Pokoj a dobro katolické církve

alexkich / dollarphotoclub

Česká biskupská konference Katolické církve vydala dokument s názvem Pokoj a Dobro (zpracovaný pod zastřešením České křesťanské akademie) s cílem „zpřístupnit veřejnosti pohledy sociální nauky církve na naléhavé problémy naší doby“. Práce však připomíná volební program – není doporučením křesťanům jak se chovat, je hodnocením a doporučením, co by měl dělat stát. Etatistické a paternalistické myšlenky byly v LF publikovány v malém rozsahu v rubrice Nejhloupější výrok. Pro výjimečnost Pokoje a Dobra následuje rozsáhlejší výběr z tohoto elaborátu (celý k dispozici na http://cbk.cirkev.cz) bez dalšího komentáře, jen s doplněnými mezititulky, protože odkrývá podstatu myšlení intelektuální elity katolické církve, které bývá jinak často skryto za frázemi o pravdě a lásce.

Ideové východisko

“Název listu „Pokoj a Dobro“ je převzat od bratra Františka z Assisi. František dovedl do své lásky zahrnout opravdu všechny své současníky, nikdo z ní nebyl vyloučen.

Jde nám o nejvlastnější a nejhlubší zájmy nás všech, kdo máme dobrou vůli učinit něco pro změnu našeho sociálního klimatu i nás samotných. Tato dobrá vůIe nás pak s pomocí Boží dovede postupně ke změně názorů a mnohých životních návyků a našeho vzájemného chování ve společenských vztazích.“

Vymezení nepřítele

“Existují příznačné podobnosti mezi někdejším přechodným obdobím budování socialismu s ideologií marxismu-Ieninismu a krajní, extrémní formou liberální ideologie v procesu změn po roce 1989. V něm se normáIní etické principy odkládají stranou.

Zprofanovaná forma filosofie historického materialismu marxistického typu byla nahrazena novou formou materialismu, tentokrát v podobě extrémního liberalismu. Mnozí nedostatečně zakotvení a máIo mravně integrovaní jednotlivci přijali ideologii tržního fundamentalismu jako jakési náhradní osobní náboženství. Svůj podíI na tomto svedení mají nedostatly ve vzděIání a v etické výchově, malá profesionalita, nedostatek respektu k odlišným názorům a k jejich racionální reflexi – v médiích, ve veřejném prostoru vůbec.“

Svoboda

“V posledním desetiletí sledujeme s vážným znepokojením nárůst nezodpovědného pojetí svobody jako „práva“ prosazovat jen vlastní, často sobecké cíle. To je deformace ideálu svobody.

Pověstné dilema „čím více svobody, tím méně sociáIní rovnosti“ bývá někdy ekonomy formulováno jako jakási nevyhnutelná zákonitost; jako by za otevření prostoru pro svobody občanské, politické a podnikatelské, které jsou cestou k ekonomické prosperitě, bylo nutno zaplatit rozevřením nůžek větší sociální nerovnosti. Proto je tak důIežité spojení solidariry, rostoucí zdola z občanské společnosti, s pečIivě vyváženým zákonodárstvím.

Tak lze napomoci tomu, aby se cenné společenské statky: spravedlnost, svoboda a rovnost nedostávaly do rozporů, nýbrž aby spolupůsobily v produktivním souběhu.

Z historicky dosud se vyskytujících vzorů má ke křesťanskému sociálnímu učení nejblíže koncepce sociálního tržního hospodářství. Není náhodou, že právě proti tomuto konceptu mířilo ostří kritiky extrémních liberálů v našem prostředí. Ideologie „kapitalismu bez přívlastků“ se ukázala být škodlivou. Jde o nebezpečné názory krajních libertinistů, kteří chápou člověka jako izolovaného tvora, sobecky sledujícího v extrémně pojaté svobodě jen svůj úzký osobní zdjem.“

Trh ohrožuje společné dobro

“Soutěž na trhu je třeba chránit, podporovat a kultivovat Jinak trh, ponechán sám sobě, tíhne k likvidaci konkurence. Ideologizace těchto složitých problémů v podobě zjednodušujících formulí, podle nichž je soukromé vlastnictví již z definice efektivnější než vlastnictví státní, je teoreticky chybná.

