Stavba aquaparků – móda komunálního přerozdělování

Na titulní straně časopisu Osmička (vydávaného úředníky apolitiky Prahy 8 za peníze daňových poplatníků!) mě do očí uhodil projekt obrovského aquaparku, který má vzniknout v areálu Šutka, známém místními obyvateli jako veliký chátrající veřejný objekt. Starosta Prahy 8 Josef Nosek (za ODS), ve svém úvodníku říká, že Praha 8 trpí „nedostatkem koupališť“ a že se po výstavbě aquaparku, který přijde na 350 milionů korun, „stane jednou z nejlépe vybavených lokalit“. Zároveň prohlašuje, že se mu „ulevilo“, že se obec konečně vypořádá s objektem, který je občanům trnem v oku.

Příběh má dva rozměry, jeden konkrétní a jeden obecný, a navíc jeden neuvěřitelnější než druhý.

Lekce z veřejného vlastnictví

Konkrétním rozměrem věci je historie Šutky, která je žalostným příběhem veřejné správy pozemků a budov. Krytý plavecký bazén Šutka začal stavět již minulý režim v r. 1987 a od té doby se na Bohnické skále tyčí obrovské rezavějící železobetonové torzo. Místo toho, aby radnice po pádu režimu objekt co nejrychleji zprivatizovala, držela se představy o koupališti coby veřejném statku a ty pozemky, které se měly restituovat do soukromých rukou a které by bránily dostavbě veřejného bazénu, se

rozhodla vykoupit za peníze daňových poplatníků. Dosavadní účet za zarůstající kostru z betonu a výkupy pozemků od soukromníků je cca 100 milionů korun (které jsme samozřejmě my všichni odvedli na daních) a ztracených 20 let, během kterých pozemek patří „nám všem“ – a leží ladem. Tato lekce z efektivity veřejného vlastnictví však zdaleka nekončí.

Podle listu údajně pražský magistrát dlouho hledal „schopného soukromého investora“, ovšem takového nenašel. O čem to svědčí? Že požadavek dostavby a provozování koupaliště, který na investora kladl magistrát, se trhu jevil jako nerentabilní a nikdo o něj za těchto podmínek nejevil zájem. To však neznamená, že se pozemky nedaly zprivatizovat a ponechat soukromým majitelům k jiným užitím. Jenže to kolidovalo s představou komunálních politiků o nutnosti mít na tomto místě veliké „veřejné koupaliště“, a to za každou cenu.

Nyní se věci daly do pohybu. Megalomanská vidina olympijských her, kterou žije pražský magistrát a městské obvody (a kterou se zabýval dřívější článek v Laissez Faire 12/2005), vede k tomu, že se po utracení 100 mil. Kč utratí dalších 350 mil. Kč a na místě se postaví obrovský aquapark, který bude plnit i funkci případného olympijského plaveckého areálu. A kdyby se olympiáda nekonala? Nevadí. Podle pražského radního Pavla Klegy si Praha přece plavecký areál „zaslouží“ a pro místní obyvatele bude areál „přínosem“. Jak pro koho. Pro toho, kdo platí daně a na koupaliště chodí zřídka nebo nikdy (anebo bydlí někde úplně jinde a daně také platí), pan Klega přichystal čistou ztrátu užitku. Jinými slovy, „pravicové“ pražské radnice a magistrát se rozhodly nahrazovat trh a samy určovat, co kde kdo potřebuje spotřebovávat a za jakou cenu. Nic než centrální plánování!

Bazén není veřejným statkem

To nás přivádí k obecnému rozměru věci: jak se staví ke koupališti ekonomická teorie? Je koupaliště tzv. veřejný statek? Učebnice říkají, že veřejný statek nelze dělit mezi spotřebitele a nelze z jeho spotřeby nikoho vyloučit. Ponechme nyní stranou hlubší debatu o tom, zda něco jako veřejný statek vůbec existuje. Je totiž nad slunce jasné, že koupaliště veřejným statkem podle definice není, protože není ani nevylučitelné ze spotřeby (kdo u vchodu nezaplatí, dovnitř se nedostane) a ani není nerivalitní (když je bazén plný, nedostanu se dovnitř). Koupaliště je čistě soukromý statek a jeho poskytování přes veřejné finance není dané žádnou ekonomickou nutností, ale pouze rozhodnutím politiků dělat rádoby líbivou, přerozdělovací politiku a pěstovat svoji vlastní důležitost.

Když nám primátor Bém a jeho kolegové poskytují koupaliště, co nám budou ještě poskytovat? Kina, restaurace, tenisové kurty, diskotéky? Budou se starostlivě zabývat tím, zda není náhodou v nějaké lokalitě „nedostatek“ cukráren nebo kuželkových drah? Co si představují pod pojmem „pravicovost“? Pokud volný trh nechtějí, měli by to říci nahlas.

Vytěsňování soukromých investic

Příběh Šutky na Praze 8 je jen špička ledovce. Koupaliště a aquaparky se staly v celé České republice jakoby „samozřejmým“ veřejným statkem a radnice je stavějí a provozují téměř všude. Namátkou jsem hledal aquaparky postavené či zrekonstruované v posledních letech z veřejných peněz. Pro příklad uvádím: Kladno, Příbram, Vyškov, Klášterec nad Ohří, Kolín, Jičín, Hradec Králové, Jihlava, Bohumín, Děčín, Most, Uherský Brod, Praha 5, Praha 6… Seznam by mohl být mnohokrát delší a každým rokem se prodlužuje. Stavba aquaparků se stala módou komunálního přerozdělování, starostové se navzájem předhánějí a málokdo protestuje – potichu snad jen ten podnikatel, který by byl koupaliště otevřel, ale neotevře jej, protože ho místní radnice se svými neomezenými zdroji a dotovanými cenami jednoduše vytlačila z trhu.

Jestliže si po pádu komunismu radnice koupaliště a bazény ponechaly a navíc začaly ve velkém stavět nové, není to rozhodně trh, co selhalo. Naopak – je to selhání (či přesněji nevůle) veřejného sektoru dát trhu vůbec prostor.

Autor studuje ekonomii na FSV UK