Proč lidi nesnáší ekonomy (a proč nám to je jedno)

Gratuluji vám, absolventi. Dokázali jste to. To je dobrá zpráva. Špatná zpráva je, že je strašné vedro a já vám dalších patnáct minut budu vyprávět o ekonomii. Dovolte mi ale, abych začal připomenutím, že na naší promoci vždy mluví nějaký člen katedry. Vždycky jsme to tak dělali. Někteří říkají, že je to proto, že jsme místem myšlenek, a protože chceme rodičům ukázat, že jste po uplynulé roky brali vážně. Jiní říkají, že máme potíže sehnat slavnější lidi, kteří by zde přednesli projev. Nevím proč. Možná se bojíme, že počínaje dnešním odpolednem si o vás všude budou myslet, že něco víte, když jste chicagský absolvent, takže se pokoušíme narvat vám do hlavy ještě jednu poslední věc dříve, než odejdete. Osobně si myslím, že jde o něco úplně jiného. Myslím, že tyto promoční projevy jsou pro členy katedry. Sice máme jenom dvanáct minut, ale je to jediná chvíle v naší kariéře na chicagské univerzitě, kdy se před vás postavíme a můžeme říkat, co chceme, a vy to nemůžete zpochybňovat. No vážně – co uděláte? Zvednete se a odejdete? Takže jsem si říkal, že bych tady dnes promluvil o tom, proč lidi nesnáší ekonomy a proč nám to je jedno. Nikdo nemá rád ekonoma. Pravdou je, že někteří studenti z teologické fakulty, kteří tady dnes sedí, si ze školy odnesli jenom to, že ekonom jako já by neměl mluvit z takovéto kazatelny.

Je to jako v tom kresleném vtipu, kde chlap k někomu mluví na party a říká mu: „Vy jste terorista? Díkybohu. Myslel jsem, že jste ekonom.“ Můj děda říkával, že 80 procent světa vaše problémy nezajímají a 20 procent je rádo, že je máte. V našem případě víme, že pro ekonomy je 20 procent příliš nízké číslo. Lidi nesnáší ekonomy, a ekonomy z Chicaga nesnáší nejvíc. Ale nám je to jedno. Takže v těch příštích dvanácti minutách vám řeknu holou pravdu o tom, jak se v posledních pětadvaceti letech ekonomie proměnila, a o tom, jak ekonomové přemýšlí o světě. Myslím, že bude zcela jasné, proč nejsme populární.

Co je chicagská škola

Nejdříve začněme některými mylnými představami, které můžete mít o „chicagské ekonomické škole“. Pokud nejste jedním ze studentů ekonomické fakulty, kteří jsou tady v předních lavicích, pravděpodobně si myslíte, že je to něco pravicového. Možná si představujete malého plešatého pána – Miltona Friedmana – a něco o monetarismu. No, to jsou zhruba 50. léta, tati.

V posledních pětadvaceti letech se velká část ekonomické činnosti přeorientovala z velkých makrotémat jako inflace, nezaměstnanost a ty politické věci na mikroekonomická témata jako proč se od 70. let zvýšila nerovnost příjmů, co vede k osvojení technologií v rozvojových zemích nebo jak si lidé cení nových produktů jako cereálií a minivanů.

Jakmile jsme se přeorientovali na mikroekonomii, netrvalo to dlouho a začali jsme strkat nos zhruba do všeho – jak zastavit zločin, jak zlepšit naše školy, jaké medicínské metody fungují, jak televize ovlivňuje děti –, když jsme o tom dokázali sehnat data a aplikovat základní ekonomické principy. A vy víte, jak to lidi nesnáší. „Co vědí ekonomové o zločinu?“ „Vy nemáte co vykládat o medicíně, vy ani nechodíte k doktorovi.“ Víte, o čem mluvím.

