Roger E. Meiners, Bruce Yandle: Jak common law chrání životní prostředí

oraziopuccio / dollarphotoclub

„Myšlenky mají své důsledky. Lidé nakonec poznají, že common law, posílené místními předpisy, dokáže ochránit životní prostředí účinněji a spravedlivěji, než zákony Kongresu a byrokratické předpisy.“

Common law můžeme chápat jako soubor pravidel a zvyklostí, které se vyvíjely díky rozhodování soudů. Při tomto rozhodování se uplatňovala zásada stare decisis, tedy soud byl vázán předchozím rozhodnutím v téže nebo typově podobné věci. Mluvíme tak o precedenčních rozhodnutích.

V krátkém úvodu je kromě stručného nástinu vývoje common law v USA také vzneseno několik závažných otázek týkajících se životního prostředí a jeho ochrany. Autoři si vytkli za cíl: „ukázat na základě konkrétních příkladů z amerických i anglických dějin, že rozvinuté právní tradice umožnily i řadovým občanům chránit své ovzduší, půdu i vodu proti často politicky mocným odpůrcům.“

Publikace se nejprve věnuje popisu obecných institucí common law, díky kterým bylo schopno se vyrovnat se znečišťováním životního prostředí. Jde o žalobu pro „neoprávněný vstup na cizí pozemek“ (trespass) a „nepřípustné obtěžování“ (nuisance). Krátce jsou zde načrtnuty jejich možnosti z hlediska rozsahu a aplikovatelnosti.

V další části je pak popisována příčinnost a efektivita těchto žalob na konkétních případech v jednotlivých oblastech, tj. v ochraně povrchových vod, spodních a podzemních vod a ovzduší. Kniha obsahuje výběr reprezentativních rozhodnutí, která nám v čase ukazují svou konstantnost a vytříbenost. Místy jde až o fascinující čtení o možnosti postavit se se svým skomným „majetečkem“ velkým společnostem. Např. ve sporu Whalen v. Union Bag & Paper Co., kde nově zprovozněná papírna znečišťovala řeku a farmář Whalen, jehož půda ležela níže po jejím proudu, ji zažaloval. Soud jí přikázal náhradu škody a vydal příkaz požadující, aby papírna ve lhůtě jednoho roku buď znečišťování zamezila nebo ukončila provoz. Ale odvolací soud soudní příkaz zrušil a snížil náhradu škody s odůvodněním, že papírna byla pro danou oblast vyznamným ekonomickým přínosem. Nejvyšší soud však původní rozhodnutí jednomyslně obnovil s odůvodněním: „Ani soudy soudící podle zásad obecné spravedlnosti, ani právní předpisy se nemohou řídit takovym pravidlem, neboť dovedeno do svých logických důsledků zbavuje v právních sporech chudé jejich majetečku a dává ho těm už tak dost bohatým.“ Nechránilo toto rozhodnutí z roku 1913 občana – slabší stranu – lépe než různé komise, úřady nebo antidiskiminační zákony?

Zajímavé ve vývoji soudních rozhodnutí jsou okamžiky, kdy na scénu vstupuje Úřad pro ochranu životního prostředí (Environmental Protection Agency, EPA) a federální zákony na ochranu životního prostředí. Tak například krátce před vydáním zákona o čistotě vod (Clean Water Act) z roku 1972 stát Illinois žaloval město Milwaukee pro znečištění splašky vody Michiganského jezera, hlavního zdroje pitné vody pro město Chicago. Nejvyšší soud konstatoval, že federální obvodní soud byl oprávněn vydat soudní zákaz proti Milwaukee a poznamenal, že na common law se lze odvolávat, je-li třeba skoncovat s nepřípustným obtěžováním veřejnoprávní povahy ve vodách mezi státy USA. Dále konstatoval, že státy s vyššími standardy kvality vody se nemusí přizpůsobovat nižší úrovni norem svých sousedů. Po přijetí výše zmíněného zákona město Milwaukee požádalo o nové přezkoumání případu a zrušení soudního zákazu; tentokát úspěšně. Nejvyšší soud prohlásil: „když Kongres schválil takovy zákon, jenž se chová jako výlučný a vyčerpávající a jenž v době rozhodování o případu Illinois proti Milwaukee ještě neexistoval, odňal soudům prostor pro snahu zavádět jistá zdokonalení v dané oblasti prostřednictvím federáního common law.“ Tento názor o tom, že zákon nahrazuje federální common law byl následně potvrzen i v dalších případech. Prohlásí-li EPA, že voda vyhovuje federálním zákonům, pak nikdo není nucen plnit přísnější předpisy státu, a nebudou tedy úspěšné ani žaloby.

Je sympatické, že autoři nám systém common law nenabízejí jako všelék na všechny problémy, které se dotýkají životního prostředí a jeho ochrany. Případy, jako emise výfukových plynů nebo působení dlouhodobě nepříznivých vlivů na růst rakoviny apod., mohou být situacemi, kdy může mít smysl regulace právními předpisy.

Přes tyto nedostatky, je-li systém common law poměřován se systémem regulace právními předpisy, se ukazuje, že je sto lépe ochránit některé nepříznivé vlivy člověka na přírodu. Dokáže totiž odhalovat konkétní případy porušení a stanovit jejich účinnou kompenzaci na rozdíl od zákonů, kde se spíš jedná o schopnost balancovat na hraně technických předpisů. Navíc případná kompenzace se odvádí státu, který dané prostředky použije např. na dotaci stavby nové továrny v sousedství. Jinak řečeno, stává se, že „zákony podporují podávání žalob, jež často nemusí mít se skutečnou škodou na životním prostíedí nic společného.“ Není třeba dodávat, že největší prospěch z takové situace mají úředníci, zájmové skupiny a politici. Tito se snaží prosazovat zákony, které jedny budou živit, druhým umožní beztrestné znečišťování a třetím přinesou prostředky např. na volební kampaň, kde budou přesvědčovat občany-voliče, jak jsou takové zákony potřeba. A jestliže se ukáže, že se problém nevyřešil, vymyslí si další zákon, až se v konečném důsledku celý problém zamlží tak, že se budeme muset spolehnout na tzv. „nezávislé odborníky“, kteří nám to určitě fundovaně vysvětlí!

Tuto publikaci bych chtěl doporučit všem, kteří se zajímaji o tržní přístup k ochraně životního prostředí a současně mají zájem se seznámit se systémem common law, který – jak jsem naznačil – je do určité míry schopen eliminovat negativní vlivy na životní prostředí. A jak tato publikace ukazuje, dokáže to snadněji a účinněji než spousta úředníků, agentur a federálních zákonů.


Publikaci v překladu Tomáše Holčapka s předmluvou Michaela Volného vydává LiberáIní institut ve spolupráci s MegaPrint Praha v květnu 2000 (ISBN 80.86389-05-7, 48 str., předpokládaná doporučená prodejní cena 40 Kč).