Smutná bilance zahraniční pomoci v Africe

Již téměř půl století jsou africké země zaplavovány pomocí. Africké vlády dostaly darem stovky miliard dolarů. Další miliardy putovaly k týmž vládám v podobě půjček. Kontinent zavalily nesčetné tuny potravin, zástupy poradců, expertů a administrátorů přicházely řešit problémy Afriky. Přesto se úroveň rozvoje v Africe za celou tu dobu nezvýšila ani o píď. Ve většině zemí Afriky příjmy na obyvatele buď stagnují nebo klesají.

Před několika lety Světová banka v jedné ze svých zpráv přiznala, že 75 % jejích zemědělských projektů v Africe selhalo.1 Jiné humanitární organizace na tom nebyly o nic lépe. Operace Mils Mopti v Mali měla zvýšit produkci obilí, ale vláda stanovila pro obilí „oficiální“ ceny a musela zemědělce nutit, aby prodávali svou produkci za tuto nízkou sazbu, která nedosahovala skutečné tržní hodnoty. Výsledkem bylo, že se produkce obilí o 80 % snížila.2 V Senegalu se vynaložily 4 miliony dolarů za účelem zvýšit v oblasti Bakel produkci z chovu dobytka. Nakonec se zde však chov zvýšil o pouhých 882 kusů.3

V severní Keni vybudovaly norské humanitární organizace mrazírnu ryb ve snaze vytvořit pracovní místa pro příslušníky národa Turkana. Ihned po dostavění továrny se však ukázalo, že ke svému provozu potřebuje více energie, než je v celé oblasti možné získat.4

Další fiasko humanitární pomoci se odehrálo v Tanzánii, kde se za 10 milionů dolarů postavila továrna na zpracování oříšků kešu. Její kapacita však trojnásobně převyšoovala produkci těchto oříšků v celé zemi, a náklady na její stavbu byly tak vysoké, že by přišlo levněji zpracovávat kešu v Indii.5

V Jižní Africe věnovala Evropská unie více než 2 miliony dolarů na inscenaci „osvětové“ hry o nemoci AIDS s názvemSerafina II. Poskytnuté prostředky sice umožnily hercům a personálu dopravu v luxusním autobuse, sotva však přispěly k větší informovanosti publika o nemoci AIDS. Odborníci na AIDS hru odsoudili jakožto plýtvání penězi – spolkla totiž 20 % celého jihoafrického rozpočtu na boj proti AIDS – a uvedli, že obsahovala dokonce nepřesné informace. Masivně propagovaného představení hry ve městě Soweto se zúčastnilo méně než 100 diváků. Hra byla stažena, peníze se však již nevrátily. EU tvrdí, že na projekt žádné její prostředky použity nebyly, ale tehdejší ministr zdravotnictví Nkosazama Zuma má opačný názor.6

Podobné debakly jsou spíše neškodné. Ale zahraniční pomoc se občas využívá k účelům naprosto ničivým, někdy i ke genocidě. Marxistický režim etiopského diktátora Mengistu Haile Mariam, který byl adresátem mnohých peněžních příspěvků, používal část z nich na násilné přesídlování velkých skupin obyvatelstva. Jeden etiopský představitel řekl: „Je naší povinností s těmi zemědělci hnout, když jsou příliš hloupí na to, aby se hnuli sami.“7 Humanitární příspěvky určené na pomoc obětem hladomoru se místo toho použily k nákupu nákladních aut pro realizaci přesídlovacího plánu. Humanitární pomoci se často úmyslně zamezoval přístup do nejvážněji postižených oblastí, neboť Mengitsův režim tak mohl pohodlně nechat své protivníky umírat hladem. Lodě s pomocí se zadržovaly kvůli výkupnému a za vyložení tuny nákladu musely zaplatit 50 dolarů, přičemž část potravin nakonec pro sebe zabavila armáda. Podle listu The New York Times prodala Mengitsuova vláda část potravinové pomoci na světových trzích, a financovala tak nákup zbraní.8