Ale řekl bych, že i když jsou ekonomové iritující, tak ty nové myšlenky, které jsme přinesli do těchto oborů, jsou důležité. A často jsou to věci, na které by se v těch oborech samotných nepřišlo. Ekonomové milují trhy. Je to pravda. I když přemýšlí o něčem hrůzném jako je dárcovství orgánů, hned začnou pokládat tržní otázky, jako zda by ty neradostné transplantační čekací seznamy byly eliminovány, pokud by bylo lidem dovoleno prodat jednu svoji ledvinu. Přestože mezi veřejností nemá explicitní trh s orgány podporu, vedlo to jiného ekonoma k přemýšlení nad tímto tématem. Zjistil, že lidi odmítající obchodování s orgány, by se automaticky nebránili benefičnímu trhu. Ukázal, že kdyby tu byla osoba, která by měla – dejme tomu – bratra, který by byl ochotný darovat ledvinu, ale neměl by dokonalou shodu, mohli bychom vytvořit dárcovskou banku, kde by mohli uzavřít „obchod“ s matkou z jiného města, která by chtěla darovat ledvinu vlastnímu dítěti, ale neměla s ním shodu. Namísto toho daruje každý z nich ledvinu bance, díky čemuž si budou jejich příbuzní moci vzít z této banky „úvěr“ ve formě ledviny. Taková banka může zachránit životy tisíců lidí tím, že by přiměla více lidí k tomu, aby se stali dárci ledvin, protože to bude nastaveno tak, že vaše přežití nebude záviset na tom, že najdete dárce mezi svými blízkými příbuznými. A to je nápad, který vychází přímo ze základních ekonomických principů.

V „nové“ chicagské ekonomické škole ve skutečnosti o politiku vůbec nejde. Není pravicová nebo levicová. Jde v ní o způsob přemýšlení o světě. Začíná prostou teorií, že lidi se většinou snaží zlepšit svůj život. Pokud to je pravda, budou reagovat na stimuly (incentivy) tak, že je konkurence většinou donutí k tomu, aby byli efektivnější. Tato teorie potom říká: Sežeňme data a hodně přemýšlejme o kauzalitě, protože řízených pokusů moc nemáme. A uvidíme, kam nás to dostane. Ale tahle jednoduchost cíle je značnou částí důvodu, proč nás lidi nesnáší. Opravdu se nezabýváme nejvznešenějšími ideály humanity. Zabýváme se lidmi v jejich nejobyčejnějším. Nejde nám o historky a příklady o tom, jak se lidi chovají ve svých nejlepších chvílích. Jde nám o to, jak se lidi chovají na všedním tržišti. Myslím, že nás lidi speciálně nenávidí kvůli té naléhavé obavě idealistů, že můžeme mít ohledně lidí pravdu. Náš náhled na svět začíná těmito body:

Jak pracují ekonomové

Zaprvé, ekonomové typicky ignorují, co lidé říkají, a dívají se jenom na to, co dělají. Nevěnujeme žádnou pozornost tomu, co říkáte v anketách o tom, jak milujete životní prostředí, jak si plánujete koupit Prius a začnete jezdit hromadnou dopravou, abyste snížili naši závislost na zahraniční ropě. Namísto toho víme, že lžete, protože vidíme, že lidi si i nadále kupují hodně benzínu, dokonce i když jde cena nahoru. Co lidé prohlašují, že udělají, a co skutečně udělají, jsou veličiny, které korelují velmi slabě. Lidi říkají, že se nezajímají o daně, ale dávají si pozor, aby nakupovali knížky od prodejců z jiného státu, aby se vyhnuli dani z obratu. I při randění – partner, jakého říkají, že chtějí, a partner, se kterým potom skutečně chodí, jsou často dvě velmi rozdílné osoby. Ekonomové vyvinuli způsoby, jak využít informace o rozhodnutích, která činíte, k usuzování na to, jaká musí být vaše vnitřní „užitková funkce“. Lidi nesnáší, když ignorujete jejich výroky a přezkoumáváte jejich rozhodnutí.

