Regulace z EU nevyhnutelně způsobí další krach

Evropský parlament opět zasedá a pokračuje, jako by se za jeho zdmi nechumelilo. José Manuel Durão Barroso volá po federaci a novém světovém pořádku. Europoslanci regulují soukromá odvětví, jejichž chodu sotva rozumí.

Jejich hlavním cílem je tentokrát sektor finančních služeb, který jim připadá záhadný, a zároveň jim nahánějí hrůzu. Nepřekvapí vás, že jejich návrhy odvedou firmy z celé EU a z Londýna obzvlášť. Možná vás ale překvapí, že těmi návrhy také mnohem pravděpodobněji způsobí další bankovní kolaps.

Bankroty bank neznačí, že se kapitalismus porouchal. Právě naopak. Jsou známkou toho, že kapitalismus funguje. Trh závisí na odstraňování neefektivních firem, aby vznikl prostor pro nové konkurenty – to je ten proces, který řídí hospodářský růst a zvyšuje životní standardy. Proto si užíváme takového komfortu, o němž se našim pradědečkům ani nesnilo.

Přístup Evropské unie k finančním službám se točí kolem prevence bankrotu. Každý návrh – od požadavků, aby banky držely specifickou výši kapitálu, po formy externího dohledu – je vymyšlen tak, aby vytvořil systém, ve kterém banky nebudou krachovat.

Ve skutečnosti by naším cílem měla být situace, kde budou banky moci krachovat bez katastrofálních důsledků, tedy pluralistický trh, na kterém spolu soutěží tisíce firem a ve kterém bankrot jedné znamená příležitost pro efektivnější rivaly, aby převzali její projekty a nabídli lepší službu.

Kolem jednoho miliónu lidí pracuje ve Velké Británii ve finančních službách, polovina z nich pro firmy s méně než 200 zaměstnanci. Tyto menší firmy jsou řízeny svými vlastníky a nepotřebují, aby jim někdo říkal, že mají zůstat solventní: bankrot pro ně znamená, že přijdou o všechno. Přesto jsou nuceni trávit více a více času přizpůsobováním britským a evropským pravidlům navrženým nikoliv k tomu, aby se vypořádaly se specifický problémem, nýbrž k tomu, aby vzbudily dojem, že se něco děje. Průvodce regulacemi od FSA (Financial Services Authority, britská dohledová agentura – pozn. překl.) nyní čítá přes 10 500 stran. Každá banka nebo fond soukromého kapitálu musí vydávat aspoň pět procent svého rozpočtu na přizpůsobování pravidlům; to jsou peníze, které by jinak mohly být použity na tvorbu pracovních míst a maximalizování výnosů. Rozsáhlé dokumenty jsou posílány e-mailem potenciálním investorům, kteří je nikdy nečtou, ale vytváří dojem, že někdo někde o riziku ví a umí s ním naložit.

Mnoho menších podniků, které už si nemohou dovolit takové náklady na hlídání a aplikování pravidel, je přejímáno mamutími firmami. Brusel by neměl brát veškerou odpovědnost, Gordon Brown taky udělal svoje, aby povzbudil fúze bank. Ale Brusel je ještě náchylnější k lobbingu od obřích bank než národní vlády. Tato monstra žadoní o regulace, protože vědí, že tím vyřadí svoje konkurenty ze hry. Napříč Evropou si hlídají, aby zákonodárci měli zájem na jejich úspěchu.

Bankovní rady velkých francouzských bank jsou plné bývalých úředníků ze státní správy. Čtyři obří banky nyní ovládají 85 procent francouzského trhu. Ve velkých částech Evropy, a teď už i v Británii, jsou banky kvazi-znárodněným odvětvím. Jako všechna znárodněná odvětví fungují na principu, že daňoví poplatníci je zachrání, pokud se něco pokazí.

Tyto megabanky krach způsobily a teď dokonce tlačí EU a MMF k tomu, aby tyto organizace převzaly jejich špatné dluhy. Organizacím, které zatížily daňové poplatníky těmito kolosálními závazky, nastavují eurokrati laskavou tvář, zatímco od malých investičních fondů, které recesi z roku 2008 vůbec nezavinily, se dožadují nesmírné účasti.

