Prezident Pohroma

David Sedlecký

Letos v lednu uplynuly již tři roky od chvíle, kdy si Česko zvolilo prvního prezidenta v přímé volbě. Stal se jím Miloš Zeman, který je již od počátku politického comebacku, tedy od momentu, kdy zahájil prezidentskou předvolební kampaň, velmi výraznou postavou české politické scény. Dlouhodobě se mu daří strhávat mediální pozornost, současně ovšem také rozdělovat společnost na dva nesmiřitelné tábory.

Přestože je Zeman teprve za polovinou mandátu, již nyní se spekuluje o jeho účasti v příštích volbách, kterých by se případně zúčastnil jako velký favorit. Přestože mě nepřestává fascinovat, jak snadno se nechávají Zemanovi odpůrci prezidentovými provokacemi vyprovokovat a s jak velkou dávkou hysterie proti němu vystupují, rovněž si jako oni myslím, že Zemanovo zvolení je velkou pohromou, která škodí rozvoji svobody v Česku. Pokusím se vysvětlit proč.

Z povahy zdejšího politického režimu nenáleží hlavě státu příliš významná role. Jinými slovy, mělo by nás více trápit počínání premiéra nebo ministrů klíčových rezortů. Jenže Zeman je ztělesněním několika charakteristik, které samy o sobě působí jako poměrně neškodné zbraně, avšak když se spojí dohromady, dokážou vynaložit ničivou sílu. Pojďme se na ně podívat.

Levičák a pragmatik moci

Prezident nedisponuje žádným nástrojem, který by mu umožňoval přímo prosazovat své politické názory. Jelikož je ale postavou, které veřejnost i média často naslouchají, má velké šance ovlivňovat svými názory veřejné mínění. A to je u Zemana kámen úrazu. Již od devadesátých let je propagátorem vysokých daní. Levicoví voliči si zvykli slibům o zdanění bohatých naslouchat a levicové strany si zvykly si tento slib zahrnovat do svých programů.

Zeman je ale také proslulým pragmatikem moci. Jako spolutvůrce opoziční smlouvy u nás pomohl slovy Karla Hvížďaly k rozjezdu „absolutně korupčního obsazování straníků do dozorčích rad a představenstev v podnicích se státní účastí i v úřednickém aparátu“. To vedlo k postupnému smazávání ideologických rozdílů mezi pravicí a levicí. Reprezentanti ODS a ČSSD spolu byli donuceni spolupracovat a naučili se navzájem držet v šachu prostřednictvím citlivých informací, které na sebe postupně získali. V takovém prostředí se pak s myšlenkami nakládá velmi pružně. Důležitější než ideje jsou významné posty, které slouží jako odměna za (mezi)stranickou loajalitu. Tak vypadá politické prostředí, které Miloš Zeman spoluvytvořil a které mu stále přináší ovoce. Všimněte si, jak často se prezidenta zastane někdo z příslušníků starší garnitury ODS.

Národovcem na stará kolena

Hraní na národoveckou strunu je u Miloše Zemanem novějším fenoménem, který vygradoval s imigrační krizí. Výroky na adresu před válkou utíkajících nebožáků ve stylu „Nikdo vás sem nezval“ či „Tahle země není pro všechny“ nebo označení příchodu běženců do Evropy za organizovanou invazi s cílem ovládnout Starý kontinent rozhodně neprospělo protipřistěhovaleckým náladám uvnitř české společnosti. Padají-li z úst člověka, jenž je mnohými považován za nejvýznamnější společenskou autoritu, mají jinou váhu, než když je pronese bodrý štamgast v naší oblíbené hospodě.

Konvičkův parťák

Zeman se proti přijímání uprchlíků stavěl již od začátku, ovšem dá se říci, že tak činil z relativně umírněné pozice. Zdálo se, že na toto téma bude chtít diskutovat především se zastánci pomoci uprchlíkům. Zeman se držel stranou od pouličních extremistických křiklounů typu Okamury či Konvičky.

Moment, kdy se s předsedou Bloku proti islámu (spolek, který má nemalé politické ambice a věří v úspěch v příštích krajských i parlamentních volbách) objevil na jednom pódiu, však znamenal zásadní zlom v chápání hranice mezi zdrženlivými odpůrci imigrace a těmi, kteří se neštítí xenofobního populismu a výzev k násilí. Společným vystoupením po boku Martina Konvičky Zeman de facto legitimizoval nenávistné názory, kterých se předseda Bloku proti islámu opakovaně dopouští. Z těch nejodpudivějších jmenujme návrh na zřízení koncentračních táborů pro muslimy.

