Recenze: Hans-Adam II. Liechtenstein: „Stát ve třetím tisíciletí“

Kniha Hanse-Adama II. „Stát ve třetím tisíciletí“ (česky vydala Grada Publishing, 2011) vychází ze zkušenosti tohoto státníka s ekonomickým vzděláním, který je nejvyšším představitelem malé monarchie uprostřed Evropy. Lichtenštejnské knížectví má jednu z nejvyšších životních úrovní na světě a daří se mu po staletí hájit vlastní nezávislost – v 19. století na Rakousku, ve 20. století na Hitlerově Třetí říši a i nyní zůstává mimo Evropskou unii.

Lichtenštejnsko je země s úsporným státním aparátem a nízkými daněmi. Referendum roku 2003 potvrdilo novou ústavu, která na jedné straně posílila pravomoci hlavy státu vetovat zákony (za což si země vysloužila kritiku Rady Evropy), na druhé straně dala lidu právo referendem monarchii zrušit a obcím dala ve světě ojedinělé právo na osamostatnění. Toto právo na secesi je i ústřední myšlenkou Liechtensteinovy knihy.

Kniha se v prvních osmi kapitolách zamýšlí nad faktory utvářejícími státy během minulých tisíciletí. Podává historicko-filosofický exkurz do různých podob státu. Zmiňuje, že ačkoliv anarchismus (hnutí za bezvládí) byl původně ve starověkém Řecku mírumilovným hnutím uznávajícím soukromé vlastnictví, později se zvrhnul v socialistické utopie. Jestliže má stát smysl (v oblasti poskytování právního řádu), je třeba klást si otázku, kde bere stát legitimitu, aby se nezhroutil (když stát legitimitu ztrácí, rozpadá se). V minulosti státy často opíraly svoji legitimitu o náboženství (společná náboženská víra dokázala sjednocovat a evolučně mají lidé k víře sklony už tím, že nábožensky orientovaní lidé mívají více dětí). Průmyslová revoluce zbavila moci oligarchii spjatou s církví a oligarchie byla nucena postupovat moc demokraticky voleným sněmům. Důraz na individualismus a liberalismus vedly k nebývalému růstu životní úrovně. Dvacáté století dalo vyrůst národně-socialistickým ideologiím, které poskytly státům novou legitimitu (tyto ideologie se pro oddané obyvatele staly – i psychologicky – jakousi náhražkou náboženství). Národně socialistické státy ale historicky selhaly a selhává i jejich měkká forma – moderní sociální stát.

V kapitálách 9-13 popisuje Hans-Adam II. svoji vizi státu pro třetí tisíciletí. Stát musí být legitimizován demokraticky (být servisní organizací z vůle lidí, nikoliv omezovačem práv lidí) a měl by být díky konkurenci založen na minimálním zasahování státu do hospodářství. Pokud jde o formu demokracie, autor se vyslovuje se pro přímou demokracii lichtenštejnského či švýcarského typu, zastupitelská demokracie bývá často jen zástěrkou pro vládnoucí oligarchii, pak ztrácí legitimitu, i když je formálně demokraticky založený. Zásadní roli státu vidí v poskytování právního řádu. Doprava by měla být soukromá, včetně železnic a silnic, stejně jako školství (jen připouští jeho financování skrze stát prostřednictvím poukázek). Sociální politika by měla být ponechána soukromým osobám, příp. obcím. Stát by měl být servisní organizací, kterou by si občan nejen spoluutvářel demokratickou volbou, ale i doslova vybíral – nejen „hlasováním nohama“, ale i možností uplatňovat právo na secesi na úrovni obcí.

Přílohou knihy je vzorový návrh ústavy pro rozličné státy světa – ať již pro monarchie či republiky (návrh koneckonců připouští změnu z republiky na monarchii a naopak prostřednictvím referenda). V případě republiky je prezident přímo volený a odvolatelný, v případě monarchie určuje pravidla nástupnictví rodový zákon. Monarcha či prezident disponují v návrhu právem veta při přijímání zákonů a má i právo zákony sám navrhovat parlamentu. Státu dává ústava pravomoc vybírat nepřímé daně a obcím (krajům) daně přímé. Stát má hospodařit bez dluhů, resp. s přebytkem, který by se distribuoval obcím podle počtu obyvatel. Stejně jako v platné lichtenštejnské ústavě se obcím výslovně dává právo opustit stát, což je asi nejkontroverznější část knihy. Autor je ale o přínosnosti práva na opuštění státu hluboce přesvědčen a věří, že pouhá možnost povede stát k zajišťování co nejlepšího servisu svým občanům.

I aby šel příkladem, zakotvil toto právo nejen do návrhu v knize, ale přesvědčil i velkou většinu vlastních obyvatel, aby takové právo vtělili do nové ústavy. Žádná obec se od zakotvení práva do ústavy v roce 2003 nerozhodla oddělit se od Lichtenštejnska, resp. požádat o připojení ke Švýcarsku či Rakousku. Sama tato možnost vede stát k tomu, aby byl „servisní organizací“ garantující svobodu a právo a nikdo neměl důvod chtít stát opouštět. Hans-Adam II. zmiňuje, že inspirací k formalizování práva na sebeurčení mu bylo mírové oddělení francouzsky mluvící části švýcarského kantonu Bern a vznik nového samostatného kantonu Jura v roce 1974. Hans -Adam II. věří v konkurenci, nejen na trhu mezi firmami, ale i mezi státy, kraji a obcemi.

Když autor na jaře v Praze uváděl české vydání knihy, zeptal jsem se ho na dvě otázky. Zajímalo mě, kteří ekonomové a myslitelé jej inspirovali. Měl jsem za to, že v otázce školství mu byl inspirací Milton Friedman a v otázce práva na sebeurčení Ludwig von Mises. Hans Adam II. potvrdil, že Friedman, Hayek, Mises patří mezi ekonomy, kteří jej ovlivnili, že ale základní přesvědčení o ekonomické svobodě si utvořil během vyrůstání ve své zemi, která se díky hospodářské svobodě a uhájení svrchovanosti stala během dvacátého století z chudé zemědělské země průmyslovým státem s nejvyšší životní úrovní na světě. Ve své druhé otázce jsem se jej zeptal, zda by Lichtenštejnsko podpořilo žádost České republiky o vstup do EFTA (Evropského sdružení volného obchodu), kdyby ČR vystoupila z Evropské unie. Hans Adam II. odpověděl, že jednoznačně ano a že by podpořil členství jakékoliv evropské země v EFTA.

Nemusíme souhlasit se všemi závěry a doporučeními lichtenštejnského knížete, stejně jako nám nemusí být ve všem vzorem USA či Švýcarsko. Kniha je však každopádně inspirativní, člověk málokdy potká ekonomicky vzdělaného státníka libertariána. V mé knihovničce zaujala kniha „Stát ve třetím tisíciletí“ od Hanse Adama II. čestné místo hned vedle „Umění vládnout“ od britské premiérky Margaret Thatcherové.