Za zhroucení úvěrového trhu můžete vinit celou spoustu lidí: banky, regulátory, vlády, ratingové agentury. Jednou skupinou, kterou ale vinit nemůžete, jsou hedgeové fondy a další kapitálové firmy. Naopak byly jedněmi z hlavních obětí. Některé zbankrotovaly, některé své ztráty vzaly se stoickým klidem. Žádná z nich nepožadovala bailout. Avšak několik euroregulací, zejména směrnice o správcích alternativních investičních fondů, míří právě na ně.

Proč? Částečně proto, že více než 70 % kapitálu v EU je spravováno z Londýna, a Británie nemá v Bruselu příliš přátel. Částečně taky kvůli mírně středověkému přístupu ke kapitalismu. Většina europoslanců a funkcionářů Komise přijímá s obtížemi koncept, že služby jsou zrovna tak skutečné jako výroba. V jejich pohledu jsou manažeři fondů mrchožrouti, kteří profitují ze „skutečné“ práce těch, kteří se živí údery do železa. (Ironie nikdy nebyla silnou stránkou europoslanců, což je důvodem, proč si můžou nestydatě stěžovat na to, že někdo jiný nedělá „pravou“ práci.)

Když v hospodě propukne rvačka, nepraštíte toho chlápka, který s tím začal. Praštíte toho, kterého jste vždycky toužili bouchnout. To je pravda obzvláště v případě, že ten, který začal, je obrovský, mohutný maník. Tudíž britské finanční služby zjišťují, že se na ně v Bruselu zaměřili kvůli nesouvisejícímu problému s neovladatelnými bankami.

Nejde jenom o to, že EU trefuje špatný cíl, jde o to, že bruselská pravidla problém aktivně zhoršují tím, že povzbuzují přebírání firem, a tím, že zvyšují bariéry pro firmy nově vstupující na trh.

Jako každý zvolený reprezentant mám na svém stole překypující hromadu dopisů od vlastníků malých podniků, kteří nemohou sehnat úvěr. Hned vedle nich je stejně velká halda dopisů od postarších voličů, jejichž úspory přestaly přinášet jakýkoliv výnos. Proč nikdo nespojí tu první hromadu s tou druhou? Kde jsou nové banky?

Odpovědí je, že je neuvěřitelně obtížné spustit novou banku. Papírování zabere aspoň dva roky. I když tu jsou nějací noví hráči, trhu stále dominují masivní konglomeráty – tak jako v Japonsku před jeho vlastním bankovním krachem v 90. letech.

Co bychom měli udělat? Měli bychom upustit od té myšlenky externího dozoru finančních služeb. FSA zcela určitě prokázala svoji zbytečnost a ty tři nové regulační agentury v EU pouze posílí existující chyby.

Spíše bychom měli učinit ředitele bank odpovědnými za jejich ztráty, jak nedávno v návrhu zákona představil Steve Baker, znamenitý poslanec za Wycombe. Důvodem, proč mají velké banky závažnější problémy než malé, je to, že jejich bankovní rady se chovají spíše jako zaměstnanci než jako vlastníci, jejich akcionáři spíše jako investoři než majitelé.

Podívejme se na to z jiného úhlu. Nejběžnějšími povoláními v City (londýnské finanční centrum – pozn. překl.) jsou právo, účetnictví a finanční služby. První dvě stále z velké části fungují na modelu spoluúčasti: ředitelé společností je také vlastní. Krach způsobil který sektor? Když měla svůj bankovní kolaps Brazílie, přijala stručný zákon, který učinil ředitele osobně odpovědnými. Od té doby měla Brazílie pozoruhodně málo problémů.

Namísto předstírání, že agentura může systém hlídat zvenčí, musíme změnit osobní motivace. Nemělo by být třeba říkat bankám, aby nebankrotovaly: bankrot je špatný business. Ani by nemělo být třeba říkat jim, aby půjčovaly: tak vydělávají. Jediné, co musíme udělat, je ujistit se, že lidé na řídicích pozicích budou poškozeni, pokud se něco pokazí.

Bohužel, EU postupuje přesně v opačném směru. Přijímá regulace, které jsou drahé a neefektivní zároveň, ničí malé firmy, povzbuzuje fúze a zdvihá vstupní bariéry. Brusel jinými slovy vytvořil systém „příliš velká firma, než aby zbankrotovala“ (too big to fail), který je kořenem celého problému.


Daniel Hannan je europoslanec za Konzervativní stranu Velké Británie. Vyšlo na autorově blogu http://danielhannan.co.uk. Přeložil Martin Pánek.