Prapodivná zahraniční orientace

Přestože má Zeman k národovectví čím dál blíže, není žádným zápecníkem. Čas od času se vydá na zahraniční návštěvu. Trochu zarážející je však kurz, kterým se vydává. Když jsem nedávno viděl mapu vypracovanou serverem Demagog.cz, která zvýrazňovala 24 zemí (od té doby se jejich počet jistě rozšířil), v nichž Zeman vykonal oficiální návštěvu, udivilo mě nejen to, kolik z nich se nachází na východní polokouli, ale především i fakt, jak často frekventované jsou u českého prezidenta státy nedotčené demokracií, občanskými svobodami a lidskými právy.

Nejsem z těch, co si myslí, že by se reprezentanti demokratických zemí neměli s reprezentanty autoritářských režimů vůbec bavit. Chápu, že dialog může za jistých okolností přispět k tomu, že si představitelé autoritářských režimů uvědomí potřebu přiznat svým občanům alespoň některá práva a svobody. Ale v Zemanově případě to až příliš zavání podlézavostí či lhostejností k obhajobě demokratických a lidskoprávních principů (o takových principech na zahraničních návštěvách zpravidla mlčí). V pořádku mi nepřijde ani fakt, že Zemanovu cestu z Číny financují podnikatelé, kteří mu dělají doprovod na audienci u čínského prezidenta. A kapitolou samou o sobě jsou Zemanovy vztahy s Ruskem. Washington Post označil Zemana za jeho proruské postoje jako „faktického mluvčího Kremlu“. Jistě se můžeme bavit o tom, nakolik jsou tato ostrá slova oprávněná, nicméně nelze nevidět, že jim prezident nahrává. Stačí se porozhlédnout po týmu jeho poradců nebo se pozastavit nad tím, kým se nechává zvát na konference a s jakým stanoviskem na nich vystupuje.

Dělá si, co chce. On totiž může

Jenže zkuste Zemana za styky s Kremlem kritizovat. Bude mu to jedno. Okázale vám naznačí, kdo je on, jakou má moc a kdo jste proti němu vy. Ve svém papalášství si libuje. Dělá mu dobře, když může demonstrovat svou moc ve chvíli, kdy odmítne jmenovat univerzitní profesory nebo naopak udělí státní vyznamenání svým přátelům a dlouholetým podporovatelům. On zkrátka může. Může mít také za kancléře člověka, který už tři roky vykonává funkci bez nutné bezpečnostní prověrky. Jak je to možné? Na to pan prezident odpovídat nemusí. Stačí se přihlouple usmát a pokud možno udělat z tazatele pitomce. Nebo vypustit Ovčáčka. Prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček přispěchá svému šéfovi na pomoc, kdykoliv je třeba. Svou úlohu zvládá dokonale. Exceluje schopností vymýšlet si tak absurdní vysvětlení, že se mediální pozornost rázem soustředí pouze na něj a prezident získá v nejvhodnější chvíli ztracený klid zpět.

Odvádí pozornost od nebezpečných zákonů

Všechny výše zmiňované charakteristiky Miloše Zemana společně s každodenní porcí prezidentských urážek a tzv. bonmotů odvádějí pozornost od politických záležitostí, které jsou dle mého soudu mnohem významnější. V takovém prostředí lépe procházejí zákony, které komplikují život českým občanům, podnikatelům či zaměstnancům. Ať už jde třeba o zákon týkající se kontrolního hlášení u DPH; novelu týkající se změny v platbě za elektřinu, kdy bude hrát větší roli jistič než skutečná spotřeba; nebo zákon počítající s pokutou za urážku úředníků. V takovém prostředí se zvyšují šance na úspěch těch, kteří usilují o maximální koncentraci ekonomické, politické a mediální moci. A to je na Zemanovi to nejdůležitější. Odvádí pozornost. Je jako falešný turista, který po vás chce ukázat cestu na mapě, zatímco vám jeho kumpáni prošacují kapsy, což zjistíte až doma.

Hledejte protikandidáta, nebo mu tu aspoň už znovu neházejte

No a co teď vlastně s tím? Jsou před námi ještě dva roky Zemanova prezidentování. Do té doby je třeba najít kandidáta, který přinejmenším napáchá méně škody a navíc bude schopný oslovit široké vrstvy voličů, kteří mají Zemana po krk. To už jsou ale velké ambice, které jsou nad síly samotných čtenářů tohoto článku. Na ně mám skromnější prosbu. Až zase půjde do tuhého, tak se vyvarujte podpory Zemana coby menšího zla. Pokud jste tak učinili v minulých volbách, tak se vám to krutě nepovedlo. Pro svobodu v Česku jste udělali to nejhorší, co jste mohli.