Právo na soukromí: jiskra, jež zažehla americkou revoluci

Marcoltht / Tumblr

Čtvrtý dodatek americké ústavy je sice pouhý jeden krátký odstaveček, dokonce jenom jedna rozvitá věta, jeho důsledky jsou však dalekosáhlé. Jedná se však o odstavec, který znamenal velkou revoluci ve vztahu mezi vládou a občanem.

 „Právo lidí na bezpečí jejich osob, domovů, písemností a majetku nesmí být porušováno nepřiměřenými prohlídkami a konfiskacemi a nesmí být vydán rovněž žádný soudní příkaz; jedině pokud se opírá o důvodné podezření doložené přísahou nebo místopřísežným prohlášením a pokud obsahuje přesné určení místa, které má být prohledáno, přesný popis osob, které mají být vzaty do vazby, a věcí, jež mají být zabaveny.“

Prakticky každé slovo tohoto dodatku je revoluční věcí. Bez nadsázky se dá tvrdit, že čtvrtý dodatek je základním kamenem právního státu. První věta zaručuje, že stát nesmí prohledávat osoby (např. na ulici), domy, majetek (např. auta) nebo písemnosti, pokud nedokáže artikulovat „probable cause“, což jsem přeložil jako důvodné podezření. Půvab této myšlenky je v tom, že stát musí být schopen s nějakou pravděpodobností (probable) říct, proč se domnívá, že zrovna tato osoba páchá trestný čin nebo přechovává důkazy o trestném činu.

Být tmavé pleti, mít dredy, pohybovat se ve večerních hodinách po ulici nebo nechtít se bavit s policistou nezavdává probable cause, a proto nesmí být v právním státě takový člověk prohledáván. Pokud je ale někdo přistižen, jak rychle utíká z obchodu s elektronikou a v podpaží drží LCD televizi ještě v krabici, tak má policista poměrně snadno artikulovatelnou probable cause. Nebo když někdo odjíždí autem od hospody a motá se od krajnice ke krajnici.

Protože se čtvrtý dodatek vztahuje prakticky na jakékoliv jednání s policistou (nejprve federálním, ale po přijetí 14. dodatku i státním) a dalšími silovými složkami vlády, je jeho dopad obrovský a za každým slovem čtvrtého dodatku stojí spousty trestních řízení a s nimi taktéž několik přelomových verdiktů Nejvyššího soudu. V současné americké ústavní praxi požívá automobil na silnici mnohem menší ochrany než dům.

V seriálu Breaking Bad (česky vysíláno jako Perníkový táta) je čtvrtý dodatek a tato problematika krásně ilustrována touto výměnou mezi majitelem parkoviště a Hankem Schraderem z DEA (Drug Enforcement Administration), když se v zastaveném karavanu na parkovišti ukrývají pervitinový boss Heisenberg a jeho partner Jesse Pinkman. Předmětem sporu je, zda je karavan zaparkovaný na parkovišti dům, nebo automobil. Podle judikatury Nejvyššího soudu je totiž k prohlídce domu zapotřebí soudní příkaz (který soudce vydá jedině na základě probable cause), zatímco pro prohlídku automobilu policistovi stačí pouze probable cause a soudní příkaz nepotřebuje.

DEA: Pane Pinkmane, chcete k tomu ještě přidat odporování zatčení [v USA samo o sobě trestný čin – pozn. aut.]? Přidáme to. Mně to žíly netrhá. Poslední šance udělat to jednoduše.
Majitel parkoviště: Máte soudní povolení k prohlídce?
DEA: A vy jste kdo, hm? Kdo jste a co víte o tomhle karavanu?
Majitel parkoviště: Jsem majitel tohoto parkoviště. Což znamená, že nedovoleně vstupujete na soukromý pozemek. A co se toho karavanu týče, připadá mi zamčený, což znamená, že do něj chcete násilím vstoupit, takže znova: máte povolení?
DEA: No, ale já žádné nepotřebuju, když mám probable cause.
Majitel parkoviště: Důvodné podezření se vztahuje na vozidla, jak chápu já. Chápete, zastavení vozidla na silnici a co já vím.
DEA: Vidíte tyhle kulaté gumové věci? To jsou kola. Tohle je vozidlo.
Majitel parkoviště: Tohle je bydliště, rezidence… chráněná čtvrtým dodatkem před nezákonnými prohlídkami a konfiskacemi. Viděl jste ten karavan jet? Jak víte, že funguje? Viděl jste nějaké protizákonné jednání? Mně to připadá, že tady jenom chcete něco najít bez podezření. Nemyslím si, že by to obstálo před soudem.
DEA: Jo? Tak se podívejte na tohle [ukazuje na páskou přelepené díry od nábojů a odtrhává pásku]. Jako co vám to připadá? Mně teda připadaj jako díry od kulek. V tomhle bydlišti někdo střílel ze zbraně. Existuje pár soudců, kteří by to uznali jako důvodné podezření.
Heisenbergův partner Jesse: Jak jste mohl vědět, že tam jsou ty díry, dokud jste neodlepil tu pásku?
Majitel parkoviště: To je pravda. Probable cause musí být jasně zřetelná.
DEA: Někdo je vevnitř.
Jesse: Soukromé bydliště. Neobtěžujte mě. Děvko!

