Původní liberalismus

Liberalismus je – dle původního a správného chápání – dějinnou obhajobou individuální svobody. Prosazuje vládu zákona a respekt k soukromému vlastnictví, stejně jako svobodnou výměnu statků a idejí. Odpor vůči cenzuře a státní kontrole ekonomiky je postaven na stejném principu svobody. Liberalismus je, jak již jméno napovídá, fundamentální víra v politický ideál, kde jednotlivci mohou svobodně prosazovat své cíle, svými vlastními cestami, pouze pod podmínkou, že tím nenarušují stejné svobody ostatních.

Celá liberální filosofie zdůrazňuje prvotnost svobod jednotlivce, aneb jak to vyjádřili dva filosofové Douglas Rasmunssen a Douglas Den Uyl ve své knize Liberalism Defended: „Svobody jsou jazyk, kterým liberalismus mluví.“

Thomas Jefferson vyjádřil tento ideál v jednom výstižném odstavci v jeho skvělé Deklaraci nezávislosti: „Je samozřejmé, že všichni lidé jsou stvořeni rovni, že jim stvořitel dává jistá nezcizitelná práva, mezi která řadíme život, svobodu a možnost svobodného hledání svého vlastního štěstí, a že k ochraně těchto práv jsou ustaveny vlády, které odvozují svá práva od vůle těch, kterým vládnou.“

Liberalismus obrátil naruby přetrvávající pojetí lidských svobod a koncepci politického systému. Po dlouhá staletí bylo považováno za samozřejmé, že člověk žil pro stát, že všechna jeho práva byla dar, který mu byl svěřen panovníkem nebo vládou. Liberálové naproti tomu tvrdili, že pravý opak je pravdou. Lidé mají svá práva ze všeho nejdřív, teprve poté legitimizují vládu. Vláda není ten, kdo uděluje práva lidem, jsou to ale lidé, kteří jsou zdrojem legitimity vlády.

Francouzský politik a žurnalista Frédéric Bastiat vysvětlil liberální principy ve svém nyní již klasickém díle Zákon. Bastiat začíná konstatováním, že všichni lidé jsou obdarováni životem. Říká však také, že „život se nemůže řídit sám“. Lidé mají „neuvěřitelné schopnosti“ produkovat to, co je důležité pro život, a zároveň jsou obklopeni „množstvím přírodních zdrojů“. „Spojením našich schopností s těmito zdroji produkujeme statky, které následně používáme. Tento proces je nezbytný k udržení přirozeného směru života.“

Aby přežil, musí člověk aplikovat své duševní schopnosti na využití přírodních zdrojů. Život vyžaduje svobodu, a jestli člověk má přežít, musí si ponechat produkty své práce, neboli musí mít právo na soukromé vlastnictví. Liberálové zastávají názor, že tento účel ospravedlňuje existenci legitimních vlád. Jefferson napsal, že úkolem vlády je chránit práva, která již lidé přirozeně mají. Bastiat to vysvětluje takto:

„Život, schopnosti, produkce – nebo jinými slovy individualita, svoboda, vlastnictví – to je člověk. A v přímém protikladu k prohnanosti politiků tyto tři dary od boha předcházely veškerým lidským zákonům a jsou jim bezpodmínečně nadřazeny. A naopak, předchozí existence života, svobody a vlastnictví teprve dala vzniknout zákonům.“

V liberální společnosti je primární funkcí státu chránit původní práva jedinců. Stát nemá garantovat tato práva, má ale znemožnit ostatním, aby takováto práva ostatních nějakým způsobem narušovali. Liberalismus se nepokouší říkat člověku, jak má žít či jaké morální hodnoty má zastávat, reflektuje pouze materiální stránku jeho života. Poskytuje právní rámec, kde je každému jednotlivci umožněno hledat své štěstí a naplnění dle jeho vlastních měřítek a hodnot. Ve své knize Liberalismus, Ludwig von Mises píše:

„Není to kvůli pohrdání vůči duševním statkům, že liberalismus reflektuje pouze hmotnou stránku života člověka. Je to kvůli přesvědčení, že to, co je v člověku nejvyšší a nejušlechtilejší, nemůže být řešeno žádnou vnější regulací. Liberalismus zkoumá jen vnější materiální stránku lidského života, protože ví, že vnitřní, duševní bohatství nemůže přijít z vnějšku, ale pouze zevnitř jeho srdce. Liberalismus se nesnaží vytvořit nic jiného než vnější podmínky pro vnitřní život.“

Lidská interakce

Liberalismus ustavuje základní principy lidského vzájemného působení. Tyto principy předpokládají, že se každá interakce mezi dvěma jedinci děje na základě společného souhlasu. Každý jedinec tím pádem může sledovat své vlastní cíle ve svobodném režimu, omezeném jedině pouze stejnou měrou svobody a práv ostatních. Ekonomická metoda mezilidské interakce je ta, kde jednotlivci vyměňují hodnotu za protihodnotu.

