Postavme Hong Kong pro uprchlíky

Poslední tragédie ve Středozemním moři opět zdůrazňují, že migrace je bezpochyby jedním z nejobtížnějších témat naší doby. Málokdo zpochybňuje, že by bylo špatným nápadem zavřít hranice úplně. Na druhé straně málokdo podporuje kompletní otevření hranic, které má samozřejmá negativa.

Debata se většinově soustředí na typ a počet imigrantů, kterým dovolíme přijít do bohatších společností. Příliš se nedebatuje o tom, co dělat s těmi, kteří budou chtít opustit svoji zemi, když se i ty nejštědřejší kvóty naplní.

Od roku 2011 už ze Sýrie utekly tři milióny lidí a šest a půl miliónu je mimo svůj domov uvnitř Sýrie. Evropská unie jich nepřijala více než 200 tisíc, zatímco čelí stále většímu počtu uprchlíků ze Sýrie a dalších míst, kteří se snaží přijít nelegálně. I kdyby západní země drasticky navýšily svoji ochotu přivítat uprchlíky, nemohly by v žádném případě uspokojit poptávku. Téměř každý souhlasí, že uprchlíci mají právo opustit země zasažené válkou, ale politicky neexistuje vůle každého přijmout, ať už s tím někdo souhlasí, nebo ne.

Řešení nabízené níže je skromným pokusem o zahájení této debaty a o poskytnutí udržitelnějšího řešení než ty, které byly navrhovány v minulosti.

Jedním způsobem, jak se s touto výzvou vyrovnat, bylo ignorovat ji a nechat lidi, ať si s tím poradí sami. Výsledkem je, že ti nejzranitelnější jsou doručeni překupníkům s lidmi a pak v nejlepším případě dojedou na západ jako ilegální imigranti, v nejhorším pak najdou ve Středozemním moři svůj hrob.

Lepším řešením je poskytnout jim přístřeší v uprchlických táborech. To je určitě chvályhodný pokus o umenšení jejich utrpení. Odhaduje se, že v těchto táborech je teď až 50 miliónů uprchlíků. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky jim nabízí ochranu a zajištění základních životních potřeb v uprchlických táborech ve více než 125 zemích. Tyto tábory často nejsou dočasné a podmínky v nich bývají někdy otřesné. Často se uprchlíkům zakazuje ekonomická aktivita. Thajsko např. v roce 2014 zakázalo barmským uprchlíkům žijícím na thajsko-barmské hranici opouštět tábor.

Dvaadvacetiletá Christine, jedna ze 120 tisíc barmských uprchlíků v Thajsku, popisuje, jaké nechtěné psychologické a sociální důsledky na uprchlíky má život v takovém táboře s cestovními a pracovními restrikcemi, zatímco jsou uprchlíci nuceni být téměř kompletně závislí na pomoci zvenčí, co se týče jídla, přístřeší, ochrany a dalších základních potřeb:

„Život v táboře je podobný životu ve vězení, protože nemůžu jít ven nebo dělat vlastní rozhodnutí. Můžu se pohybovat jenom v táboře. Tábor je ohraničený ostnatým drátem. Pokud bychom šli ven z tábora, zatkne nás thajská policie. Dlouhodobě to ovlivňuje nejenom moje fyzické, ale i psychické zdraví.“ (Christine, 22 let, uprchlice, která mluvila s reportérem z „Burma Link“ v táboře pro uprchlíky „Mae La“ v květnu 2014)

470 tisíc běženců z Palestiny, kteří jsou v Libanonu a z nichž 50 procent žije ve 12 uprchlických táborech řízených konkurenčními palestinskými ozbrojenými skupinami, čelí restrikcím vůči praktikování třiceti rozdílných profesí. Ať má člověk jakékoliv řešení izraelsko-palestinského konfliktu, tak ponechávat palestinské uprchlíky tomuto osudu určitě nemůže být jedním z nich.

Preferovaným řešení by bylo vytvořit „svobodná útočiště“: uprchlickou zónu, ale se stabilní vládou práva, ochranou a možnostmi pro ekonomické investice, kde si budou uprchlíci moci vybudovat život a nebudou odsouzeni jen marnit svůj drahocenný čas. 

To bylo vyzkoušeno sice v ojedinělých případech, avšak s mimořádným úspěchem. Nejznámější příklad se odehrál v minulém století v Hong Kongu. Ten byl vlastně uprchlickou zónou. Britská vláda práva, která nad ním držela moc, přivítala milióny Číňanů prchajících před válkou, totalitní vládou a nepokoji v pevninské Číně. Uprchlické tábory uprchlíkům přinejlepším nabízejí bezpečí, ale Hong Kong těmto Číňanům nabídl něco, co ani ty nejlepší uprchlické tábory nabídnout nemohou: příležitost k rozvoji.

