický a jiný pokrok v zařízeních, která šetří lidskou práci.

Do opozice vůči strojům šetřícím práci se ani dnes nestaví pouze ekonomičtí analfabeti. Dokonce ještě v roce 1970 byla vydána kniha autora tak uznávaného, že později získal Nobelovu cenu za ekonomii. Jeho kniha se stavěla proti zavedení strojů šetřících práci v méně rozvinutých zemích z toho důvodu, že „snižují poptávku po práci“!4 Logickým závěrem by bylo, že počet pracovních míst by bylo možné maximalizovat vykonáváním veškeré práce tak neefektivně a neproduktivně, jak je to jen možné. Z toho by tedy vyplývalo, že angličtí ludditští vzbouřenci5, kteří počátkem devatenáctého století ničili pletací stroje, parou poháněné tkalcovské stavy a strojní nůžky, dělali nakonec správnou věc.

Můžeme předložit stohy příkladů dokazujících, že „technofobové“ minulosti se mýlili. Toto však nepomůže, pokud jasně neporozumíme tomu, proč se mýlili, protože statistika a historie jsou pro ekonomii neužitečné, pokud nejsou doprovázeny základním deduktivním pochopením faktů. V tomto případě to znamená porozumění tomu, proč v minulosti muselo dojít ke známým důsledkům zavedení strojů a dalších zařízení šetřících práci. Jinak budou tito lidé tvrdit stále svou (tak jako to dělají, když jim dokazujete, že předpovědi jejich předchůdců se ukázaly být zcela absurdní): „To všechno mohlo být pravda v minulosti, ale dnešní podmínky jsou fundamentálně odlišné. Dnes si prostě nemůžeme dovolit vyvíjet další zařízení šetřící práci.“ Tak paní Eleanor Rooseveltová napsala v agenturním novinovém sloupku 19. září 1945: „Dnes jsme dosáhli bodu, kdy zařízení šetřící práci jsou dobrá pouze tehdy, když nepřivodí propuštění zaměstnanců z práce.“

Pokud by doopravdy platilo, že zavedení zařízení šetřících práci je příčinou trvale rostoucí nezaměstnanosti a bídy, logický závěr, který by měl být učiněn, by byl skutečně revoluční, nejen v technické oblasti, ale pro celý náš koncept civilizace. Potom bychom nejenom měli chápat další technický pokrok jako pohromu, ale podobně tragicky bychom měli pohlížet i na veškerý technický pokrok v minulosti. Ve své každodenní činnosti se každý z nás pokouší snížit úsilí, které je potřeba na dosažení daného výsledku. Každý z nás se pokouší uspořit vlastní práci a hospodařit s prostředky používanými k dosažení svých cílů. Každý zaměstnavatel, malý i velký, se trvale snaží docílit svých výsledků ekonomičtěji a efektivněji, tedy i uspořením práce. Každý inteligentní pracovník se pokouší snížit úsilí nezbytné k dosažení přiděleného úkolu. Nejambicióznější z nás se neúnavně snaží dosáhnout lepších výsledků za daný časový úsek. Kdyby všichni nepřátelé technického pokroku uvažovali logicky a konzistentně, museli by odsoudit všechen tento pokrok a důmyslnost jako nejenom neužitečné, ale i špatné. Proč by například náklad zboží měl být přepravován z Chicaga do New Yorku po železnici, když bychom mohli zaměstnat mnohem více lidí, aby jej přepravovali na zádech?

Teorie takto zásadně pochybené nejsou nikdy zastávány s logickou důsledností. Přesto však způsobují velkou škodu, protože se vždy najde někdo, kdo je obhajuje. Pokusme se proto přesně zjistit, co se stane při zavedení technických zlepšení a zařízení, která šetří práci. Detaily se budou vždy odlišovat v závislosti na konkrétní situaci převažující v daném oboru nebo dané době. Můžeme se však zabývat příkladem, který bude vystihovat zásadní procesy, ke kterým vždy dochází.

Předpokládejme, že výrobce oblečení se dozví o stroji, který umožní vyrábět pánské a dámské svrchníky s polovinou práce než dříve. Nainstaluje takové stroje a propustí polovinu svých pracovníků.

Na první pohled to vypadá jako jasná ztráta pracovních míst. Ale i na výrobu tohoto stroje bylo potřeba zaměstnat nějaké pracovníky. Jednou náhradou za ztracená pracovní místa jsou nová pracovní místa, která by jinak neexistovala. Náš výrobce by si však pořídil tento stroj pouze tehdy, pokud by mu umožňoval výrobu lepších svrchníků s polovinou práce nebo stejné svrchníky s nižšími náklady. V druhém případě však nemůžeme očekávat, že objem práce na výrobu strojů bude stejný co do vyplacených mezd jako objem práce, kterou chce výrobce svrchníků dlouhodobě ušetřit zavedením stroje, protože jinak by jeho zavedením vůbec nic neušetřil.

Celkově tedy můžeme počítat se ztrátou zaměstnanosti. Minimálně bychom však měli mít na paměti reálnou možnost, že v souhrnu může dokonce i první efekt zavedení strojů šetřících práci znamenat zvýšení zaměstnanosti. Zavedením stroje totiž výrobce svrchníků očekává úsporu obvykle až dlouhodobě. Může tedy trvat i několik let, než se stroj „zaplatí“.

Poté co stroj vytvoří úspory postačující na pokrytí svých nákladů, výrobce oblečení dosáhne větších zisků než dříve. (Budeme předpokládat, že pouze prodává své svrchníky za stejnou cenu jako jeho konkurenti a nebude se pokoušet prodávat levněji.) V tento okamžik se může zdát, že pracující utrpěli čistou ztrátu zaměstnanosti, zatímco tím, kdo vydělal, je pouze výrobce, kapitalista. Ale právě tento dodatečný zisk je příčinou dalších zisků pro společnost. Výrobce musí svůj zisk použít jedním ze tří způsobů, ale často jej použije všemi třemi způsoby: (1) použije dodatečný zisk na rozšíření svého podnikání zakoupením více strojů, aby mohl vyrábět ještě více kabátů, nebo (2) investuje dodatečný zisk do jiného oboru podnikání, nebo (3) dodatečný zisk utratí na zvýšení své vlastní spotřeby. Ať zvolí cokoliv, zvýší zaměstnanost.

Jinými slovy, výrobce v důsledku racionalizace dosáhne zisků, které předtím neměl. Každou korunu, kterou ušetřil na přímých mzdách bývalým výrobcům kabátů, musí nyní vyplatit v nepřímých mzdách výrobcům nového stroje nebo dělníkům v jiném odvětví užívajícím kapitál nebo výrobcům nového domu nebo auta, které si kupuje pro sebe, nebo výrobcům kožichů a šperků, které si koupí jeho žena. V každém případě (pokud si peníze neukládá nesmyslně doma pod matraci) poskytuje nepřímo tolik pracovních míst, kolik přestal poskytovat přímo.


Z knihy Henryho Hazlitta Ekonomie v jedné lekci. Vydal Liberální institut, Praha 1999

překlad: Radek Kačín