Skutečná historie Fedu: Proč nebyl potřeba zázrak (nebo konspirace!), aby vznikl

Možná je to tím, že peníze a finance jsou jedny z nejkomplexnějších a nejhůře pochopitelných částí ekonomie. Různorodá paleta cvoků a konspiračních teoretiků se po dlouhá staletí zaměřuje na nejrůznější monetární instituce a praktiky. V posledních sto letech byl Federální rezervní systém Spojených států amerických předmětem mnoha divokých historek o svém vzniku a současném fungování. Někteří věří, že Fed je součástí údajného židovského mezinárodního bankovního kartelu z prastaré legendy. Pro ostatní je součástí bájného impéria Rothschildů a pro další je to spiknutí soukromých bankéřů za účelem řídit americkou vládu. I mezi těmi, kteří se nehlásí k těm ostudnějším z těchto názorů, existuje dost lidí považujících Fed za „soukromou banku“, která má nepřiměřený vliv na americké hospodářství.

Není možné, abych se věnoval všem těmto historkám o Fedu detailně, ale můžu nastínit jeho historii a krátce popsat jeho strukturu, což vám poskytne alternativní vysvětlení jeho původu a fungování. Moje vyprávění bude založené na standardních dějinách jak amerického monetárního systému, tak progresivního období americké historie (1890–1920 – pozn. překl.). Výsledkem je příběh, který zobrazuje Fed jako další příklad horlivosti progresivního období pro větší roli vlády, která by napravovala domnělá selhání kapitalismu tím, že politiku by vykonávali experti, kteří to s námi myslí dobře.

Jako další zákony té doby byl Fed vládním zásahem, který podporovali na jedné straně ideologicky motivovaní reformátoři s čestnými úmysly a na druhé straně odvětví, které bylo regulováno. Nebyla to nějaká unikátní konspirace, aby převzali kontrolu nad americkým monetárním systémem. Příběh Fedu se velmi podobá těm, které nacházíme v dějinách všeho od regulace železnic přes regulaci balení masa až k regulaci monopolů a trustů, jak zdokumentovali historici jako Gabriel Kolko a další. Unikátní dějinné faktory v monetárním systému ovlivnily konkrétní podobu, jakou Fed získal, ale vezmeme-li v potaz širší pohled, zapadá jeho vznik do progresivního období přesně. Pokud je Fed produktem nějaké hanebné konspirace, pak je jím spousta dalších zákonů, které v té době prošly.

Regulace jako odpověď na regulaci

Fed nevznikl jako odpověď na selhání volného trhu v bankovnictví ani jako výsledek temných bankovních spiknutí, nýbrž jako odpověď na selhání Národního bankovního systému (1863–1913), který mu předcházel. Americký bankovní systém nebyl nikdy volným trhem, protože Národní bankoví systém (NBS) byl sám odpovědí na předchozí bankovní regulace na úrovni jednotlivých států. Pod NBS a mnoha těmi státními systémy, které mu předcházely, se banky musely řídit především třemi regulacemi: 1) omezení bank ohledně poboček, 2) minimální požadované rezervy a 3) požadavky, aby banky, které tvořily měnu, nakupovaly určité dluhopisy nebo jiná finanční aktiva jako kolaterál.

Zvláště regulace číslo 1 a 3 byly problematické. Omezení na pobočky se různila. Před občanskou válkou byly pobočky jakéhokoliv typu nelegální – banky mohly mít pouze jednu kancelář. Za NBS byly nelegální mezistátní pobočky, protože žádný stát nepovolil zřízení pobočky bance registrované v jiném státě, a některé státy stále zakazovaly bankám otevření poboček v jejich vlastním státě. Výsledkem byl bankovní systém, ve kterém bylo málo mezibankovních institucí a ve kterém příliš mnoho bank bylo příliš malých a nedostatečně diverzifikovaných, a proto byly náchylné k bankrotům.

Požadavky na kolaterál v podobě dluhopisů byly též problematické. Před občanskou válkou sloužily tyto požadavky jako forma kapitalismu pro kamarádíčky (crony capitalism), protože některé státy požadovaly, aby banky kupovaly dluhopisy železnic a dalších nominálně soukromých podniků namísto vládních dluhopisů nebo spolu s nimi, které měly sloužit jako kolaterál. V NBS se požadovalo, aby federálně zaregistrované banky kupovaly dluhopisy federální vlády, čímž financovaly občanskou válku. Není důležité, čí dluhopisy musely banky nakupovat. Nutit banky nakupovat dluhopisy, když chtěly rozšířit zásobu svojí měny, byl problém, protože požadované dluhopisy byly někdy bezcenné nebo v nedostatečné nabídce. Jedním důsledkem byly pravidelné měnové paniky, které pokračovaly celé 19. století.