Etiopie však nepředstavuje výjimečný případ. Také Kongo prodávalo potravinové dary, a za získané peníze koupilo od Itálie zbrojovku.9 Klidnější ostrov Mauritius proměnil darovanou rýži, údajně prvotřídní kvality, v hotely pro turisty.10Stejně tak hrozí i peněžním darům, že se minou svým cílem. Zairský prezident Mobutu si na svém švýcarském kontě nashromáždil bohatství, jehož hodnota se odhaduje na 10 miliard dolarů.11 Keňský bojovník za lidská práva Makau Wa Mutua si stěžuje: „Od doby, kdy Afrika získala nezávislost, se vláda pokládá za něco jako osobní léno, které má vůdci sloužit k hromadění majetku pro sebe, svou rodinu a klan. Nikdo ho nesmí kritizovat, a všechno, co řekne, má konečnou platnost.“12

Zimbabwský vůdce Robert Mugabe se proslavil extravagantními nákupními cestami do obchodů Harrod’s; aby je mohl podnikat, musí zabavovat letadla zimbabwských aerolinií.13 Mugabův režim používá ve snaze udržet se u moci systematického násilí. A podle listu Johannesburg Star jeho bojovníci „drancují“ fondy humanitární pomoci, aby získali finance pro své výpady. Údajně se jedná až o 1 milion dolarů. Vedoucí delegace EU v Zimbabwe Asger Pilegaard požádal o prošetření celé věci se slovy: „Nemůžeme se smířit s tím, že humanitární pomoc, financovaná z peněz evropských daňových poplatníků, se nedostává k lidem, kterým byla původně určena.“14

A tak třebaže se na plakátech a v reportážích ukazují hladové obličeje jako reklama na humanitární pomoc, právě hladovějící se s touto pomocí málokdy setkají. Chudoby se možná užívá k ospravedlnění humanitárních programů, ve skutečnosti se však příspěvky téměř vždy předávají ve formě mezivládních transferů. A jakmile se pomoc dostane do rukou státu, začne sloužit zájmům vládnoucího režimu.

Od chvíle, kdy se roku 1980 přesunula vláda v Zimbabwe do rukou černošské většiny, putovala do země pravidelně finanční pomoc na podporu „pozemkové reformy“. V průběhu 20 let používala vláda tyto peníze ke skupování půdy, která pak v rámci „reformy“ obyčejně končila v rukou příslušníků vládní elity. Z přerozdělovaných pozemků se stávaly komunální farmy a jejich majiteli se stali venkované, kterým chyběly zkušenosti a znalosti potřebné k jejich řízení. Z mnohých farem lidé odnesli vše, co se dalo prodat, a pak je opustili. Asi čtvrtina komunálních farem je tak neproduktivní, že potřebuje humanitární pomoc, aby se samotní farmáři udrželi naživu.15

Evropská podpora

Marxistické autokratické režimy často dostávaly od evropských vlád rozsáhlou finanční podporu, zejména tvořily-li tyto vlády strany nalevo od středu. Italský novinář Wolfgang Achter zjistil, že italská Socialistická strana poskytovala rozsáhlé finanční zázemí somálské marxistické vládě válečníka Siada Barreho, který za získané peníze obstarával zbraně a vojenské poradce.16 Reportér Michael Maren uvádí, že v průběhu deseti let, které předcházely hladomoru v roce 1992, bylo Somálsko „největším příjemcem humanitární pomoci v subsaharské Africe,“ ale že většina darovaných peněz se „utopila v bažinách korupce uprostřed byrokracie somálské vlády.“17 Jen Itálie poslala v letech 1981-1992 na podporu somálských projektů více než miliardu dolarů, bez ohledu na to, že vládnoucí režim vraždil své odpůrce. Není divu, že list The New African Yearbook nazval Somálsko „hřbitovem humanitární pomoci.“18