K negativním vzorům chování nutno přičíst i pochybné aktivity a cíIe některých zahraničních firem – jakkoli již byl oceněn přínos vstupu zahraničních investorů. Lze se setkat i s chováním diskriminujících podnikatelů, kteří ruinují domácí podnik jen proto, aby obsadili trhy a vyřadili konkurenci; odsávají zisky z domácí fiIiálky do zahraničí jako tzv. daňovou optimalizaci a záměrně udržují tuzemský podnik v závislosti na výzkumu a vývoji zahraniční centrály. Počínání takových podnikatelů je stejně odsouzeníhodné jako již kritizované praktiky nových domácích vlastníků a manažerů.

Řada odvětví, bez nichž si modení společnost na přelomu tisíciletí nelze představit, patří svou povahou do oblasti, kde redukce na nabídkovou a poptávkovou stranu tržního mechanizmu nedostačuje a může být dokonce společensky nebezpečná. Věda, kultura, školství, sociální služby, zdravotnictví, ale také železniční a silniční doprava, se sice neobejdou bez kalkulací, rozpočtů, kvantifikace nabídky a poptávky, ale s pouhou ekonomií zde nevystačíme.

Trh sám totiž zpravidla nedodá do těchto obIastí potřebné finanční zdroje a zaostávání právě zde může vážně ohrožovat společné dobro.“

Papež globalizátor

“Globalizace jako vývojová tendence světového hospodářství, politiky i kultury se stává zdrojem mnoha nadějí a obav, zejména v poslední době, kdy se její postup zrychluje zásluhou politických změn a rozvoje technologií. Touha vytvořit světový řád a systém spolupráce ovšem není nová a vyplývá v zásadě ze základního posIání křesťanství.

Ke globalizaci světové ekonomily říká Jan Pavel II: „Stále důraznější je požadavek, aby této vzrůstající internacionalizaci hospodářství odpovídaly činné mezinárodní kontrolní a řídící orgány, které by orientovaly hospodářství na obecné blaho. Toho není jednotlivý stát, byť by byl nejmocnější na světě, zcela schopen.“

I přípravné práce na integračních procesech, směřující k našemu vstupu do Evropské unie, můžeme chápat jako krok ve směru odpovědně chápané globalizace demokratickou cestou. Globalizační procesy jsou někdy neoprávněně redukovány jen na jejich ekonomický rozměr. Současná podoba globalizace s sebou nese určitá nebezpečí v oblasti kultury: odvrat od tradice, ohrožení národní kultury, fragmentarizaci světa, vykořeněnost z lokální komunity a jejího kulturního, duchovního a sociálního přediva. Tyto faktory mohou zesíIit krizi identity i v jejím národním rozměru a mohou urychlit rozpad hodnotového systému včetně žité morálky. Zakotvenost čIověka v křesťanství je tou nejúčinnější cestou, jak čelit i těmto rizikům.

V situaci oslabeného právního vědomí u nás doma je třeba vítat vnější tlak ze strany Evropské unie i mezinárodních soudních a finančních institucí na přibližování našeho práva standardním pravním v civilizovaných zemích jako vítanou pomoc při složité a dlouhodobé obnově právního řádu. Varujeme před populismem, který by mohl národní cítění zneužít k obraně zajmových skupin, které stále ještě preferují zvůIi před vládou zákona dokonce i za cenu toho rizika, že zůstaneme za branami evropského společenství.“

 Sociální politika

“Křesťanské sociální učení nesmírně oceňuje skutky milosrdenství a solidarity. Současně si je však vědomo, že charita samotná nestačí. Je třeba reformu institucí a reformu kroků, které k těmto vážným sociálním problémům vedou. A je potřebí zároveň demaskovat mylné ideologie těch společenských struktur, které takové zlo plodí.

Rodiče, kteří se věnují více dětem a pracují proto např. jen na částečný úvazek, nesmějí být v systému sociálních jistot diskriminováni (zejména s ohledem na zabezpečení ve stáří). Mají jim také být vylepšovány šance pro nové začlenění do pracovního poměru. Výše příspěvku na děti i příspěvků na výchovu musí být stanovena tak, aby se děti nemohly stát jednou z hlavních příčin chudoby. Vždyť pro systém sociální výchovy se ukazuje být jako optimáIní počet čtyř až pěti dětí v rodině.

