Omyl „trvale udržitelného rozvoje“

Zdravé ekonomické uvažování spočívá v tom, že se berou v úvahu nejen bezprostřední, ale i druhotné efekty činů jednotlivců i státu. Tento poznatek se neomezuje jen na ekonomii. Lze jej aplikovat na všechny oblasti lidského zkoumání, včetně politické filosofie. Pochopení závažnosti následných efektů může zabránit mnohým problémům.

Pochopení následných efektů je důležité i v teorii „trvale udržitelného rozvoje“ propagované levicovými ekologickými aktivisty. Heslo samotné zní celkem neškodně. Většina lidí (snad s výjimkou nejhlasitějších obhájců tohoto konceptu) rozvoj podporuje a přeje si i jeho trvání. Pro skutečné pochopení konceptu trvale udržitelného rozvoje se ale na něj musíme podívat hlouběji. Musíme se zabývat jeho logickými důsledky.

Nejprve si musíme si ujasnit, v jakém smyslu se tento pojmem obvykle používá. Trvale udržitelným rozvojem se většinou myslí uchovávání přírodních zdrojů pro příští generace. Koncept trvale udržitelného rozvoje se zrodil ve Světové komisi pro životní prostřední a rozvoj při Organizaci spojených národů (za předsednictví socialistky Gro Harlem Brundtlandové). Členové komise definovali trvale udržitelný rozvoj jako „rozvoj, který uspokojuje dnešní potřeby, aniž by bylo ohroženo uspokojování potřeb budoucích generací.“* Radikálnější obhájci tohoto konceptu označují dnešní spotřebu přírodních zdrojů dokonce za „krádež“ na budoucích generacích.

Individuální vs. kolektivní práva

Pro zastánce individuálních práv je tato teorie problematická z několika důvodů. Práva (na přírodní zdroje) podle nich náleží kolektivu, ba dokonce kolektivu který ještě ani neexistuje. Budoucí generace je z definice skupinou lidí, která se ještě nenarodila. Jak se říká, tomorow never comes, „nikdy se nedočkáme zítřka“. Logika tohoto rčení je prostá: Jakmile nastane zítřek, přestává být zítřkem a stává se dneškem. Jakmile se narodí nový člověk, přestává být potenciálním příslušníkem budoucí generace a stává se příslušníkem současné generace.

Pokud přijmeme teorii, že se mají přírodní zdroje uchovat pro budoucí generace, pak nutně předpokládáme, že skupina nenarozených jednotlivců má na tyto přírodní zdroje právo. Zvláštní je, že toto právo přestává platit, jakmile se tito jednotlivci narodí, protože jakmile se budoucí generace narodí, začne pro ni platit stejná povinnost vůči dalším ještě nenarozeným generacím. (Paradoxní je, že zastánci teorie trvale udržitelného rozvoje tvrdí, že nenarození lidé mají právo na přírodní zdroje, ačkoliv současně hlásají, že mnoho příslušníků těchto budoucích generací by vůbec nemělo přijít na svět – neboli podporují státní zásahy omezující populační vývoj. Nenarození mají tedy zřejmě vlastnická práva, ale postrádají právo na život!)

Neznámá budoucnost

Dalším problémem teorie udržitelného rozvoje je, že nevíme, kolik zdrojů budou příští generace potřebovat. Za stovky let budou lidé možná stále používat naftu na vytápění svých domovů a na provoz svých automobilů. Je ale také možné, že ji vůbec používat nebudou.

Jako chlapec jsem často jezdil za babičkou do Chicaga. Měla velký starý dům nedaleko Michiganského jezera. Dům měl u chodníku okénko s kovovou skluzavkou do sklepa. Pravidelně přijížděl náklaďák a do sklepa vyklopili náklad uhlí. Sklep byl naplněn jemným uhelným prachem. Velký kotel zajišťoval dodávku páry do radiátorů a horkou vodu. Babička musela každou chvíli přikládat lopatky uhlí do kotle, jinak by přestal topit.

