Science fiction vzácnosti

Všichni tu scénu známe. Uhlazený kapitán vesmírné lodi přistoupí ke konzoli a požádá: „Čaj. Earl Grey. Horký.“ Počká pár sekund a před ním se zjeví nablýskaný hrnek horkého, perfektně uvařeného čaje.

Od středověkých snů o Zemi peciválů, kde jsou střechy poseté moučníky místo šindelů a pečení holubi lítají do našich čekajících úst, přes „zem plnou mlíka“ a „buclatých krav“ z Matuškovy Už koníček pádí po replikátor ze Star Treku jsme si představovali světlou budoucnost a zářivé nové světy, které nám poskytnou instantní hojnost.

Scény typu „Čaj. Earl Grey. Horký.“ jsou taková klasika, že mají svoje parodie, kde instantní uspokojení preferencí není úplně… uspokojující.

„Stroj nesl hrdý název nutrimatický syntetizér tekutých nápojů. Arthur se s ním už střetl. Údajně měl produkovat nejširší myslitelnou škálu pitiva, přesně odpovídajícího vkusu a metabolismu uživatele. Když však přišlo k věci, přístroj pokaždé bez výjimky vydal plastikový šálek tekutiny, jež se téměř úplně, ale ne zcela naprosto nepodobala čaji.“ (Douglas Adams, Restaurant na konci vesmíru, překlad Jana Hollanová, Argo 2008)

Pokud bychom nevěděli, co se mělo stát, a neočekávali bychom, že budoucnost zcela naplní naše fantazie, a pokud bychom neměli jistý objem frustrujících zkušeností s moderními přístroji, které slibují zázraky, ale připravují věci, jež se jim téměř úplně, ale ne zcela naprosto nepodobají, nebyla by ta scéna vtipná.

Ale mně připadá science fiction nejpůsobivější, když jde druhým směrem – když místo představování konce vzácnosti představuje konec hojnosti. Film Total Recall ukazuje svět na Marsu, kde je dokonce i vzduch na příděl. Fascinující reboot televizního seriálu Battlestar Galactica nás umístí do světa, kde přežilo méně než 50 tisíc lidí, kteří unikli útoku nepřítele. Přeživší tráví velkou část svého času snahou o přežití ve vesmíru při konstantním a rostoucím nedostatku jídla, vody, paliva, munice a vlastně všeho.

V dílech jako tato – a ano, vím, že jejich představy jsou stejně tak romantické jako představy Star Treku – máme možnost vidět lidské bytosti zahnané na okraj svých schopností, kde musí použít každičký kousek své geniality, aby přežily. Nebylo nakonec náhodou, že Gene Roddenberry nazval vesmír „poslední hranicí“.

Poslední iterací tohoto druhu vzácnosti je román Andyho Weira Marťan, premiéra jeho filmové verze byla 2. října 2015. Poprvé jsem se o Marťanovi dozvěděla z tohoto komiksu XKCD, který popisuje Marťana jako film vytvořený podle scény v Apollu 13, kde jeden chlap říká, že musejí „zjistit, jak tohle připojit k tamtomu za pomoci těchhle věcí, jinak kosmonauti zahynou“.


© 2015 xkcz.cz / xkcd.com

Byla jsem nalákána.

A není to spoiler, když řeknu, že přesně to je dějem Marťana. Astronaut Mark Watney je jedním z prvních lidí, kteří navštíví Mars. Když se mise pokazí, musí se jeho posádka evakuovat a Marka nechají na místě. Všichni si myslí, že je mrtvý.

On však nezemřel a zbytek knihy je zachycením detailů vzácností, kterým čelí, jeho kreativních pokusů, jak je porazit, a našeho nervydrásajícího napětí, zda přežije ještě hodinu, den, snad tak dlouho, aby ho zachránili. Mark popisuje svoji situaci takto:

„Uvízl jsem na Marsu. Není žádný způsob, jak bych mohl komunikovat s Hermesem nebo Zemí. Všichni si myslí, že jsem mrtvý. Jsem v Habu [prostředí s atmosférou, kde mohli astronauti z jeho mise žít, aniž museli být ve skafandrech], který byl navržen, aby vydržel třicet jedna dní. Když se rozbije oxygenerátor, udusím se. Když se rozbije vodní čerpadlo, umřu žízní. Když se protrhne Hab, prostě nějak exploduji. Když se nestane nic z toho, dojde mi nakonec jídlo a umřu hlady.“

Markovo zhodnocení situace, které končí větou: „Jsem v prdeli,“ se v knize objeví na straně 7. Dalších 360 stránek strávíme sledováním jeho samostatných pokusů, jak se za pomoci vědy dostat z problémů (Watney říká, že se z nich musí provědovat, v orig. science out – pozn. překl.). A pokud jste jako já, nedokážete odložit knihu dřív, než zjistíte, co se stane. Pokud je film udělaný dobře, měl by přinést stejné nervy drásající napětí.

Marťan a obecně science fiction na téma vzácnosti je dobrou připomínkou nám všem, že skutečným zázrakem trhu není ten skvělý jednotlivec se skvělým nápadem, který přivede k realizaci a prodeji. Skutečným zázrakem trhu je, že nám dennodenně spolehlivě dodává všechny nezbytnosti, pro které Mark Watney musí tak zoufale pracovat. A činí tak tím, že nás nechá spolupracovat a rozšířit tuto spolupráci za hranici našeho okamžitého kontextu, do rozšířeného a anonymního světa. Tato spolupráce na dlouhou vzdálenost nám umožňuje přístup k mnoha rozdílným lidským silným stránkám, dovednostem a schopnostem.

Když se mohl Mark (který je primárně botanik) spolehnout pouze sám na sebe, uvědomuje si bolestivě, jaké dovednosti mu chybí; dovednosti, se kterými se spoléhal na další členy posádky, specializované na chemii, inženýrství nebo další vědní obory. Sice je postupem času jasné, že dovednosti z botaniky budou klíčovou částí jeho boje o přežití, ale ty ostatní jsou stejně tak důležité a když nemá žádnou možnost s nimi spolupracovat, musí na to jít sám. Je v pozici lidí, kteří si zkoušejí sami od základů postavit toustovač nebo vytvořit sendvič.

Čtení Marťana mě neuvěřitelně bavilo, nemůžu se dočkat filmu. Příběhy jako tenhle a jako Battlestar Galactica a další mi umožňují prozkoumat hranice lidských schopností přežít. Ráda navštívím tyto světy, abych se bavila jejich emočními a napínavými vizemi světa ve chvílích, kdy je smrt úplně nejblíže.

Ale svět, ve kterém chci žít, je svět, kde nám spolupráce skrze tržní mechanismy přináší filmy o vzácnosti a přežívání, zatímco si za dveřmi kina užíváme hojnosti reálného světa. A jednoho dne se snad dočkám i replikátoru, který přede mnou stvoří nablýskaný hrnek „čaje, Earl Grey, horkého“.


Přeložil Martin Pánek.