Deník The New York Times přinesl zprávu, že když prezident Tanzánie Julius Nyerere oznamoval svůj radikálně marxistický program, „mnozí západní humanitární dárci, zejména ve Skandinávii, poskytli jeho socialistickému experimentu nadšenou podporu, a za dvacet let nalili do Tanzánie podle odhadů 10 miliard dolarů.“19 Švédský ekonom Sven Rydenfelt napsal: „Deset let socialistické zemědělské politiky tam dokázalo zničit celý socio-ekologický systém.“20 Světová banka uvádí, že mezi lety 1965 a 1988 klesala výkonnost ekonomiky Tanzánie každý rok průměrně o 0,5 procenta a že individuální spotřeba klesla o 43 procent.21

Podobně i marxistický režim Samory Machela v Mozambiku zlikvidoval tamní zemědělskou produkci pomocí cenové regulace.22 To je ovšem jen jeden příklad za mnohé africké státy, které se k této politice uchýlily – všechny se stejně katastrofálními výsledky. Profesor D. Gale Johnson dosvědčil před jedním z podvýborů americké Sněmovny reprezentantů, že v 50. a 60. letech se produkce potravin na obyvatele v Africe příliš neměnila, ovšem na začátku let 70. prudce klesla. „Pokles produkce potravin na obyvatele nebyl způsoben nedostatkem zdrojů,“ říká Johnson, „ale spíše řadou faktorů, které byly většinou politického charakteru.“23

Většina problémů, s kterými se obyvatelé Afriky dnes potýkají, je uměle vytvořená. Afrika je poslední velkou baštou silně regulovaných trhů. Výsledkem toho je stagnace a úpadek. Sám o sobě je tento kontinent bohatý na přírodní zdroje, ale vládní politika zde zničila veškerou motivaci k produkci. Západ si to dobře uvědomuje, nemá však odvahu s tím něco výrazného udělat, a tak byrokratický systém pomoci dál chrlí finanční příspěvky bez ohledu na neblahý vývoj situace. Mengistu dostával nadále finanční pomoc, i když mezitím úmyslně nechával tisíce svých občanů hynout hladem.24 Mugabe vraždil tisíce svých odpůrců v zimbabwské oblasti Matabeleland, finance ze Západu však k němu proudily nerušeně dál.25 Dokonce i když nigerijský vojenský režim generála Sani Abachy před zrakem světové veřejnosti popravil bojovníka za lidská práva Kena Saro-Wiwu, prakticky nic se nestalo. Různé západní vlády vyjádřily svůj nesouhlas stažením diplomatických zástupců, za několik měsíců je však poslaly zpět na svá místa. Světová banka připustila, že „téměř všechny“ půjčky se státům v plném rozsahu vyplácejí, třebaže tyto státy „nesplňují stanovené podmínky“.26 Ve zprávě z roku 1986 uvádí, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by v důsledku finanční pomoci či politických restrikcí nastával výraznější posun směrem k tržní ekonomice.27

Nejrůznější kritici opakovaně poukazují na skutečnost, že pomoc ze zahraničí nejen nemotivuje vlády k reformám, ale někdy jim přímo brání. Ekonomický odborník na otázky rozvoje Peter Bauer napsal, že zahraniční pomoc v podobě mezivládních transferů projevuje tendenci k státní kontrole a politizaci. Doslova uvádí: „Zahraniční pomoc významně přispěla k politizaci života v Třetím světě. Zvyšuje množství finančních prostředků vlády na úkor soukromé sféry, a kritéria jejího přidělování obvykle zvýhodňují vlády, které usilují o zavedení státních kontrol.“28

Předkoloniální období

V době před kolonizací v Africe neexistovalo nic jako národní stát. Šlo spíše o soubor stovek odlišných kmenových kultur, mezi nimiž v mnohých případech vládlo odvěké nepřátelství. Evropské kolonie sloučily tyto různorodé kmeny do moderních národních států, které udržovaly konflikty na minimální úrovni, alespoň dokud měli centrální vládu pod kontrolou „neutrální“ Evropané. Jakmile však evropští intelektuálové zavrhli kolonialismus z důvodů marxisticko-leninského učení o imperialismu, Evropané se z Afriky takřka přes noc stáhli.

