Sleduj svého (euro)regulátora

Je to ohraná píseň. Když se podíváte do mnoha měst a vesniček, a nikoli jen u nás doma, zarazí vás často až nápadně zjevná věc. Ta nejpěknější a nejlépe opravená budova v obci není mnohdy ani škola, ani místní starobinec, ani hasičská stanice, ale sídlo obecního nebo městského úřadu. Náhoda? Ani trochu. Je to zcela logické. Pokud máte v ruce balík cizích peněz k utracení a z tohoto balíku máte uspokojovat jak potřeby cizí, tak i vlastní, poměrně přirozeně snáz a rychleji uspokojujete ty vlastní. Ne proto, že jste zlotřilí, ale zkrátka proto, že na rozdíl od potřeb jiných, ty vlastní potřeby lépe znáte. Umíte je tudíž snadněji formulovat a obhajovat.

Pokud budou dva bezdětní úředníci diskutovat o tom, jaký rozpočet navrhnout obecní škole či školce, budou hledat shodu obtížněji, než v diskusi o tom, jakou část obecního rozpočtu utratit na provoz a opravy radnice, která je oba zaměstnává. Neopravenou radnici s okny, která nedovírají, zašlými parketami a nevyhovující elektroinstalací vidí každý den, pracují v ní. Stejně zanedbanou školu či školku navštíví jednou za uherský rok. Obecně řečeno: čím blíže jsou vaše potřeby veřejným zdrojům a čím více sami můžete ovlivnit jejich uspokojení z balíku veřejných peněz, tím větší šance, že vaše potřeba úspěšně „předběhne“ v řadě potřeby ostatních.

Totéž ovšem neplatí jen pro nakládání s veřejnými penězi, ale též pro regulaci. I v případě regulace chápe člověk-regulátor snadněji své vlastní potřeby, než potřeby jiných. Cesta od domněnky, že je něco potřeba regulovat ke konkrétnímu činu, je však v případě regulátora o poznání přímočařejší. Poptávka po regulaci tedy zdaleka nevzniká jen na straně veřejnosti, regulovaných subjektů, různých lobby, zájmových skupin či z prosté úřednické snahy vykazovat činnost a expandovat rozsah své moci. Často je motorem regulace prostá a jednoduchá osobní potřeba regulátora řešit vlastní problémy.

Že vás nenapadá, o čem mluvím? Zkuste se tedy zamyslet, proč si europoslanci vybrali ze všech sfér na světě, v nichž lze nesprávně uvažovat o regulaci cen, třeba roaming? Proč právě v této oblasti došlo ke slušné shodě napříč politickým i národnostním spektrem evropského parlamentu na zavedení maximálního cenového stropu na jednu minutu mezinárodního mobilního hovoru? Možná je to prostě jen tím, že je to právě komunita europoslanců, která ve srovnání s občany jednotlivých členských zemí používá roaming výrazně více. Roaming jako téma málokoho zajímá tak jako eurozákonodárcce, protože většina občanů jej používá spíše řídce o dovolených. A byznysmeni přenechávají placení telefonních účtů svým korporacím. Na rozdíl od byznysmenů nemohou ale eurozákonodárci úhradu faktur prostě nechat někomu jinému, tarify roamingu ukrajují z jejich vlastních limitů. A už máme „téma“, které dříve nebylo. Většina běžných občanů totiž zřejmě v zásadě nevědomky vítá, že mobilní operátoři cenově diskriminují zahraniční volání a z něj pak podporují ceny volání domácího. Takovou politiku přece dělají mobilní operátoři v zájmu většiny svých klientů, nikoli však v zájmu eurozákonodárce.

Pokud by se vám zdálo, že ze stejného soudku může být snaha některých evropských orgánů regulací „pročistit“ stanovování cen letenek, tj. umožnit „snadné porovnávání jejich konečných cen“ a „nematení zákazníků různými cenovými strategiemi“, možná budete mít pravdu. Europoslanci a eurobyrokraté zřejmě spíše cestují letadlem než autem. Kdyby používali více auto, určitě by se již dávno objevil pokus o stanovení maximální ceny jednoho litru benzínu či nafty v celé EU, protože diference v cenách paliv mezi jednotlivými zeměmi jsou bez ohledu na sjednocování nepřímých daní stále dost zřetelné. A při velmi častém přejíždění hranic by se nejednomu regulovčikovi mohlo začít zdát, že jde o regulovatelnou anomálii. Napříště tedy očekávejte regulace v oblastech, které se bezprostředně dotýkají regulátorovy peněženky a kde lze snadno regulaci ve vlastním zájmu obhájit z pozic veřejného blaha. Na úrovni EU bych očekával regulace poplatků při výběru hotovosti z bankomatu či při platbě kartou a určitý tlak na sjednocení ceny hotelových pokojů. Zlí jazykové koneckonců tvrdí, že vznik eura byl též do značné míry tlačen rozčarováním cestujících eurobyrokratů z množství měn, které při svých eurocestách musejí držet v peněžence a celkových nákladů na směnárenské poplatky. Možná přitaženo za vlasy, ale v každém případě při pozorování vývoje regulace sledujte bedlivě i to, kdy je snaha o regulaci nejsnáze vysvětlitelná péčí regulátora o vlastní rodinný rozpočet.