Použití bankovní regulace a centrálních bank jako způsobu financování vládních výdajů, obzvláště těch válečných, vysvětluje původ mnohých centrálních bank a dalších vládních zásahů do bankovnictví v celém průběhu dějin. Různé konspirační teorie ohledně Fedu si ale všímají jednoho důležitého faktu: centrální bankovnictví a bankovní regulace byly po dlouhou dobu způsobem, jak vlády mohly ze soukromého sektoru vytáhnout zdroje – nejčastěji na aktivity, které by se daly těžko podporovat daněmi nebo zadlužením. Fungování centrálních bank jako Fed není pro veřejnost příliš viditelné. Nicméně toto zatajení nákladů není unikátní pro centrální banky, povinná vojenská sužba je dalším příkladem. Jak uvidíme níže, žádná z aktivit kolem vzniku Fedu se neděla ve velkém utajení, i přes nadměrnou pozornost věnovanou setkání na Jekyllově ostrově, které pomohlo zformulovat jeho výslednou strukturu.

Nespokojenost s NBS

Výsledkem regulací NBS byla série stále horších bankovních panik, které kulminovaly v panikách v letech 1893 a 1907 – obě vyústily ve velké recese. Po obou panikách se začalo více diskutovat o alternativách. Do roku 1907 už progresivní období vyprodukovalo antimonopolní zákony, zákony o označování a kontrole léků a potravin a další četné regulace. Do tohoto kontextu přišla debata o monetárních institucích. Nespokojenost s Národním bankovním systémem vedla k sérii veřejných komisí a debat, ve kterých se diskutovalo o reformě.

Po panice roku 1907 přišlo do Kongresu několik návrhů zákonů, které by účinně reagovaly na problémy odstraněním požadavku na dluhopisový kolaterál a do jisté míry povolením mezistátních poboček. Ukončení požadavku na dluhopisový kolaterál bylo politicky přijatelné, ale otevírání poboček bylo silně odmítáno menšími zemědělskými státy, které se obávaly, že banky z velkých měst, obzvláště ty z New Yorku, by vstoupily na trh a přivedly ty jejich k bankrotu. Protože každý stát má v Senátu dva hlasy, byly tyto moudré pokusy politicky mrtvé.

Kompromis byl nutný. Po celou dobu tady byly hlasy podporující nějakou verzi centrální banky, které korespondovaly s těmi, které podporovaly jiné reformy progresivního období. Mělo se za to, že nejvážnějším problémem byla nutnost zajistit, aby rezervy mohly být přesouvány tam, kde byly potřeba, namísto jejich shromažďování v New Yorku a několika dalších velkých městech. Díky centrální bance by se mohlo podařit zajištění spolupráce nad řízením rezerv. Nicméně stejné venkovské oblasti, které se bály, že si velké městské banky budou otevírat pobočky, se také bály, že by centrální banka byla příliš těsně svázána s těmi samými bankami nebo s Washingtonem. Spojené státy mají dlouhou historii strachu z centralizované monetární moci, ať už soukromé nebo veřejné. Všechny tyto debaty se odehrávaly velmi veřejně – ve vládních institucích, v novinách a na akademické půdě.

Jakmile se zdálo, že nějaký typ vládou řízených rezerv politicky vyhraje, sešikovaly se dvě skupiny, aby jej podpořily, jak se stávalo v progresivním období často. Dost to připomíná fenomén „baptistů a bootleggerů“.  Původně pochází koncept „baptistů a bootleggerů“ od dvou skupin, které podporovaly prohibici. Na jedné straně bylo hnutí za abstinenci se svým morálním postojem proti démonickému rumu. Na druhé straně byli pirátští výrobci alkoholu – bootleggeři, kteří na prohibici mocně vydělali, tak jako moderní drogoví dealeři velmi vydělávají na své možnosti účtovat vysoké ceny za nelegální drogy. Toto základní schéma může být použito pro vysvětlení široké škály vládních zásahů, kde podpora přichází jak od těch, kteří danou legislativu prosazují z morálních/etických důvodů, tak od těch, kteří si díky danému zásahu přilepší materiálně. Například jak levicoví aktivisté, tak Walmart podporovali nárůst minimální mzdy. Levice z ideologických důvodů a Walmart kvůli tomu, že platil více a nárůst minimální mzdy by uvalil další náklady na jeho menší konkurenty.

