Počty států a evropská integrace

artvitdiz / Dollar Photo Club

Irsko, Island či Finsko. Lotyšsko, Estonsko a Litva. Kypr či Malta. A třeba též Česká republika, Slovensko či Chorvatsko. Co mají všechny tyto evropské státy (a řada dalších mimo tuto množinu) společného? Inu to, že ani jeden z nich byste ještě na začátku 20. století – tedy nedávno – na mapě Evropy nenašli. Samostatných zemí v Evropě v posledním století totiž systematicky přibývá. A pozor, tato tendence neplatí zdaleka jen pro Evropu, je celosvětová. Ještě po druhé světové válce bylo tzv. nezávislých státních celků na celém světě „jen“ 74, dnes jich napočítáte 196. OSN startovalo s 55 členy, dnes jich má 193. Ano, svět dlouhodobě prožívá proces „dělení“ větších státních celků na menší. A ten zdaleka nekončí, jak ukazuje třeba nedávný příběh Jižního Súdánu.

Kromě stále rostoucího počtu obyvatel planety, který je pro mnohé důležitým faktorem vysvětlujícím přirozený tlak na růst počtu jednotek, v nichž si lidé vládnou (či je jim vládnuto), souvisí tento proces „drobení“ především s velmi dlouhodobou společenskou zákonitostí, kterou bychom mohli nazvat procesem národního uvědomování. Tedy hledání, definování a následně státoprávního zakotvení národní identity. Ta je nakonec společná jak národnímu obrození v mnoha zemích Evropy, tak i pozdějšímu národně-osvobozovacímu boji třeba v Africe, který vedl k pádu starého koloniálního řádu.

Ano, jsou i výjimky z tohoto pravidla. Ovšem pokud třeba v Evropě docházelo k obráceným procesům, ke sjednocování států, pak ve dvou případech. Buď bylo též postaveno na národním principu, tedy na sjednocení do té doby „rozdrobeného národa“ pod jednu státní střechu (Itálie v 19. století a dvojí sjednocení Německa v 19. a 20. století), nebo bylo činěno prostě a jednoduše brutální silou, jako v případě „zcelování“ někdejšího Sovětského svazu.

Kdysi bývalo základní identitou daného území léno, teritoriální moc konkrétního panovníka či panovnického rodu na daném kusu země bez ohledu na národnost, jazyk, historii či kulturu jeho obyvatel. Později a dodnes právě ta druhá sada parametrů vytváří tmel, který má obyvatelstvo v daném prostoru spojovat natolik, že spolu bude ochotno žít a sdílet jednu vládu. Pro demokracii, tedy systém většinového, pravidelného výběru a následného sesazování vládců bez krveprolití, je takovéto pojivo naprosto klíčové. Občan společenství musí v průměru cítit, že byť třeba s vládou nesouhlasí a štve ho, vládnou mu ti jeho, ne cizí. V demokratických monarchiích k tomu může přibýt i identita odvozená od panovníka, ale ani ta na sama na udržení společnosti pohromadě zřejmě nestačí.

Proto koneckonců trvají i dnes mnohá pnutí v zemích, kde jisté skupiny obyvatel cítí svou specifickou, unikátní identitu, která je odlišuje od ostatních v „jejich“ státním celku (Vlámové, Skotové, Katalánci, Baskové). Tento velice klikatý a dlouhodobý proces definování národní identity tedy zřejmě nadobro nekončí ani na starém kontinentu.

Evropská integrace je zjevným protipohybem k této historické pravidelnosti. A dobře též ukazuje meze integrace. Demokratické státy organizované na národním principu stěží někdy vytvoří dobrovolně v EU jeden stát. A byť jsou jednotlivé „kmeny“ v rámci Unie ochotny spolu mírově do velké míry spolupracovat (to je zjevená většinová preference v jednotlivých členských státech Unie), pokud budou tlačeny do sdílení svých peněženek či dokonce celé své identity, může se to ukázat jako historický omyl, který unijní společenství neposílí, ale naopak oslabí.