Problém amerických černochů

 Boj za lidská práva je za námi a je vítězně dobojován. Neexistuje žádný zbývající důvod něco vybojovávat. Kdysi američtí černoši neměli ústavní práva stejná jako bílí Američané. Nyní je máme.

Je podle mě pravdivé konstatování, že američtí černoši – jako skupina – dosáhli v celosvětovém srovnání největšího pokroku za nejkratší historickou dobu. Kdybychom brali americké černochy jako samostatný národ a vzali jejich národní důchod, pak tvoří 17. nejbohatší stát na Zemi. Američtí černoši vedou a vedli některá největší a nejbohatší města na světě, figurují mezi nejslavnějšími osobnostmi a několik amerických černochů patří mezi nejbohatší lidi světa.

V roce 1865 by si někdejší černý otrok ani někdejší otrokář nepomyslil, jaký pokrok může nastat za pouhé století a půl. Takový pokrok svědčí o vnitřní síle lidí, o kterých hovoříme. Ale stejně tak dobře svědčí o zemi, v níž byl takový pokrok možný. Nebylo by to asi možné nikde jinde na světě.

Přes tento obrovský pokrok existuje stále početný segment černošské komunity, pro který je tento pokrok jen vzdálenou statistikou. Navíc při daném stavu a dnešní představě o lidských právech se těžko dá předpokládat, že zmíněný pokrok bude pokračovat. Pravé příčiny dnešních problémů jsou buď ignorovány, nebo řešeny neefektivně. Mnoho sil je upínáno k problémům včerejška – rasové diskriminaci. Většina dnešních problémů amerických černochů ale nemá co dělat s diskriminací. Tím nechci říct, že byl odstraněn každičký pozůstatek rasové diskriminace, každopádně dnešní případná diskriminace je zanedbatelná s diskriminací dřívějších dob.

Rozpad rodiny

Jedním devastujícím problémem je stav černošské rodiny. To, čemu se obvykle říká „rozpad rodiny“ není správný popis. Rodiny se především vůbec nevytváří. Jen 35 % černošských dětí mělo to štěstí, že vyrůstaly doma s oběma rodiči.

Mezi černochy je poměr nemanželských dětí 75 %. Není třeba morálně odsuzovat domácnosti s jedním rodičem, abychom uznali, že pro děti je lepší, když mají doma oba rodiče. Děti vyrůstající s jedním rodičem mají pětkrát větší pravděpodobnost, že budou chudé. Je u nich statisticky vyšší pravděpodobnost, že se budou špatně učit ve škole, budou propadat, budou páchat přestupky a samy se opět stanou rodičem bez partnera. Sotva můžeme svalovat rozpad černošské rodiny na rasovou diskriminaci, když ještě v polovině 19. století 80 procent černošských dětí, které dostávaly podporu od města, žila v rodině s oběma rodiči. I během otroctví mělo doma oba rodiče více černošských dětí než dnes.

Kriminalita

Vysoká míra zločinnosti působí devastujícím způsobem na celé černošské čtvrti. Je to ve výsledku stejné, jako kdyby zákon zakazoval v černošských čtvrtích jakýkoliv rozvoj. Projevuje se to jako obrovská daň uvalená na ty, kteří mají nejmíň. Kvůli nákladům vysoké kriminality se banky a supermarkety zdráhají otvírat v těchto čtvrtích své pobočky. To znamená, že chudí musí nést dodatečné náklady na dopravu za nákupy do centra nebo do obchodních center za městem nebo nakupovat ve dražších večerkách.

Omezené podnikání v černošských čtvrtích zahrnuje jen služby nejnutnější k přežití. Průvodními znaky zdejšího podnikání jsou ochranka, vyšší ceny, dřívější zavírací doba, zboží nižší kvality – to vše jsou metody, jak se vypořádat s vyššími náklady podnikání – a všechny nakonec musí být přeneseny na spotřebitele.  Hněv nemá směřovat na obchodníky. Spíš by měl směřovat na kriminálníky, kteří kořistí na ekonomice černošských čtvrtí. Černošské čtvrti musí získat příznivější ekonomické klima skrze instituce vymáhání práva.  Vysoká zločinnost a neúcta k soukromému vlastnictví snižují ekonomickou hodnotu všeho v černošských čtvrtích.

Stojí za poznámku, že většina černošských oblastí byla bezpečnější a ekonomicky životaschopnější v dobách, kdy rasová diskriminace byla daleko vyšší než dnes.

Školství

Další zničující problém se závažnými socioekonomickými důsledky, který lze sotva svádět na rasovou diskriminaci, je zkažené školství, v němž se většina černošských děti učí. Mezi nejhorší školy patří ty ve městech, kde je starostou černoch, školním inspektorem je černoch a většina učitelů a ředitelů jsou černoši. Není to o penězích. Existuje takřka dokonalá negativní korelace mezi objemem utracených peněz za školství a kvalitou výuky. Školy v černošských čtvrtích v New Jersey, New Yorku a Washingtonu, D.C. vynakládají v přepočtu na žáka více než kde jinde, výsledky žáků tam ale patří mezi nejhorší. Neschopné školství produkuje černošské studenty, kteří jsou prakticky k ničemu ve světě technologií 21. století. Podle Státního systému hodnocení pokroku ve vzdělání (National Assessment of Educational Progress), většina černošských maturantů má znalosti na úrovni sedmáků či osmáků základních škol.

Pomohlo by studovat ostrůvky, kde je černošské vzdělávání úspěšné a pokusit se je napodobovat – jsou to černochy vlastněné školy jako Marcus Garvey v Los Angeles, Ivy Leaf School ve Philadelphii, školy Marva Collins’s v Chicagu a Cincinnati a Frederick Douglass Academy v Západním Harlemu v New Yorku. V těchto školách až 85 procent studentů z domácností s nižšími příjmy má výsledky odpovídající v průměru studentům o jeden až tři ročníky výše.

Tyto úspěšné školy nemají to, co „odborníci“ označují jako nezbytné pro úspěch černošských škol. Jejich roční školné se pohybuje mezi 3000 a 5000 dolary, což je zlomek toho, co vynakládají na jednoho žáka vládní školy. A čemu tedy tyto školy vděčí za svůj úspěch?  Osobně jsem některé tyto školy navštívil a viděl jsem, že studenti jsou střízliví a zbraně do školy nenosí. Když jdete po chodbě, slyšíte, že ve třídách není hluk. Nemají tam ochranky ani detektory kovů. Rodiče po dětech chtějí, aby dělaly úkoly a aby včas šly spát a včas vstaly. Panuje tam komunitní duch: někteří rodiče pomáhají s hlídáním a školní administrativou místo plateb v hotovosti. Další rodiče pomáhají nad rámec školného. Základní otázkou školství by mělo být, jak dostat více černošských dětí z nákladných a nízkokvalitních škol do nízkonákladových a kvalitních škol.

Dvě stě let staré doporučení Fredericka Douglasse by se možná dalo uplatnit i dnes: „Každý by se měl ptát: Co bychom měli dělat s černochy? Já mám jednu odpověď od začátku: Nechte nás být! Vaše zacházení s námi již nadělalo dost zla. Nechte nás být! Dejte černochovi šanci stát na vlastních nohou. Nechte ho na pokoji.”


Walter Williams je profesorem ekonomie na Univerzitě George Masona (USA). Vyšlo v časopise Freeman, April 2012.

překlad: Petr Mach