Jiná věc, kterou nemají rádi, jsou rozhodnutí mezi nedokonalými alternativami. Ekonomům svět výběrů z menšího zla nijak nevadí. V našem světě je všechno zlé. Nic není dokonalé. Dokud vidíme alternativy a porovnáváme je, je ekonomie ve svém živlu. Ani nenaříkáme nad utopenými náklady – nepláčeme nad rozlitým mlékem. Nikdy neuvidíte ekonoma plakat nad rozlitým mlékem. My jsme ti, kteří se zvednou a odejdou z mizerného filmu, protože v příštích dvou hodinách můžeme dělat lepší věci. Těch 10 dolarů, které jste zaplatili za lístek, jsou utopené náklady. Nemůžete je dostat zpátky, takže to není relevantní. Utopené náklady by neměly ovlivňovat vaše rozhodnutí.

Za další, ekonomové neberou anekdotickou evidenci jako odpověď. A to lidi irituje. Ze sta kuřáků dostane rakovinu plic méně než šest a méně než 25 procent umře na něco spojeného s kouřením. To znamená, že tu vždycky budou milióny lidí, kteří kouří celý svůj život bez zdravotních problémů a kteří umřou v 90 letech při dopravní nehodě nebo tak. Ale pokud z dlouhého života svého strýčka učiníte závěr, že kouření lidem neškodí, nejste ekonom. Lidi nás nesnáší, protože nás jejich strýček opravdu nezajímá. My prostě chceme data o všech.

Analýza dat

A tím se dostávám k tomu poslednímu: Strávíme spoustu času přemýšlením o kauzalitě a nepřímých efektech. Ekonomové zdokumentovali ten velký nárůst příjmové nerovnosti v průběhu 80. let. Ale nelomili jsme rukama říkajíce:„Podívejte, nerovnost narostla.“ Další dvě desetiletí jsme strávili tím, že jsme na ta data tlačili, abychom zjistili, jaké jsou prapříčiny té vzrůstající nerovnosti. Ukázali jsme, že nerovnost byla těsně svázána s růstem bonusu za dovednosti – výdělky vysokoškoláků v porovnání např. s výdělky středoškoláků prudce stouply. Potom jsme se snažili zjistit, zda imigrace tlačila mzdy pracovníků s nízkou kvalifikací dolů, zda nástup počítačů táhl mzdy vysoce kvalifikovaných pracovníků nahoru, nebo zda přechod výdajů spotřebitelů od výrobků ke službám může být odpovědný za mzdový šok u pracovníků s nízkou kvalifikací (protože výrobní odvětví často platila nízce kvalifikovaným pracovníkům dobré mzdy).

Taky se díváme na nepřímé efekty, které jde – paradoxně – často velmi jednoduše předpovědět. Nedávno jsem viděl televizní skandální odhalení o tucích v našich jídelníčcích. Poukázali, že výchova o tuku v mléce vedla k velkému poklesu množství tuku, které spotřebujeme v mléce. Ale nečekanou odvrácenou stranou reportáže bylo, že zatímco jsme začali pít mléko s nižším obsahem tuku, byl tu téměř identický nárůst objemu tuku, který jíme v sýru! Myslím, že o té reportáži nemluvil nikdo s ekonomem. Ale měli. Zamyslete se nad tím: Kravské mléko obsahuje stejné množství tuku, ať se děje cokoliv. Pokud si lidi přestanou kupovat vysokotučné mléko, farmáři ho dají jinam. Mysleli jste si, že ho prostě vyhodí? Pokud nepůjde do psího žrádla nebo tak, znamená omezení tuků ve vašem mlíce, že zlevní sýr a víc lidí si bude kupovat sýr. Ceny sýrů se mohou změnit, ale farmáři vždycky v jedné nebo jiné formě prodají, co mají.