Nechali za sebou řadu umělých národních států, kde se opět začínaly rozhořívat dávné kmenové spory, když se jednotlivé skupiny snažily vyrvat otěže moci z rukou nepřátel a získat je pro sebe. Evropa se mezitím rozhodla hrát si na dobrodince a začala do Afriky pumpovat finanční pomoc. Moc státu tak díky západní finanční podpoře jakožto hlavnímu zdroji ekonomické moci vzrůstala na úkor občanské společnosti a soukromého průmyslu. Celá finanční kampaň způsobila, že řešení problémů státními zásahy působilo ještě atraktivněji, protože umožňovalo financování z dalších a dalších grantů. Bauer k tomu poznamenal, že jedním z výsledků tohoto procesu bylo, že ti nejlepší a nejinteligentnější obyvatelé afrických zemí se jako můry za světlem stahovali k státním institucím, místo aby se podíleli na rozvoji soukromého sektoru.

Dokonce i když se pomoc nakonec k spotřebiteli dostane, často na to doplácejí místní výrobci. Obvykle se zapomíná, že většina podporovaných zemí má svůj vlastní průmysl a zemědělství, které mnohdy nedokáží odolat přílivu zboží, které je „zadarmo“. Současný ekonom David Osterfeld tvrdí: „Finanční pomoc na mnoha místech překazila možnost udržitelného rozvoje tím, že z trhu vytlačila místní výrobce, zejména zemědělce.“29 Stejně argumentuje v souvislosti s dodávkami léků i Somálec Abdirahman Osman Raghemade: „Podívejte se, jak humanitární dodávky léků zničily naše rozvíjející se zdravotnictví. Kdysi tu bylo spousta lékáren. Lékárníci dělali svou práci dobře. Teď tady distribuují léky neškolení lidé, protože léky darované mezinárodním společenstvím jsou tak levné.“30 Jeden kněz v Tanzánii hlásil, že v jeho oblasti přestali zemědělci v důsledku dostupnosti bezplatných potravinových darů úplně vyrábět potraviny.31Osterfeld upozorňuje na studii, která ukázala, že Světový potravinový program OSN vyřizoval 84 žádostí o pomoc z rozvojových zemí „v průměru za 196 dní“ a že Evropské hospodářské společenství reagovalo v průměru za 400 dní. Osterfeld dále cituje odborníka na zemědělství Dennise Averyho, podle kterého „pomoc přichází příliš pozdě, aby zabránila hladomoru, ale dostatečně včas na to, aby stlačila ceny místním farmářům, kteří se na krizi snažili reagovat, jak nejlépe uměli.“32

Dvojí metr

Jestliže má tedy zahraniční pomoc na Afriku celkově destruktivní účinky, neznamená to, že je Západ ve své snaze pomoci chudým Afričanům zcela bezmocný. Chce-li však Západ dosáhnout v tomto regionu něčeho užitečného, bude muset odložit svůj dvojí metr. Zápaďané se neodvažují kritizovat žádnou zemi s černošskou vládou ze strachu, že budou označeni za rasisty. Ghanský ekonom George Ayittey si stěžuje: „Odsuzujete bílou vládu v Jihoafrické republice, ale nikdy černošské africké vládce, kteří přitom mají na svědomí stejné politické zločiny.“33 Reformy a rozvoj budou možné teprve tehdy, až se k vládám Afričanů bude přistupovat podle stejných morálních měřítek jako ke všem ostatním.

