Solidarita, ta tedy rozhodně nesmí být dobrovolná!

Povodně, které se prohnaly Českou republikou a okolními evropskými státy během letošního srpna, měly nepopiratelně – navzdory vidinám některých ekonomických analytiků – ničivé efekty a pro mnoho lidí opravdu majetkově i lidsky významné škody. Fotografie a televizní reportáže z míst neštěstí jsou fotografiemi zkázy a lidských tragedií a převážná většina lidí nepochybuje o tom, že je třeba pomoci. A již tím, že věnujeme svůj čas a námahu při pomoci s odklízením následků záplav, nebo poukázáním finančních obnosů na účty známých a ověřených neziskových organizací či přímo postiženým jednotlivcům. Mezi politiky, ale i mezi občany, kteří byli přímo zasaženi záplavami, je většina těch, kteří požadují, aby stát řešil navýsost soukromý problém – nepojištěný majetek, a odvolávají se přitom na přirozenou lidskou solidaritu.

V čele tohoto zástupu kráčí naše socialistická vláda v čele s Vladimírem Špidlou, která po médiích vzkazuje, kolik že to každému přispěje, půjčí, podpoří, odpustí… Vrcholem byl premiérův výrok o štěstí, které nás potkalo v podobě sociálního státu. Bez jeho „solidarity“ by lidé zřejmě umírali hlady. A nástroje této pravé socialistické solidarity?

Milionářská daň – zvýšení daně z příjmu těch, kteří vydělávají nejvíc. Zvýšení dolní sazby daně z přidané hodnoty. Zvýšení spotřebních daní (alkohol, tabákové výrobky).

Je nutné položit si základní otázku: Jak chápeme solidaritu? Je jasné, že v současné době se střetávají dvě hlavní koncepce. Podle první koncepce je solidarita navýsost dobrovolným projevem soucítění a neodehrává se jinak než prostřednictvím dobrovolné aktivity jednotlivců či skupin. Jde ve své podstatě o spontánní proces, neřízený centrální autoritou. Není použito násilí či jiné donucovací prostředky.

Proti tomuto pojetí solidarity stojí socialistická verze. Hesla z volebního programu české sociální demokracie: „Solidarita bohatých s chudými, zdravých s nemocnými a mladých se starými“ by nebyla tak konfliktní, kdyby šlo o propagaci dobrovolného konání. V podání sociální demokracie se zároveň jedná také o solidaritu chytrých s hloupými, aktivních s línými a schopných s neschopnými, to je ale vedlejší problém. Solidarita dle socialistů je zjevně aktem plným násilí. Politici, kteří „konají solidární dobro“, tak nečiní ze svých prostředků. Činí tak z peněz ze státní pokladny, případně čím dál více z peněz ze zadlužené budoucnosti. A státní pokladna, jak známo, se nejvíce plní penězi daňových poplatníků, kteří je do rozpočtu dávají z toho, co vydělají, tedy ze svého majetku. To ovšem nedělají většinou dobrovolně, protože dobře vidí, jak moc si stát bere a jak špatné služby nám za to dává. Kromě opodstatněných služeb jako je například obrana státu, jeho reprezentace či poskytování právního systému, se stát rozrostl do obřích rozměrů a řídí naše životy větší měrou, než je zřejmé. Na všechny státní (veřejné, veřejnoprávní) služby musí přispívat každý daňový poplatník, bez ohledu na to, zda je s nimi spokojen či zda je vůbec chce. Stejně tak i na krytí povodňových škod. Je donucen odvést daně pod pohrůžkou násilí – zabavení majetku. Jedná se o centrálně řízený proces, kde chybí minimum dobrovolnosti.

Vládní protipovodňový balíček se tak, skrytý za hesly o solidaritě, stává výhrůžkou: „Občane, zapla víc peněz, abychom je mohli dát někomu jinému. Nedáš-li je daňovému úředníkovi, vezme si je násilím.“ Je nepochybné, že mnoho lidí by raději darovalo prostředky s mnohem nižšími transakčními náklady (bez úředníků, jejich kanceláří, aut atd.), bu skrze zavedené neziskové organizace či přímo postiženým lidem. Tragedií státního přístupu je to, že tomu zcela nesolidárně a arogantně brání.


Autor je šéfredaktorem Laissez-Faire.

LF také doporučuje článek Viléma Baráka „Povodeň vždy zaplatíme my – stát žádné své peníze nemá“ ze semináře CEPu „Úhrada povodňových škod – věc soukromá, nebo veřejná?“ (www.cepin.cz)