A to je ten problém s ekonomií. Ze všeho odstraní zábavu. Jak rád říkám: ekonomii lidi často nesnáší, ale málokdy se plete. Je jako ten chlápek ve filmu Můj bratranec Vinny. Ralph Macchio (ten Karate Kid) a jeho kámoš jsou na cestě na vysokou školu, když jsou omylem zatčeni za vraždu v Alabamě. Vezmou si Macchiova bratrance Vinnyho jako právníka, ale Vinny zrovna absolvoval právnickou školu a ve skutečnosti je automechanik. Macchiův kamarád chce Vinnyho jako právníka propustit, ale Macchio mu říká, že by neměl. Říká mu něco jako: „Pamatuješ si na toho narozeninového kouzelníka Alakazama? Alakazam dělal triky na party. Po každém triku, který udělal, říkal Vinny něco jako: ‚Ne, ne, počkej chvíli. Schovává to v dlani a ty kroužky se dají zlomit a tu kartu měl v rukávu.‘ Byla to Alakazamova nejhorší noční můra. Ale nebylo to tím, že je blbec. Byl to prostě typický Gambini.“ Ale Macchio nemyslel dostatečně široce. Vinny byl ve skutečnosti typický chicagský ekonom. Takoví jsme. Žijeme, abychom se dohadovali. Jak funguje svět? Kam bychom měli jít na oběd? Cokoliv.

Potřebovali bychom víc ubrusů

Víme, že nás všichni nesnáší. Důvod, proč nás to nezajímá, je ten, že jsme příliš zaměstnáni dohadováním jeden s druhým. V našem světě je jedno, odkud máte diplom nebo kolik vám je nebo odkud jste. Záleží jenom na tom, jaké máte nápady. A tak by to mělo být. Paradoxně na místě, které nepřiřazuje žádný status tomu, že jste zasloužilým vědcem tohoto oboru – na místě, kde doktorandi stírají laureáty Nobelovy ceny za to, že se spletli – je přesně tím místem, které prodlužuje intelektuální životy svých starých vědců mnohem více než jiné univerzity. Přijďte na ekonomický seminář v kterémkoliv týdnu v roce a najdete tu učence v těžké debatě o něčem, co by všude jinde bylo dávno považováno za „odškrtnuté“. Ve skutečnosti je to pěkně vzrušující. Poté, co jsem měl svoji první přednášku na Chicagské univerzitě, šel jsem tady do restaurace Piccolo Mondo – a měli tam papírové ubrusy. Někteří posluchači se mnou pokračovali v diskusi i mimo přednáškovou místnost, potom v autě a potom v restauraci. Popsali jsme celé ty ubrusy a nic jsme si neobjednali. Asi po dvaceti minutách přišel číšník a řekl nahlas: „Ehm… budete si něco přát?“ Nejvýše postavený člověk, kterého jsme tam s sebou měli, se na něj podíval a řekl: „Ano, opravdu potřebujeme víc ubrusů.“

Avšak nejde jenom o chicagské ekonomy a vy to víte. Taková je celá Chicagská univerzita. Měl jsem tu čest (a bolest) pracovat v komisi, která vybrala našeho nového vynikajícího rektora, který je tu dnes na své první promoci jako rektor. V té komisi byli členové kateder z celé školy. Já jsem předtím znal jenom ty ekonomy. Během doby hledání nového rektora jsem zjistil, že všichni sdílíme tu náruživost. Takoví prostě jsme. Jsme jediné místo na světě, kde přijdete do třídy, a nejenže jsou tabule hustě popsány, ale z používání tabulí až na okraj jsou tyto okraje poničené a na zdech jsou stopy po křídě. Proto když se sem vrátíte za deset nebo padesát let nebo kdykoliv, pořád nás uvidíte, jak si objednáváme víc ubrusů v Piccolo Mondo a na zdech ve třídách pořád budou mít stopy po křídě. Dokud tu bude místnost se seminářem, najdete v ní ekonomy, kteří se budou jeden s druhým dohadovat o tom, jak funguje svět. Existují lidé, kteří si myslí, že místo jako tohle nemůže uspět – nemáme žádné padesátimiliardové dary, žádný úkryt pro společenskou elitu, nic takového, ať je to cokoliv. Ale dokud máme studenty a absolventy s duchem, který máte vy, a kulturu s takovou náruživostí, jako má Chicagská univerzita, a dokud je tu místnost, ve které se mohou členové katedry setkávat… tak vám povídám – na ten úspěch bych si vsadil.


Projev na 486. promoci Chicagské univerzity. Austan Goolsbee je tamní profesor ekonomie a sloužil jako předseda ekonomického poradního sboru prezidenta Obamy. Anglická verze. Přeložil Martin Pánek.