Recenze: Obžaloba duševního vlastnictví

Nový pohled na duševní vlastnictví

Jako druhou knihu vydal Ludwig von Mises Institute „Obžalobu duševního vlastnictví“ od N. S. Kinselly. Útlá kniha amerického patentového právníka a libertariána představuje nový pohled na duševní vlastnictví založený na přirozeném právu. Ten si nyní ve zkratce přiblížíme.

Odmítnutí utilitarismu

Výklad začíná Kinsella vysvětlením toho, co je a co není copyright, patent, obchodní tajemství a obchodní značka (trademark). Dále se zabývá libertariánským a utilitaristickým pohledem na vlastnictví. Podle jednoho z libertarianských pohledů, který vychází z teorie přirozených práv: „…mají produkty mysli nárok na ochranu stejně jako hmotný majetek. Obojí je produktem jedincovy práce a mysli.”. A to proto, že jedinec vlastní svoje tělo a práci. Díky tomu vlastní i to, co jeho tělo a práce vynáší, a to včetně intelektuální tvorby. Utilitaristický pohled spočívá v předpokladu, že je nutné volit takové zákony a politiky, které maximalizují bohatství (užitek). Více uměleckých a technických „inovací“ vede k většímu bohatství. Garantováním privilegií ve formě copyrightu nebo patentu, tak lze podporovat autory ve vynalézání a tvorbě, a díky tomu bude množství bohatství optimalizováno nebo alespoň navýšeno. Dle Kinselly však: „Maximalizace bohatství není cílem práva – jeho cílem je spravedlnost, která dá každému, co mu náleží“. Utilitaristický pohled také stojí na nepřípustném meziosobním srovnávání užitku. A navíc je empiricky neprokazatelný: „…při zapojení standardních utilitaristických měřících technik není vůbec jasné, zda duševní vlastnictví vede k nějaké změně – ať nárůstu nebo poklesu – celkového bohatství. Je diskutabilní, zda jsou patenty a copyrighty skutečně nezbytné k podpoře tvorby a výzkumu, popř. zda přírůstek inovací převáží ohromné náklady systému duševního vlastnictví. Ekonometrické studie neukazují přesvědčivě čistý nárůst bohatství.“

Vzácnost

Autor staví svůj výklad na vzácnosti. Všichni libertariáni uznávají vlastnická práva k hmatatelnému majetku. Kinsella si klade otázku proč tomu tak je a odpovídá, že: „Krátká úvaha nám ukáže, že je to vzácnost těchto statků – skutečnost, že o tyto statky může existovat konflikt více lidských účastníků.“ To se však netýká myšlenkových předmětů chráněných dnes zákony o duševním vlastnictví, protože tyto nejsou vzácné a nedají se zcizit. „Pokud vynaleznu techniku pro sběr bavlny, vaše používání této techniky mě o ni nepřipraví. Pořád mám svoji techniku (a také svoji bavlnu). Vaše používání nevylučuje moje používání; oba můžeme používat moji techniku k sběru bavlny. Neexistuje ekonomická vzácnost a žádná možnost konfliktu nad vzácným zdrojem. A tedy není potřeba pro exkluzivitu“. To je základní sdělení Kinsellovy knihy. Autor zdůrazňuje, že není důležitá vlastní tvorba, ale důležité je vlastnictví zdrojů (tj. jejich přivlastnění), z kterých tvoříme nějakou věc. Lockeovo smísení práce s přírodou indikuje, že první uživatel smísil svoji práci se svým majetkem. Samotná tvorba není při ustavení vlastnictví ani nezbytná ani postačující. Teorie opírající se o tvorbu (vynaloženou práci) spočívají na stejné chybě jako vyvrácená pracovní teorie hodnoty. Hodnota není odvozena od samotného aktu tvorby – tj. práce. Navíc člověk může vlastnit pouze věc a nikoliv její (objektivní) hodnotu. Pokud uděláme shrnutí, tak pak platí: „Tedy protože myšlenky nejsou vzácnými zdroji v tom smyslu, že při jejich užití je možný fyzický konflikt, nejsou řádným předmětem vlastnických práv, která jsou vytvořena k vyhýbání se takovým konfliktům.“

Autor upozorňuje, že zákony o duševním vlastnictví umožňují tvůrcům myšlenek částečně ovládat hmatatelný majetek jiných lidí. Pokud shrnu autorův názor, tak de facto tvůrci na majetek ostatních lidí uvalují regulace, které ostatním lidem částečně znemožňují nakládat se svým majetkem dle jejich uvážení. Zákony o duševním vlastnictví tak porušují principy soukromého vlastnictví. A také ruší Lockeovo pravidlo o prvním přivlastnění a místo něho zavádějí jiná arbitrární pravidla pro vlastnictví. Jinými slovy ten, kdo vynucuje zákony o duševním vlastnictví, je dle mého z pohledu přirozených práv útočníkem.

