Slogan, co stojí za to

Umění ekonomie spočívá ve zkoumání nejen bezprostředních, ale i dlouhodobých důsledků daného činu nebo opatření; a spočívá ve sledování dopadů tohoto opatření nejen na jednu skupinu, ale také na všechny ostatní skupiny.
–Henry Hazlitt, Ekonomie v jedné lekci

Etatisté – ti, kteří upřednostňují politická opatření založená na síle před spontánními, mírumilovnými a dobrovolnými aktivitami, vynikají v přetváření svých myšlenek do hesel. Ta jsou sice jen povrchní, přesto si jejich jadrné výrazy vybraly svoji daň na osobních svobodách a volném trhu.

„Jsem pro lidi, ne pro zisk!“ je toho důkazem. Bez ohledu na fakt, že ekonomika bez zisku je ekonomika, která směřuje ke kolapsu (a bere lidi s sebou). Pokud naznačíte, že si člověk musí vybrat mezi lidmi a ziskem a že jedno je možné pouze na úkor druhého, není těžké odhadnout, co si neinformovaný člověk vybere. 

Studentský lídr v České republice se mě nedávno zeptal: „Napadlo by vás pár slov, které tak dobře shrnou argumenty pro svobodu, že přitáhnou lidi na naši stranu?“ Jmenuje se Jan Škapa a jeho otázka odhalila pochopitelnou frustraci. Na pouhé samolepce etatisté výmluvně vyjádří klamy, které k vyvrácení vyžadují mnohem více času, prostoru a trpělivosti, než je trvalo vymyslet.

Nejsem příznivcem sloganů. Ze své podstaty a stručnosti mohou příliš zjednodušovat. Ale je tu nějaký, postavený na pravdě, který posune svobodu kupředu a její oponenty postaví do defenzivy?

Dlouhodobě, pro všechny

Tvrdím, že může být mnoho silných kandidátů na takový slogan. Ale ve chvíli, kdy se mě zeptal, byl mým kandidátem tento: „Dlouhodobě, pro všechny“ (Long run, all people). Čím víc o něm přemýšlím, tím víc se mi líbí. Škapa mě informoval, že od té doby, kdy toto heslo začal používat při prezentacích a propagačních akcích své organizace Students for Liberty CZ „je přijímáno velice pozitivně – lidé s ním obvykle ihned souhlasí a mají zájem dozvědět se více.“ Můžete ho spatřit na jejich webových stránkách pod záložkou: Proč svoboda?

Rád bych zdůraznil: Podle mého názoru morální argument pro svobodu stále vítězí nad všemi ostatními včetně tohoto, spíše utilitárního. Svoboda je právem všech jednotlivců už od narození. Ale v boji za svobodu potřebujeme v toulci mnoho šípů. Vyberme si takový, který za daných okolností nejlépe zasáhne cíl.

Etatismus ve všech formách se redukuje na krátkozraký systém, ve kterém někteří prosperují na úkor ostatních. Jeho časový horizont obvykle nevede dál než k dalším volbám nebo v nejlepším případě k další generaci. Zvýhodňuje více ty, kteří mají moc, a ty, kteří pobírají od státu více, než mu zaplatí; ale v praxi není etatismus zaměřen na zlepšení situace většiny lidí v dlouhodobém měřítku. Je to krátkodobá teorie přerozdělování a spotřeby, nikoliv dlouhodobého zvyšování bohatství. Lze to vyjádřit také cyničtějším, ale méně výstižným způsobem: etatismus není nic víc než oslavování nákupu hlasů za peníze cizích lidí.

Etatisté rádi „stimulují“ ekonomiku tím, že dají peníze některým jedincům (často s dobrými konexemi) a svazují tak budoucí generace dluhem a inflací. Stejně tak prohlašují, že chtějí pomoci starým lidem (prostřednictvím sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění) nebo mladým lidem (studentskými půjčkami). Dělají to však s programy, které přesouvají pravomoci a odpovědnost (ne však výdaje) od jednotlivců a rodin k politikům. Jejich programy se podobají Ponziho schématu, které nutně musí zkrachovat, zatímco živí byrokracii, dluh a závislost.