Kdo by býval čekal, že majitel parkoviště bude mít tak dobře nastudovanou judikaturu Nejvyššího soudu? Dokonce lépe než Jay-Z, který rapuje o tom, jak policista potřebuje soudní příkaz k prohlídce auta. Pro extenzivní výklad a diskusi relevantní judikatury viz tento článek (pdf).

Čtvrtý dodatek chrání nejenom před bezdůvodnými prohlídkami jednotlivců, ale také – a možná zejména – proti tzv. dragnetům. Dragnet v původním významu v angličtině znamená vlečnou síť na chytání ryb, v přeneseném významu se používá pro policejní zátahy, kdy policisté prohledávají v určité oblasti všechny domy (jako měli v oblibě nacisté a jako to nyní zavedlo Maďarsko) nebo všechna auta (jako česká policie při akci Kryštof apod.), aniž k tomu mají probable cause, o soudním příkazu nemluvě.

Dragnety založené na obecných příkazech byly populární v Anglii a amerických koloniích. Druhý prezident USA John Adams proto podle některých zdrojů označil čtvrtý dodatek za jiskru, jež zažehla americkou revoluci. Ctihodní občané nemají co být obtěžováni nebo sledováni policií.

Jak už je řečeno výše, Nejvyšší soud ohlodal čtvrtý dodatek v případě automobilů až na kost, před dvěma lety dokonce aproboval i poměrně zoufalou praxi s policejními psy. Někteří libertariáni říkají, že v USA je jenom málo míst, kde je svoboda člověka více ohrožena než v jeho vlastním autě, pokud je zastaví policista.

V posledních letech se velká diskuse rozproudila nad pravomocemi NSA (National Security Agency), která – jak se ukazuje – používá právě dragnet na sběr informací o uživatelích, když nemá k dispozici soudní příkaz, který přesně popisuje prohledávanou osobu, ale právě obecný příkaz pro jednu telekomunikační firmu, např. Verizon, a všechny její zákazníky. NSA však díky tomuto programu nedokázala chytit ani jednoho teroristu, přičemž právě jejich chytání má ospravedlňovat tuto skandální protiústavní praxi. Jak zmínil prezidentský kandidát Rand Paul: „Naši předkové by byli zděšeni.“

Podle Goetheho je sice teorie šedivá a strom života zelený, avšak v případě čtvrtého dodatku je tomu spíše naopak. Výborný právní dokument, který má lidem zaručovat svobodu, barevný život a ochranu před státním čmucháním, který praxe federálních soudů velmi ohlodala na šedivou praxi policejního státu.

Čtvrtý dodatek, jak byl zamýšlen, neumožňuje úsekové měření rychlosti ani rychlostní radary, které měří rychlost každého projíždějícího auta. Oba systémy totiž měří každého bez ohledu na probable cause. Neexistuje důvod, proč by policie měla sledovat nebo fotit auto (resp. jeho řidiče), který není podezřelý z protizákonného jednání. Pokud se však někdo řítí po silnici jako šílenec, probable cause tím zakládá.[1]

Mezi výjimky, kde čtvrtý dodatek neplatí, se také řadí pásmo 100 mil od mezinárodních hranic, ve kterém smí policista prohledávat osobní automobil i bez probable cause. Už samotných 100 mil od hranic je absurdně vysoké číslo, které by pokrývalo celou rozlohu České republiky, avšak do mezinárodních hranic pro účely této výjimky se vztahují i mezinárodní letiště, takže tato zóna pokrývá i téměř celé Spojené státy americké! Je zbytečné dodávat, že čtvrtý dodatek o žádných hraničních výjimkách nehovoří.

Judikatura Nejvyššího soudu chrání obyvatele USA poměrně solidně aspoň v jejich domovech. Policisté mají dokonce zakázáno bez soudního příkazu přijít s čmuchajícím psem před dům, a tím tak vytvářet probable cause, že v domě se nacházejí drogy. Tento verdikt v kauze Florida v. Jardines přitom vynesl Nejvyšší soud ve stejném složení jako verdikt přesně opačný u automobilových prohlídek.

Mnoho lidí argumentuje, že kdo nemá co skrývat, tomu nemůže policejní slídění vadit. Jenže lidé požadují soukromí nejenom kvůli tomu, že páchají trestné činy. Většina lidí nejsou zločinci, avšak i přesto mají domy neprůhledné zdi, okna mají záclony a závěsy. Počítačová hesla také nerozdáváme na potkání.

Věcí, které děláme, ale nechceme, aby je viděli nepovolaní, jsou spousty. Před šéfem neukazujeme fotky z bouřlivých nocí, před kamarády neukazujeme online konverzace s jinými kamarády, před manželem a manželkou neukazujeme nejenom konverzace s milenci a milenkami, ale často ani obsah šuplíku. Volnomyšlenkářští a otevření čtenáři si mohou myslet, že na jejich životě nic tajného není, naopak konzervativním čtenářům může tohle všechno připadat zcela amorální. Libertini i konzervativci by se ale měli shodnout na tom, že není záležitostí vlády, aby se do takových věcí pletla nebo aby o nich vůbec věděla.


[1] Stranou ponechávám otázku, zda samotné překročení rychlosti má být důvodem k zastavení vozidla a postihu.