Raději pravidla, prosím

V tomto článku se nechci ztrácet v detailech možností vedení měnové politiky a reakcí na hospodářský vývoj a jednotlivé exogenní šoky. To je debata zcela jistě zajímavá a důležitá, nicméně zde bych se chtěl na roli centrální banky v ekonomice podívat trochu jinak. Více pozornosti chci věnovat úvaze o tom, v jaké míře by měla centrální banka zasahovat do ekonomiky.

Předpoklady
Z pohledu dneška je za měřítko úspěšnosti hospodářství považováno tempo hospodářského růstu (tzv. růstový imperativ). Protože již dnes není možné zvyšovat objem výrobních faktorů, ale pouze je lépe využívat, je současný hospodářský růst možný v zásadě jen na intenzivním základě.

Dále při svých úvahách vezmu v potaz situaci na trhu práce, konkrétně sílu a možnosti odborů, které mají za následek strnulost mezd směrem dolů, a následně i celkovou strnulost cenové hladiny směrem dolů. V této situaci je pak možná realokce zdrojů, nezbytná k intenzivnímu růstu, pouze při růstu cenové hladiny, protože jinak by vlastníci výrobních faktorů nebyli dostatečně motivováni k přesunům výrobních faktorů na místa s efektivnějším využitím. Tento problém je pak ještě více umocněn v tranzitivních ekonomikách, kdy je růst cen nutný k narovnání struktury cen. Růstem cenové hladiny zde myslíme inflaci.

Největším problémem pak je jak definovat optimální míru inflace, což je inflace, při které dochází k přirozenému a chtěnému přesunu výrobních faktorů. K tomu nám pomůže model svobodného bankovnictví. Model popírá existenci centrální banky, která má emisní monopol. V modelu svobodného bankovnictví i tato činnost přísluší trhu, na kterém by každá banka mohla emitovat své vlastní peníze (viz např. F. A. von Hayek: Soukromé peníze, Grada Publishing, Praha 1999). Nejvýznamnějším závěrem tohoto modelu je poznatek, že lidé by opustili měnu s nejvyšší inflací. Lze také předpokládat, že by si nezvolili měnu s nejnižší inflací, ve které by byly příliš drahé zdroje. Ekonomické subjekty by se snažily najít kompromis mezi cenou zdrojů a nebezpečím inflace. Jednu měnu s určitou inflací by si po té zvolily. Tuto inflaci nazvu optimální mírou inflace.

Tři možné důsledky diskrečního cílování inflace
Za těchto vcelku reálných předpokladů a východisek, je na čase si představit centrální banku, jejíž politikou je cílování inflace. To znamená, že arbitrárně, podle svých uvážení, stanovuje, jakým tempem porostou ceny výrobních faktorů, a tím potažmo stanovuje i míru přesunu zdrojů v ekonomice. Při cílování inflace mohou vzniknout v zásadě tři situace.

1) Pakliže centrální banka svoji cílovanou inflací nebo inflačním koridorem zasáhne i optimální míru inflace, je vše v naprostém pořádku a nic se z našeho pohledu neděje, jen je tam centrální banka navíc, protože dosáhla míry růstu cenové hladiny, kterou by si hospodářství stejně našlo samo.

2) Více komplikací nastává v druhém případě, kdy centrální banka zamíří svou cílovanou inflací mimo optimální hodnoty. Horší situace by z hlediska růstového imperativu nastala, kdyby se cíl inflace byl pod optimální mírou, což by znemožnilo realokaci výrobních faktorů, jak bylo zamýšleno, a některé přesuny by se nemohly uskutečnit. Díky adaptivním očekáváním by se však mohly plánované přesuny výrobních faktorů odkládat na příští období a ztráty by se takto podařilo snížit.

3) Nejhorší situace nastává v třetím případě, kdy centrální banka pro cílovanou inflaci stanoví určité pásmo, které je mimo optimální hodnoty, a toto pásmo nezasáhne. Ekonomické subjekty díky adaptivním očekávání přizpůsobí své chování, aby snížily ztráty u jiné než optimální inflace. Jejich snaha vyzní ovšem naprázdno, protože centrální banka dosáhne inflace, kterou ani ona sama nečekala. Ztráty na ekonomickém výstupu budou v tomto případě zcela jistě nejvyšší.

Měnové plánování má stejné důsledky jako rozpočtové plánování
Zkusme si dále srovnat monetární a fiskální politiku. Dlouhodobé diskreční využívání fiskální politiky je z pohledu většinového ekonomického názoru považováno za nástroj vhodný k použití pouze v mimořádných situacích a jen krátkodobě. Není však inflační cílování sice trochu méně viditelným, ale kvalitativně téměř stejným nástrojem? O co je plánování vládních zásahů horší než plánování inflace se všemi možnými následky, jak jsme si je tu již letmo naznačili? Proč tedy nepřipustit stejná pravidla pro používání měnové politiky? Hlavně mám na mysli makroekonomickou stabilizaci ekonomiky při výjimečných situacích, kde je měnové politice nutno přiznat vyšší akční schopnost než fiskální politice.

Pojem diskrečního řízení měnové politiky ještě více vynikne při použití termínu měnový automat či autopilot, který je právě typickým nástrojem při cílování inflace. Měnový automat je systém pružně se přizpůsobujících rozhodnutí měnové politiky, který reaguje na „aktuální data“ z ekonomiky, a podle aktuální inflace se přijímá i následující rozhodnutí, zda „přidat či ubrat plyn“. Tento systém ale trpí úplně stejnými problémy jako rozhodování v rámci fiskální politiky. Klíčová rozhodnutí jsou přijímána na základě starých informací a důsledky rozhodnutí se projevují s časovým zpožděním, tzn. za úplně jiné situace, než ze které vzešla data relevantní pro daná rozhodnutí.

Rozdíl mezi fiskální a monetární politikou tkví hlavně v důsledcích jejich použití. Aktivní protiinflační měnová politika bude velice pravděpodobně účinnější v porovnání s aktivní fiskální protiinflační politikou. Navíc fiskální politika bývá v rukách vlády využívána více k prorůstové politice než k protiinflační, a ta spíše povede k rostoucí míře inflace.

Můžeme tedy říci, že aktivní využívání měnové politiky spíše povede k nižší inflaci než aktivní dlouhodobé využívání fiskální politiky. A protože nízká inflace je považovaná za jeden ze základních předpokladů hospodářského růstu, je více preferovaná měnová politika. Centrální banky s tímto argumentem na štítě neustále prosazují nízkou míru inflace. Nemluvíme zde však o inflaci okolo 2-4 %, jak by se mohlo zdát podle cílů naší centrální banky, ale o inflaci do 8 % (viz např. Čihák, M. – Holub, T.: Cílování inflace v ČR: staré víno v nových lahvích, Finance a úvěr 1998, č. 4), která vyplývá jako optimální z empirických studií.

Na závěr bych chtěl centrální bance přisoudit úlohu subjektu, který ekonomice pomáhá v těžkých chvílích, a ne ji neustále jemně vylaďuje podle svých úvah a názorů. Uplatňujme raději politiku pravidel než uvážení.


Autor je studentem vysoké školy ekonomické