Kdyby za mé babičky stát přijal politiku uchovávání uhlí pro budoucí generace, pak by nejspíš moje babička mohla využívat mnohem méně uhlí. Jí by bylo víc zima – a nikdo by na tom nevydělal. (Pochybuji, že pokud ten dům stále stojí, topí v něm dnes uhlím.) Politika uchovávání uhlí pro příští generace by byla čistou ztrátou, naprosto zbytečnou obětí.

Podobně, kdyby stát přijal politiku omezené spotřeby přírodních zdrojů před dvaceti lety, museli bychom si odříkat spotřebu mědi používané na výrobu telefonních drátů. Přitom dnes jen velmi málo telefonů ještě používá měděné dráty. Většina má dnes kabely s optickými vlákny.

Proč obětovávat kvalitu života žijících lidí v zájmu neexistujících příležitostí? Proč skládat oběti, když nevíme jistě, jestli mnoho z toho, co využíváme dnes, nebude zítra k ničemu? Samozřejmě, že existují přírodní zdroje používané dnes, které budou potřebné i v budoucnu, ale poptávka po nich může být vzhledem k nabídce podstatně menší. Přesně to se stalo prakticky s každým přírodním zdrojem.

Naše generace zaznamenala během krátké doby dramatické změny v potřebě přírodních zdrojů. Sotva by někdo z nás dokázal správně předpovědět poptávku po nějakém přírodním zdroji. Přesto zastánci teorie trvale udržitelného rozvoje neustále projektují spotřebu zdrojů, a to na generace, staletí či tisíce let dopředu.

Jakákoliv předpověď je navíc komplikována tím, že to, jestli se něco stane zdrojem či nikoliv, záleží pouze a jedině na lidské důmyslnosti. Třeba ropa kdysi pouze kazila hodnotu pozemku. Zabíjela dobytek, ztěžovala pěstování obilí, páchla a nebyla k ničemu. Záporný užitek se přeměnil v pozitivní hodnotu až když lidé přišli na to, jak ji využívat. S rostoucími znalostmi lidstva se zvyšuje i množství látek, které se stávají přírodním zdrojem.

Je objem zdrojů konečný?

Základním předpokladem teorie trvale udržitelného rozvoje je, že nabídka zdrojů je v čase omezená. Předpokládejme, že by tomu tak bylo. Cílem zastánců udržitelného rozvoje by bylo uchovat „dostatek“ zdrojů budoucím generacím. Co je to ale „dostatek“? Meteor nebo nějaká jiná katastrofa může kdykoliv zničit lidstvo a my stále počítáme s nekonečným počtem budoucích generací.

Předpoklad omezenosti zdrojů vede k dalším problémům. Pokud předpokládáme, že objem zdrojů je konečný, zatímco spotřeba nikoliv, pak vlastně jakýkoliv objem spotřeby by nakonec znamenal, že se na některé generace nedostane. Podle této logiky bychom nemohli spotřebovávat vůbec žádné zdroje. Tento závěr by se nevztahoval pouze na naši generaci, ale rovněž na všechny generace po nás. Takže vlastně všichni lidé, pro něž bychom uchovávali přírodní zdroje, by je sami nemohli spotřebovávat. Kdyby ovšem neměli právo spotřebovávat zdroje, těžko by naše dnešní spotřeba mohla být označována jako „krádež“.

Opravdu bychom omezováním spotřeby zlepšili život budoucích generací? Jak jsem ilustroval na příkladu uhlí mé babičky, nemusí tomu tak být. Ve skutečnosti bychom mohli omezováním naší současné spotřeby kvalitu jejich života zhoršit. Vynucené omezení spotřeby nafty by nepochybně zhoršilo kvalitu našeho života. A také kvalitu života našich dětí a jejich dětí. Přitom technologické změny již po několik desetiletí nepochybně naši potřebu nafty snižují. Jinými slovy, vynucené omezování spotřeby ropy by snížilo naši životní úroveň i životní úroveň následujících generací za účelem uchování zdroje, který budeme potřebovat stále méně a který možná jednou nebudou lidé potřebovat vůbec.