Uprchlíci, široce definovaní jako lidé prchající jak před válkou, tak ekonomickou mizérií, toho nežádají mnoho. Chtějí lepší život. Ne nutně o mnoho lepší. Jenom mírně lepší, pokud nic jiného není dostupné. Uprchlíci nechtějí jenom přístřeší. Chtějí se rozvíjet. Proč musí čekat na to, až se jejich země obrátí k lepšímu nebo až se bohatší země rozhodnou, že jsou ochotny je přijmout?

Jen malé procento Země je urbanizováno, možná kolem tří procent. Opravdu by bylo tak nemožné identifikovat místo, kde nikdo nežije, a přivítat každého, kdo tam bude chtít jít? Opravdu by bylo nemožné identifikovat místo, kde by to nikomu nevadilo? Pokud může město velikosti Las Vegas úspěšně vyrůst uprostřed pouště, neměly by být ani žádné nároky na průměrnou teplotu nebo přístup k moři, ačkoliv klima jako v Kalifornii by určitě bylo preferováno.

Je velmi pravděpodobné, že takové místo by bylo součástí teritoria nějakého státu. Ale proč by tento stát nedovolil, aby na jeho území byla „svobodná útočiště“? Třeba v nějaké odlehlé části, aby jeho občané nemohli ani teoreticky být nějak obtěžováni, obzvlášť pokud by ten stát za to byl finančně kompenzován – např. charitativními spolky, které uprchlíkům chtějí nabídnout lepší perspektivu, nebo firmami, které v těchto svobodných útočištích chtějí investovat, což by mohlo nalákat mnoho schopných jedinců?

Proč by firmy neměly zájem na investování do těchto svobodných útočišť, tak jako už teď investují v nejchudších zemích světa? Vždyť ty často nenabízejí ani takový standard spravedlnosti a bezpečí, jaký by poskytlo svobodné útočiště, protože tato svobodná útočiště by byla administrována úředníky ze zemí s určitou úrovní vlády práva.

Proč by takové svobodné útočiště nabízelo standard spravedlnosti a bezpečí dostatečně vysoký k tomu, aby takový projekt uspěl, takže lidé by skutečně dobrovolně chtěli přijít a firmy by skutečně chtěly investovat, čímž by uvolnily zdroje potřebné na kompenzaci hostitelského státu, aby ten skutečně umožnil takovému svobodnému útočišti existovat na jeho území?

Odpověď je jednoduchá. Aby tento projekt uspěl, musí být bezpečnější než to nejnebezpečnější místo na světě a jeho investiční klima musí porazit to nejhrozivější místo na světě, kde se dá dělat byznys, aby přilákalo lidské bytosti, které v takových místech teď doopravdy musejí přežívat. To by opravdu neměl být takový problém. Bylo by skutečně tak těžké vést si lépe než Severní Korea, Sýrie nebo Kongo?

Tento projekt, který by mohl být tažen soukromým sektorem, státy, nadnárodními organizacemi nebo spoluprací různých subjektů, nevylučuje nic z toho, co se už teď děje: otevírání hranic obchodu, pokusy o rozvoj chudých zemí, pokusy o zklidnění násilných konfliktů, poskytování pomoci těm nejpotřebnějším, udílení většího počtu povolení k přesunu do bohatých zemí nebo stavění uprchlických táborů, když není jiná možnost. Tento projekt prostě nabízí řešení pro imigranty, kterým se nedostává dostatečné pomoci už dnes. A takových je velká většina. Pokud je to tak jednoduché, proč to neudělat?

Tak ještě jednou: cože to vlastně navrhujeme?

Vybudujme „svobodná útočiště“: uprchlické zóny, ale s vládou práva, ochranou a příležitostmi pro ekonomické investice, kde si mohou běženci vybudovat svůj život a kde nejsou odsouzeni k marnění svého cenného času.

Které země by povolily takové zóny na svém území?

To je problém, kterému teď čelí EU, aspoň pokud bude pokračovat s nápadem na založení center vyřizujících žádosti o azyl mimo území EU. Tato zámořská centra mohou být umístěna v klíčových tranzitních zemích jako Niger, Egypt, Turecko nebo Libanon. Francie, Německo a Malta by údajně měly o takovou myšlenku zájem. Zatímco by zde hledali útočiště, dostali by žadatelé o azyl šanci uvést, v jaké zemi EU by se chtěli ucházet o azyl. Jednoho dne může existovat i systém „sdílení zátěže“ (přerozdělování uprchlíků). Ten je nicméně nepravděpodobný, protože národní politici v EU si správně myslí, že takové citlivé věci by měly být rozhodovány na národní úrovni.

