Stát nemá budovat „znalostní“ ekonomiku

„Je nutné výrazně zvýšit podporu vědy a výzkumu!“ „Také je potřeba mnohem více investovat do rozvoje znalostí a tudíž do vysokého školství!“ „Jen tak je možné zajistit, aby se z České republiky stala skutečná znalostní ekonomika!“ Kolikrát jste v poslední době slyšeli podobná zvolání a proklamace? Mnohokrát? Není divu, uvedené věty najdeme dnes v programu prakticky každé politické strany nejen u nás, ale i ve zbytku Evropy.

Že s těmito výroky lze v zásadě souhlasit? Že je přeci lepší ze zoufale vysokých daní podporovat veřejné školy než zemědělce nebo třeba nové státní úředníky? Nu dobrá, může být. Ovšem návrhy, které podporuje každý (ať už upřímně, nebo ze strachu jít naprosto proti všem), nemají logicky žádnou veřejnou myšlenkovou oponenturu a mohou se proměňovat v klišovitou politicko-korektní prázdnotu. Zkusme se proto na chvilku s trochou odstupu zamyslet nad obsahem výše uvedených zvolání a zejména praktických návrhů, které se za nimi skrývají.

Znalosti a „neznalosti“

Pro začátek se dobrovolně přiznávám, že mám problém se samotným termínem znalostní či vědomostní ekonomika. Onen termín má zřejmě označovat jakýsi nový žádoucí ideální stav světa. Světa, který je lepší než ten současný i minulý. Osobně mám však za to, že žádná jiná než znalostní ekonomika nikdy neexistovala a z definice existovat nemůže. Produkce a směna čehokoli a kdykoli musela a musí být uvědomělým, rozumem řízeným konáním, založeným samozřejmě na znalostech a vědomostech v místě a čase dostupných.

Jediné, co se v čase a místě mění, je suma a hodnota znalostí a vědomostí, které každý příčetný, ekonomicky se chovající subjekt může mít pro své jednání k dispozici. Tyto parametry se však v čase mění odjakživa a navěky se měnit budou s tím, jak se bude vyvíjet poznání samo. Stejně tak vždy bude existovat nestejná schopnost konkrétních lidí znalosti a vědomosti využívat pro dosažení svých ekonomických cílů. Budou například existovat podnikatelé, kteří dostupné znalosti či vědomosti využívají (či dokonce vytvářejí) lépe než ostatní a vydělávají, a budou existovat ti, co to neumějí a prodělávají. Striktně řečeno, „neznalostní“ ekonomikou by mohl být systém, v němž dostupné znalosti ekonomické subjekty nevyužívají. Podnikatelé produkují, i když dle svých znalostí vědí, že nikdy neprodají, nebo zákazníci nakupují zásadně dráž než za kolik mohou nakoupit za rohem, i když ceny za rohem znají. To zní zjevně absurdně a i proto si troufám říct, že v tomto smyslu tisk textu na tiskařském lisu před sto padesáti lety byl stejně tak činností v normální, tj. znalostní ekonomice, jako je dnes tisk téhož textu například pomocí laseru.

Individuální balík znalostí

Ale aby článek neskončil tak záhy – připusťme, že znalostní ekonomika je dnes politicky korektní popis stavu, kdy pro úspěšné vykonávání ekonomických činností je nutné získat cosi jako základní balík akumulovaných znalostí (knowledge) a schopností (skills) ještě předtím, než jakákoli osoba vstoupí do aktivních ekonomických vztahů s ostatními. Navíc (a to s velkými pochybami o oprávněnosti tohoto tvrzení) řekněme, že tento základní balík je dnes větší než před několika desítkami let. Je to sice maximálně změna kvantity a nikoli kvality oproti minulosti, ale pro účely výkladu zavřeme nad tímto detailem na chvíli obě oči.

A nyní si všimněme, jaká dalekosáhlá normativní doporučení je na základě této nevinné definice možné činit. Obecné doporučení, podporované napříč politickým spektrem, aktuálně zní: k podpoře znalostní ekonomiky je nutné i) podporovat státní školství, které vzdělává, tj. uvedený balík vstupních znalostí předává, a ii) státem financovanou vědu, která tento balík znalostí rozšiřuje.

K oběma doporučením lze však mít oprávněnou výhradu. Proč probůh vzdělávání automaticky ztotožňovat se školstvím a to ještě pouze se školstvím státním? Všichni přece z vlastní zkušenosti víme, že vzdělávání, tj. předávání znalostí a schopností, je v čase a prostoru ničím neohraničený proces, který nekončí zvoněním ani udělením jakéhokoli diplomu. Děti nezískávají znalosti a schopnosti jen ve škole, ale zcela privátně a individuálně i mimo ni. Rodiče platí svým dětem kurzy tance, nechávají je hrát tenis, učit se hře na kytaru, posílají je do jazykových kurzů či dokonce na zkušenou do ciziny. Sami jim dennodenně předávají své vlastní znalosti, jezdí s nimi po hradech a zámcích, čtou s nimi, diskutují. A děti samy se také vzdělávají četbou a tisíci dalšími mimoškolními aktivitami. Každý tak získává svou individuální sumu skills a knowledge, která je jeho nepřenosným osobním vlastnictvím a je spolu se školním vzděláním tím zásadním, co determinuje roli a cenu každého na trhu práce. Čím je člověk starší, tím více přebírá odpovědnost za rozvoj tohoto balíku znalostí sám (pomíjíme pro stručnost schopnosti zděděné ve formě talentu).