A tak v opravdu liberální společnosti je ekonomika určená volným obchodem a soukromým vlastnictvím. Jedinci, kteří v tomto systému sledují své individuální cíle, produkují statky a služby, které směňují za protihodnoty s ostatními, kteří taktéž sledují svůj vlastní prospěch. Žádný obchod se ve svobodné společnosti neděje, pokud není splněn základní předpoklad, že všichni účastníci obchodu věří, že transakcí získají určitou přidanou hodnotu. Zlepšováním své vlastní životní situace člověk zákonitě přispívá k lepší životní situaci ostatních, aniž by o to vědomě usiloval.

Ve společnosti, kde je státu přiřčena pouze úloha ochránce práv, mohou jednotlivci zastávat velmi odlišné hodnotové systémy. Liberalismus se tak stává jediným společenským uspořádáním, které umožňuje nefalšovaný pluralismus, které dokonce skýtá možnost prosazování přímo protichůdných hodnotových systémů. Funkcí státu není předepisovat určité společné hodnoty pro všechny, ale umožnit volnou směnu služeb, zboží a myšlenek. Tato funkce zaručuje rovnost svobod pro každý názorový proud uvnitř společnosti a zároveň zakazuje státu stavět hodnoty reprezentované jedním myšlenkovým proudem nad hodnoty jiné. Liberalismus respektuje nejzákladnější právo člověka: právo na svobodné myšlení. Nechce nijak regulovat jeho názory, dává mu naopak možnost využít schopností svého myšlení v nejvyšším možném měřítku.

Liberalismus v praxi znamená svobodné myšlení a svobodný obchod. Ale proto, aby člověk mohl být svobodný, stát musí být regulovaný. Mnozí liberálové proto prosazují kontrolní principy v ústavě, které by moc státu limitovaly. Jestliže je tedy úkolem státu ochraňovat svobody občanů, úkolem ústavy je regulovat moc státu.

Liberalismus vznikl protože stát se stal tím nejefektivnějším nástrojem k pošlapání lidských práv a svobod. Všemocná vláda – třeba i s těmi nejušlechtilejšími úmysly – je potenciální hrozbou lidské svobodě, bez které se člověk nemůže rozvíjet a uspět. Proto liberálové vždy hájili absolutní uplatnění svobod a redukci státní moci, což uvažovaná úprava ústavy může zaručit.

V žádném případě liberalismus neprosazuje jeden hlavní názor pro každého. Přísně rozlišuje rozmanitost lidského života a chápe, že prosazování jedné oficiální ideologie je nejsnazší cesta do pekel. Proto liberalismus podporuje vizi společnosti rovných práv a rovných svobod. Každý má mít volnost ve snaze o dosažení svých cílů, pouze pokud tím nenarušuje svobody ostatních. Pouze v takto koncipované svobodné společnosti je šance pro věrohodnou prosperitu, a pouze v případě, že je člověk osvobozen od hladu a nemocí, je schopen hledat své štěstí, jehož volba závisí pouze na něm samotném.

Rovnost svobod, rozdílné výsledky

Liberálové si taktéž plně uvědomují, že společnost rovných svobod nepovede ke společnosti stejných výsledků, a obráceně, že společnost požadující stejné výsledky konání jedinců nebude taková, která bude zastávat princip stejných svobod. Správně pochopený liberalismus prosazuje rovnost svobod. Za situace, kdy budeme všichni svobodni, budou výsledky našeho konání velmi odlišné.

Bohatství bude vytvářeno, tedy rozhodně ne rozdělováno. Ti, kteří budou schopni dostat se vysoko, se vysoko dostanou a my ostatní z jejich konání budeme jen a jen získávat prospěch, přestože to nebylo jejich záměrem. Stát bude odkázán pouze do role strážce práv. Ti, kteří dosáhnou vrcholu obchodního světa, se nahoru dostanou díky svým schopnostem, ne kvůli politickým konexím. Výsledkem, ačkoliv ne zamýšleným, bude zlepšení životní situace těch nejchudších ve společnosti. Jako jeden z důsledků činnosti podnikatelů hledajících zisk bude mimo jiné vytvoření pracovních míst.

V tomto systému bude vznikat větší a větší ekonomická nerovnost. Proč ne? Proč by měl být každý stejně chudý? Chudým se výrazně zlepší životní situace a bohatí budou ještě bohatší. Jestliže prosperita je náš cíl, proč bychom se měli starat o nerovnost výsledků lidského konání?

Toto je ten nejzákladnější rozdíl mezi liberalismem a socialismem (v Americe pod názvem liberalismus). Liberalismus, založený na etice úspěchu, obhajuje rovnost svobod, která vede k nerovným výsledkům. Naproti tomu socialismus, postavený na etice závisti, požaduje rovnost výsledků konání různých jedinců, což vyžaduje výrazné omezení svobod. A tak s liberalismem máme svobodu, prosperitu a nerovnoměrné bohatství. Socialismus nám dává materiální rovnost, chudobu a omezení svobod. A to je nereálné, i přestože by mnozí v socialismu tak rádi viděli onu třetí alternativu.


Autor je ředitelem jihoafrického Institute for Liberal Values v Johannesburgu. Článek byl přetištěn z magazínu Ideas on Liberty vydávaného americkou nadací Foundation for Economic Education (www.fee-org).

překlad: Tomáš Jirsa