Pražské Muzeum komunismu

Před více než 150 lety Karel Marx předpovídal, že nástup komunismu je nevyhnutelný. Tvrdil, že historie neúprosně směřuje ke komunistickému ráji. S odstupem času se dnes zdá, že na komunismu bylo nevyhnutelné spíš to, že dříve či později skončí jako muzejní relikt. V hlavním městě jedné z bývalých komunistických zem východní Evropy mají muzeum komunismu doslova.

Až pojedete do Prahy v České republice, neměli byste vynechat Muzeum komunismu, které se nachází v centru pět minut pěšky od spodní částí krásného Václavského náměstí. Turistické reklamy vás k němu snadno dovedou. Ironií osudu se Muzeum komunismu nachází mezi McDonaldem, Benettonem a kasinem.

Když jsem byl loni v srpnu v Praze, neměl jsem sebemenší tušení, co je muzeum zač. Financují ho staré struktury, kterým se stýská po starých časech, nebo poskytuje skutečný obraz čtyřicetiletého experimentu se zkrachovalou ideologií? Naštěstí muzeum říká pravdu.

Muzeum nezaložil rodilý Čech, ale 38-letý Američan Glenn Spicker, kterého do Prahy nalákaly nové obchodní příležitosti, když v roce 1989 „Sametová revoluce“ zbavila komunisty vlády. Nejprve v Praze zavedl restaurace Bohemia Bagel a jazzový klub. Brzy ho napadlo, že v Praze chybí živoucí připomínka života před rokem 1989. Investoval 28 tisíc dolarů a několik měsíců času a po vetešnictvích nakoupil na tisíc předmětů rudé ideologie včetně bust Marxe a Lenina, učebnic, plakátů, nekvalitního zboží, kterým plánovači plnili výkladní skříně státních obchodů po celé zemi. Muzeum bylo otevřeno v r. 2001.

Úvodní hala muzea ukazuje komunistický „sen“: Propagandistické materiály, hesla, transparenty a nesplněné sliby, které hlásaly utopické vize Marxe a jeho následovníků. Ideologové komunismu slibovali „ráj pracujících“, kde si budou všichni rovni, kde budou lidé šťastní a materiálně zajištění. Nic takového samozřejmě nenastalo ani ve východní Evropě ani jinde, kde byl tento systém vyzkoušen. Hlavní číst Spickerova muzea je věnována zobrazení komunistické „noční můry“ – orwellovské pasti, kde oficiální úsměvy zakrývaly reálnou bídu.

Praha je často nazývána Paříží východní Evropy pro její otevřený a živoucí městský život, nádhernou architekturu, bohaté hudební dědictví a kulturní rozmanitost. Turisté obdivují na každém kroku uměleckého ducha a podnikavost. Češi jsou milí a snadno se spřátelí. Pouhých 15 let po osvobození od komunismu se snadno zapomíná, jak byl český národ utlačován totalitním systémem.

Komunistický teror připomene ve Spickerově muzeu rekonstrukce estébácké vyslýchací místnosti. Najdeme zde záznamy o tom, jak komunisti popravili desítky odpůrců režimu a do vězení zavřeli během své vlády na čtvrt milionu lidí. Státní tajná policie zaměstnávala na dvě stě tisíc agentů, kteří byli placeni, aby špehovali své spoluobčany.

V jiném koutě muzea najdeme repliku výlohy obchodu s ovocem a zeleninou, která vypadá přesně tak nevábně, jak vypadaly tyto obchody do roku 1989. Regály byly často prázdné, nebo naplněné zbožím, které nikdo nechtěl. Lidé museli při nákupech vytrpět dlouhé fronty i kvůli nejzákladnějším věcem. V popisku se dozvíte, že regulace cen vedla k čilému černému trhu, na němž „špatně placení zaměstnanci státních obchodů schovávali pod pultem zboží pro vybrané zákazníky, kteří buď byli schopni zaplatit úplatek nebo poskytnout nějakou protislužbu.“ Většina české společnosti se prostě uchýlila k prosté naturální směně: „řezník vyměňoval řízky za banány od zelináře, apod.“

Udržovali komunističtí plánovači alespoň zdravé životní prostředí? Sotva. Všude, kde se dostali komunisti k moci, od Sovětského svazu a jeho satelitů po kontinentální Čínu, následovala ekologická katastrofa. V pražském muzeu se dočteme: „Povrchová těžba uhlí pro tepelné elektrárny v severních Čechách přeměnila rozsáhlá území na pustou zem. Exhalace zničily vzduch i lesy. Pokusy zvýšit výtěžnost kolektivizovaného zemědělství pomocí průmyslových hnojiv a těžkých strojů poškodily půdu i podzemní vodu. To vše vedlo k vyhubení mnoha drobných živočichů. Statistiky jasně dokládají, že průměrný věk byl v komunistických zemích podstatně nižší než v demokratických zemích. Po pádu komunismu pak průměrný věk dožití prudce vzrostl o více než pět let.

Komunismus byl jednou z největších lží v dějinách. zanechal svědectví o tom, co „plánovaný chaos“ všemocného státu může dokázat. Pravda musí být zaznamenána a zdokumentována. Glennovi Spickerovi se to povedlo a lidé na celém světě by mu za to měli být vděční.


Autor je prezidentem michiganského think tanku Mackinac Centre for Public Policy. Článek je převzat z březnového vydání časopisu Freeman (www.fee.org)