Někdy slyšíme hlasy volající po odpuštění afrických dluhů. To by samo o sobě nebylo špatné, kdyby ovšem hned po odpuštění dluhů nenásledovaly další půjčky a finanční příspěvky mnoha africkým vládám. Ostatně v současné fázi už zřejmě splacení dluhů stejně není myslitelné. Ekonomiky většiny afrických zemí nejsou s to vyprodukovat dostatek prostředků na splacení dluhů, a dokud se bude uplatňovat současná katastrofální ekonomická politika, nebudou toho schopny nikdy.

Západ by se také neměl nechat ošálit iniciativou jihoafrického prezidenta Mbekiho s názvem Program pomoci Africe pro nové milénium, známou pod zkratkou MAP. Mbeki hovoří o rozvoji a obchodu, a nikoli o pomoci, v zápětí však dává jasně najevo, že ve skutečnosti od Západu očekává další pumpování miliardových příspěvků do afrických zemí. Chce, aby tato pomoc přicházela oficiálně bez jakýchkoli podmínek. Uvážíme-li, jakým „podmínkám“ pomoc doposud podléhala, je myšlenka budoucí „bezpodmínečné“ pomoci skutečně děsivá. Mbekiho plán také požaduje, aby se darované peníze vynakládaly na regionální, a nikoli státní bázi. Je zřejmé, že Mbeki považuje sám sebe za první kanál, kudy by tyto finance měly proudit.

Vláda Afrického národního kongresu v Jižní Africe se už po nějaký čas pokouší vytvořit cosi, co vypadá jako hegemonie Jižní Afriky nad celým kontinentem. Jedním z náznaků této snahy byla nedávná invaze Jihoafrické republiky do státu Lesotho. Mbeki již vynaložil celé miliardy na nákup obrovského množství technologicky vyspělých zbraní, s výslovným cílem zasahovat v ostatních zemích Afriky.

Mimo to Mbeki na Světovém ekonomickém fóru ve švýcarském Davosu prohlásil, že pomoc v rámci programu MAP bude použita na „posílení kapacity“ těch afrických zemí, které jsou podle jeho názoru příliš slabé. Jeho vizí je systém centrálního plánování po celém kontinentě, který by byl v rukou silných vlád jednotlivých států. Slibuje, že Afrika podrží na uzdě diktátory, ačkoli sám Mbeki v minulosti tiše podporoval systematické násilí Mugabova režimu v Zimbabwe.34 Mbekiho cíle jsou to poslední, co Afrika potřebuje, a jeho plán je dalším důvodem pro zastavení západní pomoci a půjček.

Mnohem přínosnější by pro africký rozvoj bylo odstranění obchodních bariér. Afričtí zemědělci nikdy nebudou schopni konkurence na světovém trhu, dokud bude např. Evropa zaplavovat dotacemi vlastní zhýčkané zemědělce. Nejrůznější protekcionistické skupiny ve Spojených státech, jako např. odbory, volají po mezinárodních dohodách, které by obsahovaly nákladná „ekologická“ a „pracovní“ ustanovení pro rozvojové země. A zatímco roní krokodýlí slzy kvůli stavu životního prostředí a pracovních podmínek chudých ve Třetím světě, ve skutečnosti podle všeho bojují spíše proti konkurenci ze strany právě těchto lidí. Čistým výsledkem bude nakonec nezaměstnanost v chudých zemích ve prospěch vysoce placené a odborově organizované práce v bohatých zemích.

Je nevyhnutelnou skutečností, že africké vlády si samy ničí své ekonomiky, a to často s podporou Západu. A přesně tytéž vlády naprosto odmítají naslouchat radám ne-Afričanů. A tak dokud se afričtí vládci nepoučí sami z výsledků vlastních intervencí, bude finanční pomoc nadále zneužívána a dobré rady nadále ignorovány. Západ má v této situaci jedinou možnost: alespoň věci neškodit. Poslat poradce, experty a konzultanty zpátky domů a zastavit pomoc i půjčky.

