Ricardo a komparativní výhoda po 200 letech

David Ricardo
David Ricardo

Myšlenka komparativní výhody je nezbytnou součástí intelektuální výbavy každého ekonoma. Na 200. výročí vydání „Zásad politické ekonomie a zdanění“ salutuje tento sloupek úspěchu Davida Ricarda, který jako první představil teorii komparativní výhody.

„Rozšíření zahraničního obchodu nepovede k okamžitému navýšení hodnoty v dané zemi, avšak velmi mocně přispěje ke zvýšení objemu komodit, a tím i k sumě užitku.“ Těmito slovy otevřel David Ricardo svoji slavnou kapitolu o zahraničním obchodu ve svojí knize Zásady politické ekonomie a zdanění, která byla publikována před dvěma sty lety, 19. dubna 1817.

Publikace Ricardovy knihy si zaslouží speciální zmínku, protože v ní poprvé popsal teorii komparativní výhody. Od té doby je myšlenka komparativní výhody nezbytnou součástí intelektuální výbavy každého ekonoma. (V LF jsme o komparativní výhodě psali v únoru 2001 a v listopadu–prosinci 2012 – pozn. překl.)

Klíčovou myšlenkou za komparativní výhodou je, že každá země, jedno jak vyspělá nebo zaostalá je v produktivitě svojí práce v porovnání s dalšími zeměmi, se bude moci zúčastnit výhodného obchodování s ostatními. Země, která má produkční výhodu nad dalšími zeměmi, nebude exportovat všechno, ale jenom to zboží, ve kterém má komparativní výhodu. Takže, paradoxně, vyspělá země zjistí, že je pro ni výhodné importovat některé zboží, i když ho umí produkovat efektivněji než jiné země. A naopak země, které zaostávají za moderními technologiemi, které nemají „absolutní“ produkční výhodu v ničem (ve srovnání s ostatními), stále mohou exportovat zboží, v nichž je jejich komparativní nevýhoda nejmenší a importovat to zboží, v němž je jejich komparativní nevýhoda největší – a profitovat z toho.

Ricardo tím prezentoval hlubokou myšlenku, ale jeho způsob vysvětlení nebyl zrovna jasný a lehký na pochopení. Použil poněkud komplikovaný početní příklad. Popisoval, jak Anglie a Portugalsko, které produkují oblečení a víno, mohou získat ze směny, protože je potřeba 100 pracovníků na produkci oblečení v Anglii a 120 pracovníků na produkci vína a… no, obrázek jste si udělali.[1] Pokud by se laik čtoucí Ricarda snažil dávat pozor na všechny ty pracovní náklady a směnné kursy, pravděpodobně by odešel více zmatený než přesvědčený o výhodách obchodu. Jak kdysi glosoval George Stigler (1982: 58): „Import, který si z toho laik pravděpodobně odnese, není anglická teorie volného obchodu, ale láhev portugalského vína.“

I když je často vysvětlována v kontextu dvou zemí a dvou druhů zboží, není komparativní výhoda jenom velmi hlubokou myšlenkou, ale také těžkou k pochopení. Proto když významný matematik Stanislaw Ulam vyzval Paula Samuelsona (1972: 683), aby řekl jednu věc ze společenských věd, která byla jak pravdivá, tak netriviální, vzpomenul na teorii komparativní výhody. V krásném eseji „Ricardova složitá myšlenka“ zkoumal Paul Krugman, proč je pro neekonomy tak těžké uchopit důsledky obchodu založeného na komparativní výhodě, tedy kromě vnitřní složitosti toho konceptu. Došel k tomu, že důvodem je nejenom to, že mnoho lidí nechápe, že obchod je hra s kladným součtem a že ho chtějí vidět v kontextu rivality založené na hře s nulovým součtem. Stejně důležité je, že mnoho vedlejších předpokladů, které ekonomové berou za samozřejmé (pracovní mobilita, plná zaměstnanost, flexibilní mzdy a ceny, vyrovnaný obchod atd.) jsou zapotřebí, aby komparativní výhoda dávala plný smysl.

Ve dvou stech letech, které následovaly poté, co Ricardo formuloval teorii komparativní výhody, vystavěli ekonomové mnohem sofistikovanější modely mezinárodního obchodu, které vycházely z jeho základního rámce. Ricardiánský model byl rozšířen ze dvou druhů zboží na kontinuum zboží (Dornbusch et al. 1977) a na plné obecné ekvilibrium s produktivitou na úrovni firem (Eaton a Kortum 2002). Ricardův rámec vydržel jako tahoun modelů mezinárodního obchodu z důvodu přizpůsobivosti svojí základní struktury a nadčasových poznatků, které přináší.[2]

Proto 19. dubna, na 200. výročí publikace Zásad politické ekonomie a zdanění, pozdvihněme číši portugalského vína a připijme Ricardovi na jeho velkolepý výsledek!


[1] John Chipman (1965: 480) poznamenal: „Vypadá to, že si nevšímáme toho, že Ricardovo vlastní vysvětlení tohoto zákona je velmi nedostatečné. Tak moc, že to vrhá pochybnosti na to, zda on sám mu skutečně rozuměl. Přinejlepším je jeho verze nedbale formulovaná. Pro další pozadí Ricardova objevu viz Ruffina (2002) a kritiku Gerhrkeho (2015)

[2] Nicméně vždy se našli kritici. Peter Navarro, ředitel národní obchodní rady prezidenta Trumpa nedávno řekl Národní asociaci podnikové ekonomie: „Většina naší profese tak jako spousta mainstreamových médií stále přijímá a miluje zastaralý ricardiánský pohled na svět, který má máloco do činění s událostmi a riziky naší doby.“ https://www.c-span.org/video/?424924-3/peter-navarro-outlines-trump-administrations-trade-policy-economic-policy-conference

Zdroje

Chipman, J (1965), “A Survey of the Theory of International Trade: Part 1, The Classical Theory.”Econometrica 33: 477-519.

Dornbusch, R, S Fisher, and P Samuelson (1977), “Comparative Advantage, Trade and Payments in a Ricardian Model with a Continuum of Goods.” American Economic Review 67: 823-839.

Eaton, J, and S Kortum (2002), “Technology, Geography, and Trade.” Econometrica 70: 1741-1779.

Gehrke, C (2015), “Ricardo’s Discovery of Comparative Advantage Revisited: A Critique of Ruffin’s Account.” European Journal of the History of Economic Thought 22: 791-817.

Krugman, P (no date), “Ricardo’s Difficult Idea”.

Ruffin, R (2002), “David Ricardo’s Discovery of Comparative Advantage.” History of Political Economy 34: 727-48.

Samuelson, P (1972), The Collected Scientific Papers of Paul A. Samuelson. Volume 3. Cambridge: MIT Press.

Stigler, G J (1982), The Economist as Preacher and other Essays. Chicago: University of Chicago Press.

Přeložil Martin Pánek.