Profese v zásadě rovnostářská

Přestože je někdy za objekt ekonomie považováno studium a obrana sobeckosti a materiální nerovnoměrnosti, má tato věda rovnostářské a z pohledu občanských svobod libertariánské jádro, které stojí za to oslavovat. A tahle její podstata nás může dostat na velmi zajímavé cesty.

Ekonomická analýza jako taková nemá žádnou morální hodnotu, ale v praxi podporuje kosmopolitní zájem o přirozenou rovnost. Mnoho ekonomických modelů samozřejmě předpokládá, že všichni jednotlivci jsou motivováni racionálním zájmem o sebe sama (či něčím podobným) a dokonce i takzvané behaviorální teorie staví na běžném, racionálním chápání člověka. Takový přístup pak implikuje především toto: Pokud berete ve svých teoretických modelech všechny jednotlivce jako v podstatě stejné, bylo by divné, kdyby je zákon začal posuzovat odlišně.

Už od devatenáctého století můžeme snadno dokumentovat zájem ekonomů o osobní svobodu. V roce 1829, při hlasování o tom, zda umožnit římským katolíkům stát se poslancem, hlasovalo v britském parlamentu všech patnáct ekonomů mezi jeho členy pro. Podobně se tu roku 1858 jednohlasně vyjádřilo všech 13 ekonomů pro občanské zrovnoprávnění židů. Nutno dodat, že přestože oba zákony prošly, byly i tak mezi poslanci nezabývajícími se ekonomií velmi kontroverzní. Po mnoho let, které vedly až k rušení různých forem otroctví, to byli obecně právě ekonomové, kteří se stavěli do role jeho kritiků a stávali se proponenty přirozené rovnosti lidí – to dokumentuje David M. Levy, profesor ekonomie na Univerzitě George Masona, a Sandra J. Peartová, děkanka Jepson School of Leadership Studies na Univerzitě v Richmondu, v publikaci Ješitnost filozofa: Od rovnosti k hierarchii v post-klasické ekonomii.

Profesoři Levy a Peartová vymysleli na popsání téhle tradice frázi „analytické rovnostářství“. Například Adam Smith považoval to, do jakého prostředí jste se narodili a jakého jste dosáhli bohatství v protikladu k vnitřně odlišným kvalitám, za primární důvody pro rozdílnost v společenském postavení. Dokonce i klasičtí ekonomové Jeremy Bentham a John Stuart Mill prosazovali rovná institucionální a zákonná práva pro ženy daleko dříve, než se to stalo módou. Jejich utilitaristické morální teorie ustanovily jedince jako sobě rovné při hledání největšího dobra pro co největší počet lidí.

Bentham a Mill však nepodporovali osobní svobodu v každém případě – co se týče Indie, byl Mill hrdým imperialistou a Benthamova myšlenka vězení Panopticon byl model státem sponzorovaného dohledu. Ale byli to oni, kdo připravili cestu pro zboření převládající hierarchie a nespravedlnosti.

V poslední době tvrdí místní ekonomové podle tradice Chicagské univerzity, že někde hluboko mají všechny lidské bytosti stejné touhy, přestože mohou čelit různým podmínkám a motivům. Laureát Nobelovy ceny Gary Becker, který je jedním z otců tohoto přístupu, použil ekonomickou metodu na odtajnění sobeckých motivů stojících za rasovou a etnickou diskriminací. A nedávná republikánská snaha o prosazení manželství gayů na sobě nesla rukopis dvou uznávaných ekonomů, Harveyho S. Rosena z Princetonu a N. Gregoryho Mankiwa z Harvardu.

Ekonomové často vynakládají energii na pře mezi sebou, ale rozhodně mnohem větší kontrast najdeme mezi naším liberálně ekonomickým světonázorem a ostatními alternativami, které jsou po celém světě běžné. Jejich podstatou je přirozená hierarchie náboženství, etnik, kast a pohlaví, která je v mnoha případech vynucována zákonem a přísnými zvyky. Ekonomové příliš často zapomínají, že i my jsme součástí tohoto širšího souboje myšlenek a že se nám daří dosahovat některých trvalých vítězství.

Takže kam nás tenhle kosmopolitní pohled dnes může dostat?

Jedním z obrovských témat je mezinárodní migrace. V řadě zemí se vede až znepokojivě mnoho politických debat o vlivu vyšší imigrace čistě na domovské obyvatelstvo a je tu snaha omezit imigraci kvůli ochraně národní kultury nebo existujících ekonomických zájmů. Zjevnou, ale příliš často podceňovanou skutečností je to, že imigrace je pro většinu přistěhovalců do nové země velkým přínosem.

Michael Clemens, starší společník v Centru pro globální rozvoj ve Washingtonu, kvantifikoval v roce 2011 tyto zisky z imigrace ve své práci Ekonomie a emigrace: Bilióndolarovky na chodníku?. Clemens zjistil, že neregulovaná imigrace může vést k vytvoření ekonomické hodnoty v řádech desítek biliónů dolarů pro migranty samotné ve formě vyšších mezd v nových zemích a v přidané hodnotě těm, kteří imigranty najímají nebo konzumují jimi vytvořené produkty. Je s podivem, zvláště je-li ekonomie považována za vědu usilující o přesnost, že o těchto hodně vysokých číslech mluví překvapivě malé množství ekonomů.

Opravdové otevření hranic by se sice mohlo ukázat jako špatné řešení především v zemích se státy blahobytu a mohlo by zabít slepici snášející pověstná zlatá vejce – v tomto ohledu bude nejspíše Clemensova analýza potřebovat ještě nějaké modifikace – přesto by nás mělo opravdu zajímat, jak lze zmíněné biliony proměnit v realitu.

V jakémkoli případě tu máme morální problém. Představte si, že je vaší profesní povinností vypracovat analýzu, která ukáže výhodnost liberalizace imigrační politiky. Přece by vás nenapadlo udělat analýzu, která by započítávala jen bílé muže – rozhodně ne bez specifických, konkrétně sepsaných důvodů pro rozdělení dat.

Tak proč analyzovat tyto výhody jen pro občany Spojených států nebo jejich obyvatele, což se často dělá při zkoumání jak mezinárodního obchodu, tak migrace? Národní stát je dobrá, praktická instituce, ale rozhodně nenabízí morální klíč, podle kterého si máme vybrat lidi, které do našich úvah zahrneme. Proto by se měli autoři komentářů zabývajících se obchodem a imigrací zaměřit na kosmopolitní perspektivu s vědomím toho, že souboj s proponenty ochrany národních států nebude lehký.

Ekonomie se vyvinula jako morálnější a rovnější přístup k řešení společenských problémů, morálnější a rovnější než názory, které ji obklopovaly. Hýčkejme a snažme se navázat na tuto tradici. Skutečný přínos ekonomie k lidskému blahobytu by mohl nakonec vypadat úplně jinak, než většina lidí předpokládá.


Přeložil Ondřej Trhoň.