Namísto toho by se měly odstranit obchodní bariéry a africkým podnikatelům by mělo být umožněno, ať si volně konkurují podle svých možností. Jeden dobrý kontrakt má pro Afriku větší cenu než tisíc konzultantů, a jedna nová továrna je cennější než stovky milionů dolarů finanční pomoci. Nakonec bude Afrika muset své problémy řešit sama.


Poznámky:

1) Graham Hancock, The Lords of Poverty (New York Atlantic Mlonthly Press, 1989), p. 145
2) James Bovard, “The Continuing Failure of Foreign Aid,” Cato Policy Analysis 65, January 31, 1986; www.cato.org/pubs/pas/pa065.html
3) Ibid.
4) Jennifer Whitaker, How Can Africa Survive? (New York: Harper & Row, 1988), p. 75
5) Whitaker, p. 76
6) Jim Peron, Die the Beloved Country? (Johannesburg: Amagi Books, 1999), pp. 58-61
7) Jim Peron, Explodinig Populalion Myths (Chicago: Heartland Institute, 1995), p. 61
8) New York Times, Mlarch 21, 1984, cited in Bovard. Also see David Osterfeld, Prosperity versus Planning (New York: Oxford University Press, 1992), p 143
9) Agency for International Development, Semiannual Report of the Inspector General, March 31, 1984. p 32
10) Wall Street Journal, July 2, 1984, cited in Bovard
11) George B N. Ayittey, Africa in Chaos (New York: St. Martin’s Press, 1998), p. 24
12) Washington Post, September 9, 1991, A20, quoted in Ayittey, p. 33
13) Andy Melone and Andrew Meldrum, “Battered Mugabe hits back as verdict looms,” Guardian Limited (UK), June 25, 2000, http://www.observer.co.uk/international/story/0,6903,336202,00.html
14) Grace Mutandwa, “Veterans invade textile plant in Bulawayo,” The Star, April 26. 2001, p. 5
15) Jim Peron, Zimbabwe: The Dealh of a Dream (Johannesburg: Amagi Books, 2000), pp. 47-74
16) Washington Post, January 24, 1993, C3, cited in Ayittey, p. 54
17) Michael Maren, The Road to Hell: The Ravaging Effects of Foreign Aid and Internalional Charity, (New York: The Free Press, 1997), quoted in Ayittey, p. 52
18) Ayittey. pp. 52-53
19) New York Times, October 24, 1990, p. A8, quoted in George B. N. Ayittey, Africa Betrayed (New York: St. Martin’s Press, 1993), p. 282
20) Sven Rydenfelt, A Pattern for Failure (New York: Harcourt, Brace, Jovanovich, 1983), p. 121
21) Ibid.
22) Bovard
23) D. Gale Johnson, “World Food and Agriculture,” in Herman Kahn and Julian Simon eds., The Resourceful Earlh (London: Basil Blackwell, 1984), p. 73
24) Peron, Exploding Populalion Mylhs, pp. 57-65
25) Peron, Zimbabwe, pp. 13-14
26) James Bovard, “The World Bank vs. the World’s Poor,” Cato Policy Analysis 92, September 28, 1987, www.cato.org/pubs/pas/pa092.html
27) Ibid.
28) Peter Bauer, “Western Guilt and Third World Poverty,” in Karl Brunner, ed, The First World and the Third World (Rochester, N.Y.: University of Rochester Policy Center, 1978), p. 162
29) Osterfeld, p. 142
30) Maren, p. 166
31) Bovard, “The Continuing Failure of Foreign Aid,”
32) Osterfeld, p. 148
33) Ayittey, Africa Betrayed, p. 279
34) Peron, Zimbabwe, pp. 99-116

Autor je ředitelem jihoafrického Institute for Liberal Values v Johannesburgu. Článek byl přetištěn z magazínu Ideas on Liberty vydávaného americkou nadací Foundation for Economic Education (www.fee.org). Jiný článek Jima Perona, Potrava, hladovění a volný obchod, vyšel v LF květen 2000.

překlad: Veronika Machová