Dlážděna dobrými úmysly

Ve stati vydané v New York Times (s. A-19) 13. Listopadu 2013 si John Harwood všiml, že asistenční programy vytvořené pečovatelským státem se rozrůstají jako houby po dešti.

Kongres zavedl sociální zabezpečení v roce 1935, aby poskytl důchody zaměstnancům v důchodu. V roce 1939 byly důchody rozšířeny na rodinné příslušníky a pozůstalé. Později program narostl, aby pokryl invaliditu, samostatné farmáře a růst dávek.

V roce 1960 pak tzv. Great Society prezidenta Lyndona Johnsona vytvořila programy Medicare a Medicaid, aby zajistila zdravotní péči seniorům a chudým lidem. Následoval stejný scénář.

V roce 1972 Kongres rozšířil Medicare na invalidy mladší 65 let a na osoby v konečném stádiu onemocnění ledvin. V roce 2003 Kongres schválil na návrh prezidenta George W. Bushe pokrytí pro léky na předpis v rámci Medicare.

Zákonodárci původně navázali krytí Medicaid na ty, kteří dostávali sociální dávky, ale v průběhu času nárokovou skupinu rozšířili k jiným „skupinám ohroženým chudobou,“ jako jsou například těhotné ženy. V roce 1997 přidal prezident Bill Clinton do zákona Program dětského zdravotního pojištění. Ten se týká osmi milionů dětí, na které se Medicaid nevztahuje kvůli příliš vysokým příjmům rodičů.

Všechny tyto drahé, byrokratické a v konečném důsledku neudržitelné programy zněly mnohým slibně, když byly přijímány. Zřídka byly posuzovány podle toho, co by nám všem v budoucnu mohly přinést. Příznivci je obhajovali právě kvůli tomu, co dělaly pro některé v blízké budoucnosti. Žádný z obhájců nikdy neřekl: „V nepříliš vzdálené budoucnosti budou tyto programy růst a naloží národu na bedra biliónové dluhy, čímž ohrozí právě ty, kterým měly pomoci.“

Krátkodobě, pro některé

Toto je podstata pečovatelského státu podle etatistů: okrást Petra, aby bylo možné zaplatit Pavlovi. Vždycky hodně slibovat a účty poslat dosud nenarozené generaci. Po nás potopa. A mají tu drzost ho prosazovat tím, že sami sebe prohlásí za ty soucitné. Pokud by jejich rétorika závisela na jejich díle, mottem by bylo „Krátkodobě, pro některé“.

„Dlouhodobě, pro všechny“ by měl být bojový pokřik všech, kteří přijali svobodu za svou. Tento slogan poskytuje morální převahu, protože je prozíravý a univerzální, a navíc je pravdivý. Vyzývá všechny k tomu, aby byli důslední ve svém myšlení, aby posuzovali celou věc a ne jen její části ve snaze zaujmout. Není to snad právě to, co by odpovědní dospělí měli dělat? Dnes nastalo to zítra, na něž se krátkozrací etatisté včerejška neobtěžovali pomyslet. Oběti jejich práce se počítají na miliony, ačkoliv sami o nich nikdy neuvažovali.

Před půl stoletím se tímto problémem zabýval W. Allen Wallis v časopise Freeman v trefném článku Veřejný versus soukromý sektor. Apeluji na vás, abyste si ho přečetli. Je „zastaralý“ pouze v několika málo příkladech a tu a tam ve výběru slov, která však jen podtrhují nadčasovost základní zprávy. Přeji si, abych mohl dostat tričko a samolepku, na které stojí velkými písmeny Dlouhodobě, pro všechny a malým písmem Omezit velkou vládu. Nepodněcovalo by to k zajímavé konverzaci?

Jak může být „Dlouhodobě, pro všechny“ použito s dobrým efektem v dnešním kontextu? Mohl bych nastínit nějaké hypotetické příklady, ale raději bych podnítil VAŠE myšlenky. Takže mi dovolte, abych vás, čtenáře, pozval k diskusi. Kde, kdy a jak si myslíte, že tato argumentace může nasměrovat myšlenky správným směrem? Nebo je můj případ nadhodnocený?


Lawrence W. Reed je prezidentem Foundation for Economic Education. Přeložil Jan Tichý.