Vznik Fedu byl podporován reformátory progresivního období („baptisté“), kteří obecně měli sklon věřit, že vládně-byrokratické řízení experty byl dobrý způsob na řešení sociálních problémů včetně ekonomických, a ekonomy, kteří v novém systému viděli zdroj zisků a prestiže („bootleggeři“). Mnoho profesních organizací bylo zapojeno do podpory vzniku nějaké formy centrální banky v USA. Tyto organizace zahrnovaly Americkou ekonomickou asociaci, ale taky Americkou asociaci bankéřů a Americkou akademii politických a sociálních věd. Bankéři největších bank už teď v NBS měli nějakou moc, ale centrální banka by je připoutala blíže k politickému procesu a také by jim dala oficiální požehnání pro jednání se zahraničními vládami. Ne všichni ekonomové navržený systém podporovali. Nepodporovali ho ani bankéři ze středozápadu, ale mnoho ekonomů jej podporovalo a viděli ho jako příležitost, jak do světa politiky vnést principy vědeckého řízení peněz a k tomu jako příležitost jak zvýšit svoji prestiž.

To nebyla žádná „konspirace“. Byl to opět klasický příběh baptistů a bootleggerů. Stejný, jaký můžeme vyprávět o mnoha dalších vládních zásazích z amerických dějin. Problém s Fedem není v tom, že byl produktem konspirace soukromých bankéřů, ale v tom, že je produktem politiky. Samozřejmě soukromí bankéři měli zájem na výsledku a na vzniku Fedu spolupracovali. Stejnou věc udělali v případě regulace železnic, monopolů, potravin a léků. V korporativismu, který definoval progresivní období a který definuje i naši dobu, nejde o konspirace, ale o nepatřičnou víru, že politika může vyřešit problémy, a o neporozumění tomu, že politická řešení vytvářejí motivace pro soukromníky, aby tato řešení vyhledávali a získávali z nich výhodu.

Když vyjednávání mezi politiky a bankéři pokračovala v prvních letech po roce 1910, nakonec se dohodli na Federálním rezervním systému coby „decentralizované bance“. Rozdělili USA do dvanácti oblastí a zodpovědnost za každou z nich dali regionální bance. Těchto dvanáct bylo koordinováno slabým dohledovým výborem ve Washingtonu, takže doufali, že tím rozptýlili politickou opozici k možnému „peněžnímu monopolu“.

Tady je další věc, u které konspirační kritici Fedu přemění zrnko pravdy na horu nedorozumění. Ano, Fed je technicky „soukromý“ ve smyslu, že není součástí rozpočtu federální vlády. Kritici tvrdí, že je to soukromá banka vlastněná bankéři. Ale pokládají špatnou otázku, když se ptají: „Kdo vlastní Fed?“ Správná otázka je, kdo vlastní „je“, protože vlastnictví se týká těch dvanácti oblastních bank, ne Fedu jako celku. Každá z těchto oblastních bank je „vlastněná“ bankami, které podnikají v její oblasti. Toto vlastnictví ale není jako vlastnění akcií Applu. Ten podíl, který má každá banka, nemůže být prodán a poskytuje pouze omezenou množinu rozhodovacích práv. Dokonce i úrok, který byoblastní banky vydělaly na vlastnictví vládních dluhopisů, se vrací ministerstvu financí, takže to asi neprospívá Fedu nebo těm bankéřům, kteří ho údajně vlastní.

Oblastní banky rozhodně nejsou soukromé ve smyslu, v jakém je soukromý Apple, Ford nebo i malý lokální podnik. Kromě toho, že podíly nelze prodávat, je tu ta samozřejmější připomínka, že celý systém byl vytvořen Kongresem, který mu také přidělil spoustu privilegií včetně monopolu na tisk peněz. Říkat Fedu „soukromá banka“ je pravda jenom ve velmi omezeném smyslu těch slov a kritika založená na tomto tvrzení je výjimečně zavádějící a vysoce neinformovaná.

Fed není o nic více dílem spiknutí než každý zákon prosazený během progresivního období nebo po něm. Ano, soukromé zájmy hrály důležitou roli, ale taková je přirozenost korporativního státu. Ano, Fed je oficiálně „soukromou“ institucí, ale nevlastní ho jednotliví bankéři, nýbrž banky, a tyto banky nemohou se svými vlastnickými „podíly“ obchodovat ani na nich vydělat. Pověstné setkání na Jekyllově ostrově nebylo o nic jiné než rozhovory, které se odehrávají na K Street (washingtonská ulice známá jako sídlo lobbistů – pozn. překl.) každý den, ve kterých politici, lobbisté a businessmani společně navrhují nové regulace a instituce. Škoda, kterou Fed za sto let svojí existence způsobil, je významná sama o sobě. Nepotřebujeme vymýšlet divoké konspirační teorie, abychom vysvětlili jeho historii, když ji lze popsat za použití stejných nástrojů, jimiž vysvětlujeme počínání vlád a úřadů.


Steven Horwitz je profesorem ekonomie na St. Lawrence University. Článek vyšel na webu SkepticalLibertarian.com. Přeložil Martin Pánek.