Pro mladé rodiny, ale i pro starší a sociálně slabší skupiny obyvatelsva má zvláštní význam otázka bydlení. Její současné nástroje pro zajišťování nového přiměřeného bydlení jsou nedostatečné a často není v sociální politice dost citu a dobré vůle k řešením jež přesahují tržní kalkulace.“

Trh práce

“S proměnami průmyslové společnosti a přechodem k nové, „informační společnosti“ se role odborů mění. Vzniká potřeba nahradit dosavadní formy odborové organizovanosti formami novými, které by lépe odpovídaly novým požadavkům.

Požadavek respektování lidských hodnot a důstojnosti člověka ve světě práce se neomezuje na účast v odborech. Lidské znalosti se ve vyspěIých společnostech stávají hlavním zdrojem bohatství. Někdy se přímo hovoří o společnosti informace, společnosti vědění. Učinné využití všech „hřiven“, které byly čIověku dány, je podmíněno aktivním zájmem pracovníka a jeho vhodnou motivací. Toho lze dosáhnout účastí zaměstnanců na řízení a správě podniku, někdy i spoluvlastnickými formami.

Nedostatek pracovních míst je způsoben nedostatečnou podporou podnikatelských činností v přípravných etapách pracovního procesu, při přípravě investičních projektů. Vytvoření jednoho průměrného dělnického pracovního místa vyžaduje investici čtvrt až celý milion korun. Je třeba hledat i zcela nové cesty a možnosti lidsky důstojných aktivit a činností pro naše nezaměstnané spoluobčany mimo trh a jeho mechanismy.

Platy a odměny manažerů se často odpoutaly od reálného vývoje ekonomiky i od jejich skutečných zásluh. Znovu se vším důrazem prohlašujeme, že tyto formy chování jsou nemorální a zavrženíhodné. Podnikatelé a manažeři, kteří vykořisťují své bližní, zvyšují svým protispolečenským jednáním sociální napětí v zemi.“

Školství

“Bývalý režim reálného socialismu chtěl programově vyloučit křesťanství z kultury. Funkčnost vzděIání je posuzována podle míry uspokojování individuálních potřeb. Toto zlomkovité, specializované, instrumentální a technologicky orientované vzdělání se stává průpravou pro sociální role, cestou k společenskému uplatnění, úspěchu a moci. V této podobě vytváří i určirý názor na život, který favorizuje úzce pojaté sekulární hodnoty a normy. Takto orientovaný vzdělávací systém přispívá ve svých důsledcích k dezintegraci kultury.

Jestliže vzdělání pomáhá malému národu, aby v období nové informativní civilizace, která se před našima očima rozvíjí, mohl soutěžit s národy co do počtu a zdrojů mocnějšími, pak je také třeba na vzděIání pamatovat dostatečnými finančními dotacemi.

Odvozuje-li se funkčnost vzdělání výlučně od požadavků trhu, zapomíná se na to, že je to koneckonců jen vzděIání, které bude schopno za pět, deset let odhalit, zda budou požadavky trhu na vzdělání tytéž jaké jsou dnes. Trh je v této věci slepý; neví sám ze sebe, jaké vzděIání bude sám potřebovat v příští generaci. Proto jen co nejhlubší a nejuniverzálnější vzděIání je nejlepším zabezpečením proti rozmarům trhu.

VzděIávání dospělých je ve stále se měnícím světě nezbytné a měIo by být podporováno státem i církvemi. Bude třeba hledat zcela nová řešení v situaci, kdy se dlouhodobě nedaří zajišťovat práci pro větší část populace v produktivním věku.“

Média

“Rizika zneužití masové komunikace jsou značná. Média, zvláště komerční, se zaměřují na reklamu a na vyvolávání nových, většinou zbytných potřeb. To má za následek, že chamtivost se stává veřejnou posedlostí.

Ideologická publicistika prvních let transformace byla příkladem neodpovědnosti. Podněcovala jednostranně a v pokleslé podobě Iiberální schémata a manipulovala veřejnost k naivní důvěřivosti. Jako občané máme právo na dobrá média a měIi bychom si uvědomit, že můžeme mít vliv na jejich podobu.“

Závěr

„Zde se pro křesťanské společenství otvírá široká oblast svědecké služby o tom, že lidská důstojnost se neváže jen na výkon, za nějž jsme odměňováni mzdou či platem v tržní sféře, nýbrž je ovocem milosti, které se nám v Kristu dostává předem a bez zásluh. V dlouhodobé perspektivě bude patřit k úkolům sociálních etiků církví, aby promysleli, jak tento základní důraz křesťanské víry vtělit do sociálně-ekonomických pořádků.“