Bylo by mimochodem jistě zajímavé prozkoumat, jaká část tohoto znalostního balíku nabytého v sumě od dětství do dospělosti přináší na trhu práce nakonec vyšší užitek, zdali ta „školní“ či „mimoškolní“.

A navíc není možné jednoduše zapomenout na tu zásadní část znalostního balíku, kterou člověk získává v práci a prací. Jakékoli zaměstnání či aktivní činnost je přeci sama fundamentálním zdrojem znalostí a dovedností. Nepřekvapivé je tudíž v tomto světle triviální zjištění mnohých z nás, že na cenu konkrétního člověka na trhu práce má v průběhu jeho života čím dále menší vliv dosažené formální vzdělání a naopak v čase roste váha toho kde, co a v jaké pozici dělal. To je jen důkazem faktu, že dosažené formální vzdělání není automatem na zajištění dlouhodobě konstantní či rostoucí ceny člověka na trhu práce. Může mít dopad pozitivní, neutrální nebo i záporný. Nejde o to snižovat význam formálního vzdělání, ale pouze vidět jeho roli a místo. V každém případě je však fatálním zjednodušením ztotožnit vzdělání, tj. proces získávání znalostí a schopností, pouze se státním školstvím.

Jen vědci plodí poznání?

Násobně pak taková pochyba platí v oblasti tvorby a rozvoje znalostí. Je osudovým omylem ztotožňovat znalosti v ekonomickém pojetí pouze s těmi výstupy, které produkuje vysoké školství či obecně věda (samozřejmě o to méně, pokud jsou míněny pouze její státem financované odnože). Představa vědy jako jediného prostoru, který vytváří poznání a zvenčí jej exogenně s jistou blahosklonností předává zbytku světa, je zásadním nepochopením tržního mechanismu jako dynamického procesu a podnikatele, zákazníka, manažera či zaměstnance jako tvořivých a motivovaných účastníků tržní hry.

Růstem ekonomických znalostí, tedy těch s nenulovou cenou, není přeci pouze rozšiřování báze poznatků kvantové fyziky či molekulární biologie, ale také a zejména takové „banální“ věci jako objev a rozvoj platebních karet k omezení nákladných hotovostních operací, stavby mrakodrapů a podzemních garáží v místech s nedostatkem prostoru, dokonalejší just-in-time skladovací systémy k minimalizaci objemu zbytečných zásob nebo i jen prostý objev vyjímání nákupních vozíků v supermarketu z řady ostatních za pomoci drobné mince ke snížení počtu pracovníků, kteří by jinak museli rozházené vozíky neustále pořádat na jedno místo. K existenci těchto znalostí přitom stát ničím nepřispěl.

Takových příkladů jsou samozřejmě tisíce a každý jeden z nich by mohl doložit, proč je tak ošidné dělat z vědy jediného autoritativního tvůrce znalostí a zjednodušeně tvrdit, že automatem na růst znalostí je státní podpora vědy a výzkumu. K těmto trivializujícím závěrům měli ovšem sklon i někteří vykladači ekonomických endogenních růstových teorií, kteří tvrdili, že jediným tahounem růstu poznání je právě rozvoj vědy a normativně na základě toho doporučovali pumpovat více veřejných peněz do vysokých škol a vědeckých institutů. Výsledkem některých těchto snah byl ale pouze razantní růst jednotkových nákladů na jeden přihlášený patent a růstové efekty téměř zanedbatelné (viz např. Jones, C. I.: Introduction to Economic Growth, 1998). Bylo by zoufalé se po těchto slepých uličkách znovu pouštět.

První krok ke skutečné znalostní ekonomice

Nenechejme se svést na jednoduchou cestu alibismu a nenamlouvejme si, že je odpovědností státu zařídit, aby naše země byla jakousi obtížně definovatelnou znalostní ekonomikou. Rolí státu nemá být takovou ekonomiku ani definovat, natož ji za společné peníze tvořit a budovat. Rolí státu může být maximálně co nejméně bránit lidem, aby všemi možnými a myslitelnými způsoby znalosti a vědomosti sami vytvářeli, předávali a využívali. Stejně jako v mnoha jiných oblastech i v oblasti znalostí platí jednoduché pravidlo: stát o krok zpět, lidé a jejich aktivita o krok vpřed.


Autor je ekonom