Spontánní řád

Představte si, že jste politik. Podnikatel vám sdělí, že se chystá poskytovat něco, čemu říká „kluziště.“ Mladí i staří si připnou na nohy kovové ostří, na němž budou uhánět, kam se jim zamane v oválné aréně.

Nejspíše si řeknete „Potřebujeme regulaci – semafory na ledě, rychlostní omezení, směrová označení a nějakého řídícího kluziště, aby dohlížel na bruslaře. Nemůžeme očekávat, že bruslaři budou schopni jezdit a vyhýbat se.“
Ale oni se přesto vyhýbat dokážou. Spontánně si vytvořili vlastní řád.

V poslední zprávě o stavu Unie v lednu letošního roku prezident Obama řekl, že Amerika potřebuje více osobních vlaků. Jak to ví? Celé roky politici slibovali, že stále více z nás bude chtít dojíždět vlakem, ale nic takového se nestalo. Lidé mají rádi svá auta. Některé dotované vlaky dokonce stojí na jednoho cestujícího tolik, že by vyšlo levněji lidem platit taxíka.

Velkolepé projekty politiků znovu a znovu selhávají.

Naproti tomu nám soukromý sektor, přestože je státem stále obtěžován, poskytuje lepší věci za méně peněz – a to vše bez centrálního plánování. Tomu se říká spontánní řád!

Lawrence Reed, prezident Nadace pro ekonomické vzdělávání FEE, to vysvětluje takto:

„Spontánní řád je to, co se stane, když necháte lidi být – když podnikatelé … objevují přání lidí … která se poté snaží uspokojovat.

Reagují na signály trhu – ceny. Ceny jim říkají, co je třeba, jak moc rychle a také kde. A to je neskonale lepší a produktivnější než se spoléhat na hrstku elit v nějakých vzdálených úřadech.“

Tato představa není samozřejmá. Dobré věci snad vznikají, když se lidé nechají být? Někteří z nás jsou přece hloupí – Obama a jeho poradci jsou chytří. Nabízí se odpověď, že by tedy měli rozhodovat za ostatní.

„Není tomu tak,“ odpovídá na to Reed, „v tržním prostředí jsou informace, které jsou nutné proto, aby vše šlapalo – aby výsledné množství produkce věcí odpovídalo množství, které lidé poptávají – rozptýleny napříč celou ekonomikou. Tím jediným, co tyto informace dokáže poskládat, jsou síly nabídky, poptávky a přizpůsobování cen.“
Revoluce osobních počítačů je skvělým příkladem spontánního řádu.

„Žádný politik, byrokrat, centrální plánovač, ani akademik od stolu to neplánoval před tím, než k tomu došlo, předtím než se objevilo Silicon Valley,“ dodává Reed. „Stalo se to, protože soukromí podnikatelé reagovali na příležitosti na trhu. A jednou z obrovských předností toho všeho je, že kdyby to nedopadlo dobře, přišli by podnikatelé na buben. Trh tím dává najevo, že je potřeba dělat něco jiného. Pokud se však zmýlí politici, vy i já to zaplatíme.

Je v nás hluboce zakořeněn zvyk se domnívat, že když někdo vytvoří plán, prosadí zákony a napíše pravidla, vznikne tím řád,“ pokračuje Reed.

„A bez těch všech regulací povede svět k chaosu. To, co ale naopak často získáte, když se pokusíte prosazovat restrikce prostřednictvím nějakého vzdáleného úřadu, je spíše plánovaný chaos,“ jak kdysi řekl jeden významný ekonom Ludwig von Mises. „Měli bychom se spolehnout na to, co vyplyne spontánně, protože to odpovídá našim individuálním preferencím a potřebám, nikoliv preferencím a potřebám politiků.“


Vyšlo v časopise Freeman, květen 2011. John Stossel je televizním moderátorem a žurnalistou.

překlad: Radim Smetka