Práva světové chudiny

Většina Haiťanů žije ve strašlivé chudobě. Jsou Američané morálně zodpovědní za jejich neutěšenou situaci?

V našem politickém klimatu je to ideologicky polarizující téma. Levice říká: „Ano, jsme morálně zodpovědní.“ Pravice říká: „Ne, nejsme.“

Zajímavé ale je, že existují hypotetické situace, při kterých tato polarizovanost zmizí. Zamysleme se nad následujícími scénáři:

  1. Vláda Spojených států zkonfiskuje polovinu haitské produkce potravin
  2. Vláda Spojených států uvalí na občany Haiti 50% daň a nic jim za to neposkytne
  3. Vláda Spojených států uvalí na Haiti nevyprovokovanou námořní blokádu

V těchto případech by socialisté, progresivisté, konzervativci i liberálové souhlasili, že Američani – nebo aspoň Američani, kteří podporují politiku svojí vlády – jsou morálně zodpovědní za haitskou chudobu. Proč? Protože vláda Spojených států by zcela jasně činila agresi vůči nevinným lidským bytostem. Ve filozofickém žargonu bychom porušovali negativní práva Haiťanů – jejich právo na to, aby si ponechali svoje vlastní věci, a jejich právo na obchodování jejich věcí s partnery po celém světě.

Teď ale zvažme jinou situaci:

  1. Vláda Spojených států zakáže obchod mezi Američany a Haiťany

Takový případ by způsobil menší morální odsouzení než případ č. 3. Ale v čem se třetí a čtvrtý případ doopravdy liší? V obou případech porušuje vláda Spojených států právo Haiťanů (a Američanů) na obchodování svých věcí s partnery, kteří jsou k tomu ochotní. Američan X si chce koupit obraz od Haiťana Y, avšak vláda Spojených států je oba označí za zločince. Pokud výsledkem bude, že Y zemře hladem, máme plné právo říkat, že vláda Spojených států zabila občana Y tím, že porušila jeho negativní práva.[1]

Mohli byste namítat, že v post-koloniální éře jsou tyto hypotetické situace irelevantní pro globální chudobu. Není celý problém v tom, že chudí ve světě nemají příliš mnoho hodnotných věcí, které by mohli prodávat na světovém trhu? Překvapivou odpovědí je, že ne. Světová chudina má velmi hodnotný statek k prodeji: svoji práci. Přestože pracovníci ze Třetího světa často vydělávají pouze jeden nebo dva dolary denně, i nekvalifikovaná práce stojí na světovém trhu 10–15 tisíc dolarů ročně.[2]

Je tu ale jeden problém: Vlády v Prvním světě svojí imigrační politikou účinně zakazují mezinárodní trh práce.[3] Chudí z celého světa nemohou legálně pracovat v zemi v Prvním světě bez povolení dané vlády. Pro většinu obyvatel Třetího světa je toto povolení téměř nemožné získat. Pokud jste nekvalifikovaný pracovník bez příbuzných v Prvním světě, musíte snášet chudobu Třetího světa, vyhrát v imigrační loterii nebo porušit zákon. Na rozdíl od obecného přesvědčení není ilegální imigrace navíc vůbec jednoduchá. Hranice mezi USA a Mexikem je přibližně tři tisíce kilometrů dlouhá, ale Mexičani platí převodníkům svůj několikaletý plat, aby se dostali skrz. Poplatky převodníkům ze vzdálenějších zemí jsou ještě vyšší.

Pokud by vlády Prvního světa prostě respektovaly právo každého na to, aby přijal pracovní nabídku od ochotných zaměstnavatelů, nepotřebovala by většina chudých charitu. Mohli by se o sebe postarat sami. Každý tělesně schopný člověk žijící v chudobě by mohl prodat svoji práci tomu, kdo mu učinil nejlepší nabídku, ať se nachází kdekoliv na celém světě. Namísto placení několikaleté mzdy převaděčům by chudí mohli migrovat za cenu lístku na autobus nebo na loď. Namísto přecházení hranic ve strachu ze soutěže o získání nelegálních pracovních příležitostí, by chudí z celého světa mohli překračovat hranice neskrytě, aby se ucházeli o jakoukoliv práci, ke které jsou kvalifikovaní.