Problém smlouvy

Autor se zabývá i teorií smlouvy ohledně copyrightů. Zde kritizuje i pojetí M. N. Rothbarda. Dle Kinselly smlouva uzavřená mezi dvěma stranami nezavazuje a nemůže zavazovat třetí strany. Smlouva (ani ta o nás bez nás) se prostě na třetí strany nevztahuje: „Tedy pokud kupující knihy B [písmenem A je označen prodejce, pozn. autora] prozradí třetím stranám zápletku zakoupené novely, tyto třetí strany T nejsou obecně vázány původním smluvním závazkem mezi A a B.”. Z toho důvodu lze předpokládat, že takové smlouvy by měly ve svobodné společnosti malý význam a těžko by vedly k něčemu, co bylo podobné dnešním patentům a copyrightům. Domnívám se, že by stačilo jen někoho požádat (uplatit), aby si koupil například knihu s copyrightem a pak ji nenápadně „ztratil“, což je pak obtížně prokazatelné. Protože myšlenky nejsou vzácné a nemohou být předmětem lidského jednání a nemohu být tedy vlastněny (vlastněny jsou pouze vzácné zdroje), můžeme myšlenky využívat pro úpravy předmětů, které jsou v našem vlastnictví, pokud jsme se sami smlouvou nezavázali jinak. Mohu si tak vylepšovat karburátor svého vlastního auta, používat svůj inkoust k tisku slov na můj papír atp.

Obchodní tajemství a obchodní značka

Co se týká obchodního tajemství, tak Kinsella uznává, že za jistých okolností (například aktivní přemlouvání zaměstnance vázaného smlouvou o obchodním tajemství) může být toto vynucováno. Domnívám se, že pokud třetí strana nalezne dokumenty s nějakým obchodním tajemstvím nějaké firmy anebo něco zaslechne a zapamatuje si nebo poznamená, platí z logiky věci i v této otázce výše Kinsellou uvedený příklad s copyrightem a knihou. Pak nemůže být třetí strana nijak trestána. O obchodních značkách autor tvrdí, že poškozený je zde především spotřebitel a nikoliv konkurent, jehož značka byla využita. Spotřebitel si koupil výrobek (v knize Rothbardovy hamburgery), který se tvářil jako výrobek zavedené firmy, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo, a tak byl na spotřebiteli spáchán podvod: „A tedy by se zdálo, že pod libertarianismem by trademarkové právo mělo dávat spotřebitelům, nikoliv uživatelům trademraku, právo žalovat trademarkové piráty.” Konkurent sám totiž není poškozen, protože jeho majetek nedoznal újmy. Dle mého názoru by však tato skutečnost (poškození spotřebitele) byla platná jen tehdy, pokud by někdo prodával například bulku se slámou nebo obložený chleba jako (v knize zmíněné) Rothbardovy hamburgery. Pokud by se však jednalo o hamburger ze stejných anebo velmi podobných surovin a se stejnou úpravou anebo velmi podobnou úpravu, tak by bylo obtížné tvrdit, že to není Rothbardův hamburger nebo alespoň hamburger à la Rothbard. Logicky dotaženo do konce ani obchodní značka nemůže být v tomto případě vynucována. Pak by pravděpodobně mnohem větší význam než značka mělo označení sídla výrobce (výrobny), certifikace atp.

Závěr

Kinsellova kniha představuje pohled na duševní vlastnictví, který je založený na přirozeném právu a vlastnictví. Vychází z toho, že myšlenkové předměty nejsou vzácné a nedají se zcizit, při jejich užití nehrozí riziko fyzického konfliktu. Zákony o duševním vlastnictví jako je copyright a patenty jsou tedy z pohledu přirozeného práva nesmyslné a samotné jejich vynucování znamená porušení principů vlastnictví a útok na majetek ostatních lidí.

Kinsella S.: Obžaloba duševního vlastnictví, 42 stran, Ludwig von Mises Institut CZ&SK, Praha 2011 Recenze původně vyšla na stránkách Liberálního institutu (www.libinst.cz)