Aby se nechaly přesvědčit, musely by Niger, Egypt, Turecko, Libanon a možná i Maroko logicky obdržet kompenzace za poskytnutí prostoru pro taková střediska. Protože v národních a evropských rozpočtech na zahraniční pomoc je obrovské množství peněz, nemělo by být nemožné dosáhnout kompromisu.

Jediný prvek, který by Evropská komise musela změnit ve svém současném plánu, je zkombinovat svoje vítání uprchlíků v zámoří s misí na udržení vlády práva. EU má s podobnými misemi zkušenosti. Část její mise EULEX v Kosovu spočívala v zajišťování spravedlnosti v nejcitlivějších oblastech regionu. Musím říci, že tam byly veliké problémy s implementací, ale aspoň Kosovo poznalo nějakou stabilitu. Každopádně hlavním rozdílem mezi svobodnými útočišti a Kosovem by bylo to, že do svobodného útočiště by každý přišel dobrovolně.

Už se něco takového zkoušelo?

Jak jsem vyjasňoval na začátku: Ano, zkoušelo. Hong Kong fakticky sloužil jako takové svobodné útočiště pro čínské uprchlíky. Pravděpodobně taky přispěl k tomu, že se Čína nechala přesvědčit, aby se vydala cestou mezinárodního obchodu.

Proč by tam chtěly firmy investovat?

Férová otázka. Firmy jako IKEA nebo Coca-Cola by si to určitě musely pečlivě rozmyslet, ale bezpečná investiční zóna, nad kterou vládnou úředníci ze zemí s relativně vysokou úrovní vlády práva, by určitě dokázala soutěžit se zeměmi, kde jsou revoluce a sociální nepokoje pořád za dveřmi.

Kolik by to stálo?

Belgická policie a soudní systém stojí kolem tří miliard eur ročně a slouží 11 miliónům lidí. S deseti miliardami eur ročně, což není ani 10 % ze 130mld. rozpočtu EU, by bylo možné přijmout 20 miliónů uprchlíků. Sedm miliard eur z těchto dvaceti by se vyhradilo na základní infrastrukturu. Také by byl zájem o kofinancování ze strany investorů. I kdyby se na začátku podařilo přijmout pouze jeden milión z padesáti miliónů uprchlíků, byl by to významný krok kupředu.

Každý, kdo se zabývá rozpočtem EU, , že v něm je prostor pro obrovská zlepšení na výdajové straně. Více než 270 miliard eur se mezi lety 2014 a 2020 opět pošle majitelům zemědělských pozemků včetně anglické královny. Když víme, jak zemědělská politika EU škodí rozvíjejícím se zemím po několik desetiletí, nebyla by tato rozpočtová kapitola špatným zdrojem financí.

Je to politicky dosažitelné?

Bývalý premiér Velké Británie Tony Blair jednou navrhl zámořská azylová centra, Evropská komise o ně má zájem, několik členských států je něčemu podobnému otevřeno. Celá myšlenka se vlastně dá zredukovat na to, že si přiznáme dvě skutečnosti: Jednou skutečností je, že spousta lidí teď prchá ze svojí země. Druhou skutečností je, že velká většina evropské populace je ochotna přijmout pouze malou část všech světových uprchlíků. Takže přijmout je na bezpečném místě někde jinde není víc než samozřejmé řešení.

Co když se to pokazí?

Amnesty International kritizovala návrh Evropské komise externalizovat uprchlickou politiku a varovala, že by mohlo docházet k porušování lidských práv v mnoha zemích mimo EU. To je férová připomínka, ale to je řešeno tím, že samotné země EU by spravovaly tyto zóny. Co když je ale i tak povedou špatně a tato svobodná útočiště nebudou vůbec tak pěkná? I v takovém případě, protože uprchlíci by do nich chodili dobrovolně, by lidé přicházeli, pouze pokud by jejich přijímací zóna měla lepší podmínky než uprchlické tábory nebo místa, ze kterých utíkají. Přece nemůže být tak těžké porazit tyto standardy?

Nepovede to k odlivu mozků?

V případě, že se tato svobodná útočiště ukážou být obrovským úspěchem a začnou lákat nejenom zoufalé uprchlíky, ale také lidi, kteří jsou na tom relativně dobře, skutečně bychom pak museli vést tuto debatu. Nebudu zacházet do detailů, ale existují také pozitiva, když se inteligentní lidi přesouvají do bohatších zemí za prací, protože posílají více peněz domů svým rodinám, než kdyby zůstali.

Není to „apartheid“?

Když uznáváte, že migrace by měla být omezena, už tím uznáváte určitou formu „apartheidu“. Podporovat neomezenou migraci je férová pozice, ale má velmi malou podporu. Proč tedy nezkusit zlepšit osud těch, kteří nejsou v bohatších zemích vítáni?


Přeložil Martin Pánek.