Nesnížilo by to ale mzdy v Prvním světě na úroveň Třetího světa? Ne. Základní ekonomie nám říká, že obchodní bariéry nepřerozdělují bohatství, ale ničí ho. Zavřít zdatné pracovníky do Třetího světa je jako zavřít zemědělství do Antarktidy. Standardní ekonomické odhady nám říkají, že otevřené hranice by zhruba zdvojnásobily světovou produkci.[4] Liberalizace obchodu nikdy nepřináší úspěch každému, ale volná migrace by byla velmi dobrá pro svět i pro světovou chudinu. Pokud je moje analýza správná, pak Nicole Hassounová (Caplan reaguje na článek Hassounové v Cato Unbound – pozn. překl.) vážně podceňuje morální nároky světové chudiny. Zvažte následující pasáž:

„Mnozí lidé nemají dostatek prostředků, aby zajistili své potřeby ve světě, kde jsou miliardy lidí v zoufalé chudobě a milióny každoročně umírají na nemoci spojené s chudobou, kterým je možno lehce předcházet. Současné rozdělení vlastnických práv není ospravedlněné.“

Vypadá to, že Hassounová říká, že (a) dnes respektujeme negativní práva všech, ale že (b) svět je stále plný hrozné chudoby. Vyobrazuje světovou chudinu jako případy pro charitu namísto toho, čím doopravdy jsou: oběti vládní diskriminace.

Pokud jste zneklidněni nepříznivou situací chudých ve světě, je to závažný omyl. Proč? Protože negativní práva mají širší dosah než pozitivní práva – obzvlášť na mezinárodní úrovni. Argument Hassounové funguje pouze, když lidi přijmou morální povinnost podporovat úplně cizí lidi v jiných zemích. Naproti tomu argument libertariánů funguje, když lidé přijmou morální povinnost úplně cizí lidi v jiných zemích nechat být.

Avšak nezabývejme se rétorickou kvalitou. Argumentace pozitivními právy je vždycky slabá. Hassounová nám říká, že:

„Nemám vlastnická práva, která zasahují tak daleko, že mi umožňují zadržovat nezbytné statky, které nepotřebuji, před těmi, kteří bez nich budou trpět a zemřou.“

Toto neznamená pouze politickou povinnost hlasovat tak, abychom většinu bohatství odevzdali do Třetího světa. Taky to znamená morální povinnost jednostranně odevzdat většinu našeho bohatství do Třetího světa. Možná se Hassounová touto povinností řídí, ale naprostá většina lidí, kteří sdílejí její názor, se jí neřídí. Možná to znamená, že lidé, kteří věří na pozitivní práva, jsou pokrytci. Ale jednodušší vysvětlení spočívá v tom, že lidi, kteří věří na pozitivní práva, nejsou plně přesvědčeni. Ačkoliv je svět plný utrpení, nestanete se zločincem tím, že si budete hledět svého – nebo tím, že si necháte svoje peníze. Dobrý Samaritán není příběh o člověku, který plnil svoji povinnost. Je to příběh o člověku, který šel za hranice svých povinností.

Naštěstí lidé Třetího světa nepotřebují Dobré Samaritány, aby unikli chudobě. Nepotřebují úplně cizí lidi, aby jim dobrovolně posílali obrovské dary. Lidé Třetího světa pouze potřebují, abychom zrušili imigrační zákony, které jim brání, aby se zachránili sami.


[1] On the moral status of immigration restrictions, see Michael Huemer. 2010. “Is There A Right to Immigrate?” Social Theory and Practice 36 (2010): 429-61.

[2] See especially Michael Clemens, Claudio Montenegro, and Lant Pritchett. “The Place Premium: Wage Differences for Identical Works Across the U.S. Border.” Center for Global Development Working Paper 148.

[3] For a general discussion, see Bryan Caplan. 2012. “Why Should We Restrict Immigration?” Cato Journal 32(1), pp.5-24.

[4] See Michael Clemens. 2011. “Economics and Immigration: Trillion-Dollar Bills on the Sidewalk?” Journal of Economic Perspectives, 25(3): 83-106.

Bryan Caplan je profesorem ekonomie v Mercatus Center a na George Mason University. Článek vyšel v březnovém vydání Cato Unbound. Přeložil Martin Pánek.