Povinné přilby na všechno

V Poslanecké sněmovně se pravděpodobně bude projednávat zákon, podle něhož by lyžaři museli povinně nosit ochranné přilby. Zákon by pamatoval i na cyklisty, jimž by přikázal používání přilby i mimo veřejné komunikace. Autorem návrhu je poslanec Rudolf Chlad (TOP 09), jenž působil řadu let jako náčelník Horské služby ČR. „Vážné úrazy, kdy helma pomůže, jsou argumentačně velice silné,“ říká poslanec pro MF Dnes (4.4. 2011). A deník nezapomíná připojit přesvědčivé statistiky: u nás se na horách každý rok zraní osm tisíc lidí, z nichž přes tisíc představuje zranění hlavy, mezi nimi i s následkem smrti.

Nejde o statistiky

Argumentace poslance Chlada, podpořená statistikami MF Dnes, je typická pro zákony, které ničí svobodu jednotlivce. Odborník z dané oblasti – jímž pan Chlad se zkušenostmi z Horské služby bezesporu je – přijde s hrozivou statistikou o zraněních na lyžích a představí návrh, který má „chránit“ lidi. Tentokrát je to nasadit celému národu na hlavu helmy, kdykoli se postaví na lyže nebo usedne na kolo. Je to návrh ze stejného soudku jako pokusy zakázat majitelům restaurací, aby mohli sami rozhodnout, zda se v jejich restauraci bude smět kouřit. Odborníci z této oblasti, jako známý lékař Pavel Pafko, zase ukáží statistiky, podle nichž kouření škodí zdraví. Co z toho podle nich plyne? Zakažme nekuřákům, aby se dobrovolně mohli v restauraci potkat s kuřáky, a kus nešvaru vymýtíme!

Je však jasné, že o pravdivost statistik zde nejde. Nikdo nezpochybňuje, že se při lyžování může člověk zranit nebo že cigaretový kouř způsobuje choroby. Jde jen o to, zda má mít každý možnost volit si míru rizika sám, či zda má existovat jedna jediná míra rizika, vymyšlená centrálním plánovačem a vnucená celé populaci. Hraje se o svobodu jednotlivce.

Lidé mají odlišný vztah k riziku

Sociální inženýři se vždy snaží vyvolat dojem, že nás chtějí chránit před nástrahami přírody či techniky. Jejich cílem – ať už vědomě či nevědomě – je ale něco jiného. Chtějí nás „chránit“ před námi samými, před vyjádřením naší vůle. Úraz při lyžování není vina prudkého svahu nebo ledové plotny. Je to „vina“ našeho svobodného rozhodnutí brát na sebe právě tolik rizik, kolik chceme. Možná namítnete, že nikdo nechce zakázat lyžování. Chce ho jen učinit o kus bezpečnějším za cenu toho, že budou mít všichni na hlavě přilbu. Ale lidé se liší ve svém přístupu k riziku stejně, jako se liší v chutích u jídla nebo v oblíbené hudbě. Někomu riziko nevadí a je mu naopak nanejvýš protivná přilba na hlavě a útrata za ní. Nebo lyžuje tak bezpečně a málo, že riziko považuje za mizivé. Někdo má naopak extrémní averzi k riziku a za dobrou přilbu dá i vysokou částku. Koneckonců, někdo šplhá po skalách i bez zajištění, a někdo ze strachu z úrazu raději nesportuje vůbec. Na lidi – svobodné lidi – nelze ušít jednu košili tak, aby seděla všem.

Jak ví politik, jako je pan Chlad, že povinná přilba je právě ta správná míra bezpečnosti? Pořád bude hrozit zlomený vaz či vykloubené koleno. Proč tedy centrálním nařízením nezakázat nejprudší sjezdovky nebo nestanovit maximální rychlost na lyžích? A proč tento sport v zájmu bezpečnosti nezakázat úplně a zajistit tak všem naprostou nezranitelnost?

Že úrazy zatěžují zdravotnictví? Jen pokud je socialistické

Jiný populární argument ve prospěch zákazů a omezení je tvrzení, že zranění či nemoci zatěžují výdaje na zdravotnictví, které platíme my všichni. Je proto prý potřeba dostatečnými omezeními těmto výdajům předejít v zájmu všech. Zastánci tohoto názoru však zapomínají vysvětlit, že problémem zde nejsou úrazy a nemoci jako takové, ale socialistický způsob hrazení jejich léčby. V socialistickém systému zdravotní péče, jehož jsme se od pádu komunismu stále nezbavili, neplatíme pojištění odvozené od rizikovosti chování, ale platíme namísto toho daň odvozenou od výše příjmu, která se nesprávně jmenuje „zdravotní pojištění“. V systému plně soukromého zdravotního pojištění by přirozeně nikdo na nikoho nedoplácel a každý by platil takové pojištění, jaké by odpovídalo rizikovosti jeho chování.

Povinné přilby pro chodce?

Debata o povinných přilbách či o zákazu kouření zoufale potřebuje, aby byl jasně pochopen její obsah. Tím není ukazovat populární statistiky, že činnost X přináší tolik a tolik zdravotních rizik, a je proto potřeba ji pořádně zregulovat. Když budeme postupovat tímto směrem, můžeme brzy nařídit i povinné přilby pro chodce v období náledí na chodnících. Neexistuje snad statistika, která by ukazovala, kolik lidí se zraní pádem na namrzlém chodníku? Anebo zakážeme auta, protože v nich umírají lidé? Obsahem debaty není ani vypočítávání, kolik „nás všechny“ stojí lékařská péče vzniklá úrazy či nemocemi „těch rizikových“. To totiž závisí na systému hrazení lékařské péče, jaký máme, a nikoli na tom, jak rizikové aktivity lidé podnikají.

V této debatě jde jenom o jedno: o svobodu jednotlivce a o jeho právo chovat se podle preferencí k riziku, jaké má. Bylo by dobré, kdyby odborníci jako pan Chlad v oblasti sportovních úrazů nebo pan Pafko v oblasti chorob z kouření nepřekračovali hranice svých profesí. Jedna věc je informovat veřejnost, že ta která aktivita nese ta a ta rizika. Docela jiná věc je ale vnucovat ostatním lidem, že jen a jedině jejich představa o správné míře rizika je ta správná. Tím nám totiž už zmínění pánové nijak nepomáhají. Chtějí nám naopak vzít svobodu volit si mezi riziky tak, jak uznáme za vhodné vzhledem k svým preferencím.

Možná, že si příští zimu při lyžování způsobím těžký úraz hlavy jen kvůli tomu, že jsem neměl přilbu. Ale mám na to riziko právo? Mám o správné míře rizika ve svém životě rozhodovat já, nebo pan Chlad a jeho kolegové v Poslanecké sněmovně? Chtějí mne chránit přede mnou samým, tedy mým rozhodnutím? A zbývá podle tohoto klíče vůbec něco, v čem by připustili lidskou svobodu?


Pavel Ryska je doktorandem ekonomie na FSV UK