Cenový mechanismus

Vynucené restrikce spotřeby by navíc mohly podvázat technologické inovace, které by poptávku po naftě omezovaly. Inovace závisí na investicích a investice závisí na úrovni bohatství. Pokud omezíme tvorbu bohatství, omezíme tím investice a pravděpodobně i inovace.

Tím, že bychom krátkodobě omezili spotřebu přírodního zdroje, mohli bychom zvýšit jeho spotřebu v dlouhém období. „Správné“ nastavení ekologických regulací před pár desetiletími by mohlo zabránit rozvoji optických vláken, mobilních telefonů a internetových technologií. V důsledku by bylo i dnes ke komunikaci stále potřeba obrovské množství mědi a papíru.

Nikdo samozřejmě nemůže postrádat technologie, které nejsou známy. Pouze zpětné ohlédnutí nám umožňuje vidět, jaké neblahé dopady na nás by taková restriktivní politika měla, kdyby ji naši rodiče či prarodiče nesmyslně zavedli.

Politika trvale udržitelného rozvoje by prý měla garantovat „rovný“ přístup ke všem zdrojům dnes, zítra stejně jako za stovky let. Tím by prý měla zabránit nabídkovým krizím. Ale krize často dávají vzniknout novým technologiím. Regulace cen benzínu během sedmdesátých let ve Spojených státech uměle zvyšovala poptávku a způsobovala výpadky v nabídce. Když později deregulace přinesla (dočasný) růst cen, spotřebitelé začali poptávat nové technologie, které by omezily spotřebu. Auta vyráběná před ropnou krizí spotřebovávala na kilometr více paliva než auta vyráběná po ropné krizi. Vyšší ceny také motivovaly k využívání nových ložisek. Zastánci teorie udržitelného rozvoje, kteří se etablují z apokalyptického ekologistického hnutí, nikdy neberou v úvahu úlohu cen a tržních motivací, které znemožňují, aby jakýkoliv poptávaný zdroj byl vyčerpán.

Krize na neregulovaném trhu obsahuje vždy zárodek svého vlastního vyřešení. Takové řešení často výrazně snižuje poptávku po daném zdroji a někdy jeho spotřebu eliminuje úplně.

V režimu „trvale udržitelného rozvoje“, který vyžaduje státní regulaci, je fungování tržního mechanismu znemožněno. To nevyhnutelně znamená, že cenové a ziskové signály budou pokřivené a povedou spotřebitele i výrobce k chybným kalkulacím dostupnosti zdrojů a tím je povedou ke zvrácenému spotřebitelskému a výrobnímu chování, které bude v konečném důsledku škodlivé pro ně samé.

Udržitelný rozvoj patří mezi nejnebezpečnější teorie vůbec. Nejenže neodpovídá na základní otázky, které s sebou nese – neříká, jaké zdroje mají být udržovány, neříká, pro koho by měly být udržovány, neříká, jak dlouho mají být udržovány. Pouze nám předkládá nepodložená tvrzení a volá po centralizované státní regulaci ekonomických zdrojů, a to nejlépe v celosvětovém měřítku.

Ekologičtí aktivisté zřejmě vyznávají heslo, že „co je malé, je pěkné“, ovšem s jednou výjimkou – pokud jde o vládu a státní regulaci. To se pak má uplatňovat pravidlo „čím větší, tím lepší“. Heslo „trvale udržitelný rozvoj“ zní hezky, ale ve skutečnosti to je jen prázdná fráze bez obsahu, jejíž efekty ale mohou být sporné, ne-li nebezpečné.


Jim Peron je šéfredaktorem měsíčníku Free Exchange na Novém Zélandu. Článek původně vyšel v Ideas on Liberty,magazínu vydávaném americkou nadací Foundation for Economic Education (www.fee.org).

*) World Commission on Environment and Development, Our Common Future (Oxford University Press, 1987), str. 8

(překlad: Petr Mach