Původ ctnosti a Jak se dělá evoluce

Matt Ridley: „Původ ctnosti“, Portál 2000

Jan Zrzavý, David Storch, Stanislav Mihulka: „Jak se dělá evoluce“, nakladatelství Paseka 2004

Původ ctnosti – po knize s takovým názvem ruka sama nevystřelí, ale měla by. Nečekejte žádného mravokárce. Autor knihy – Matt Ridley – je evoluční biolog, zastánce teorie sobeckého genu. Zjednodušeně můžeme tuto teorii shrnout do představy, že na světě se udržují ty replikační systémy (jednotlivé geny či soustavy genů – organismy), jejichž vlastnosti jim zajistí co nejúčinnější replikaci v budoucnosti. Nic víc. Žádné úběžníky, mravní horizonty, konečné smysly bytí. Pouhá logická úvaha, jejíž chlad mnohé leká a tak v odporu vůči ní poukazují na četné příklady lidské solidarity či ochoty dodržet slovo i když se to „nevyplatí“. V ostatní živé přírodě je tomu nejinak. Takové jevy v očích odpůrců teorii sobeckého genu přeci jasně vyvracejí!

„Původ ctnosti“ je o tom, že nevyvracejí. Sledování vlastních zájmů je původem lecčeho dobrého. Kdo si chce opravdu počíst, přímo se potěšit přehlídkou inteligentních argumentů a protiargumentů, neměl by váhat. Text knihy se totiž ani tak nevěnuje biologii – více se obírá chodem lidské společnosti, ekonomické otázky nevyjímaje. Na autora je v těchto věcech spolehnutí, svého času např. redigoval vědeckou rubriku časopisu The Economist.

Obsáhlejší recenze knihy je vlastně zbytečná – místo toho by prostě stačilo doporučení otevřít ji na str. 239, kde se popisuje, jak se ve státě Maine celá staletí úspěšně loví humři. Mnozí by předvídali vyhubení a ekologickou katastrofu. Jenomže katastrofa nikde. Matt Ridley říká: „Odpovědí je prostá fráze: vlastnická práva.“

Původ ctnosti je obdařen i brilantní předmluvou českého evolučního biologa Jana Zrzavého.

Zrzavý je spoluautorem další pozoruhodné knihy, která byla nedávno uvedena na trh pod názvem Jak se dělá evoluce. Její zaměření je čistě biologické, nicméně pohodlně ji mohou číst i laici, ostatně jim je i určena. Čtenáře s převažujícím zájmem o „společenské“ vědy může potěšit zjištění, že evoluce „pracuje“ způsobem, který je většině lidí značně povědomý. Pokud je třeba zašroubovat jediný šroubek a šroubovák není zrovna po ruce, jen opravdu důkladná úřednická duše práci odloží a vydá se do železářství pro vhodný nástroj. Většina lidí obvykle sáhne po starším příborovém noži, minci či jiném vhodném předmětu, původně určeným k něčemu jinému. Překvapivým zjištěním moderních biologických výzkumů je, že úplně stejně tomu je v evoluci. Pokud je „potřeba“ pro novou funkci nějaká bílkovina, rozhodně se „evoluční hybatel“ neposadí ke konstruktérskému prknu a nezačne ji sestrojovat. Na to nemá čas (a ani to vlastně neumí) – prostě tam dá bílkovinu, kterou má po ruce, nebo spojí dvě již hotové bílkoviny nebo to vyřeší způsobem, který jsme ještě neprohlédli, ale který potěší každého, kdo obdivuje elegantní řešení.

V předmluvě autoři slibují, že vysvětlí, proč má žirafa dlouhý krk – nelžou, vysvětlí a nutno říci, že v salónních debatách se s tím neztratíte.

Ti, kdo mají nervy na účast v debatě o biodiverzitě, značně ocení část věnovanou těmto otázkám. Rázný ekologista bude jistě potěšen zjištěním, že za mnohé vymírání může téměř jistě člověk, ale asi ho nepotěší závěr, že ani ekologisty navrhované konečné řešení ekologických problémů – zlikvidování lidstva – by nepřineslo konec vymírání druhů. Tomu by se dalo zabránit jen likvidací hlavního zdroje vymírání – přírody samotné.