Omyl draka Šmaka

http://kayzig.deviantart.com/art/Smaug-106918316

Bohatí nesedí na penězích – jsou správci kapitálu

Jedním z tvrzení, které mi dělá největší vrásky a objevuje se v rámci debat o příjmové nerovnosti v USA, je předpoklad, že bohatí „berou“ a „ovládají“ bohatství.

Soudě dle posledních příspěvků do diskuze o původu kapitálu si řada lidí myslí, že jediné, co s nashromážděnými penězi chtějí bohatí dělat, je akumulovat je. Představte si strýčka Skrblíka tahajícího velké a těžké bedny plné zlata do svého trezoru nebo Gluma, jak si pohrává se svým „miláškem“. Jenže tahle představa, založená na předpokladu, že bohatý člověk se svým jměním nic nedělá, je falešná. A dost dobře na ni sedí pojmenování „Šmakův omyl“ – podle stejnojmenného draka z fantasy Hobit, který pod Osamělou horou spal na hromadě nakradeného zlata.

Dám vám příklad, vytažený z jednoho z posledních čísel Technology Review:

„Mezera rozdělující ty bohaté a ostatní je v USA největší na světě. V roce 2010 jedno procento nejbohatších Američanů vlastnilo 34 procent bohatství. A ta úplně nejmovitější desetina procenta dokonce 15 procent.“

Poté, přesně podle pouček Thomase Pikettyho, autor dochází k závěru:

„Důsledky existence takové koncentrace bohatství by měly strašit každého, kdo si myslí, že systém by měl kapitál přerozdělovat podle zásluh. Existuje totiž reálné nebezpečí, že se vrátíme do dob, kterým sociálně i politicky dominovali ti, kteří své ohromné majetky zdědili. Vzpomeňte si třeba na Francii a Anglii 19. století.“

Tyhle druhy úvah jsou klamavé a nesmyslné z několika důvodů.

Předně stojí na abstraktních agregátech a modelech, které nemají oporu v realitě. Přesně proto je tak jednoduché vzpomínat na Anglii před 200 lety, když dnes je přístup ke kapitálu snazší než kdykoliv předtím. Ale k tomu se ještě dostaneme, protože teď je potřeba říct jedno:

Bohatí ve skutečnosti hodně svých peněz utratí. Horních deset procent lidí s nejvyššími příjmy tvoří podle statistik 42 procent spotřeby, a to v rámci celé Ameriky. A přitom neutrácejí bezhlavě za šíleně drahé zbytečnosti (tj. za drahokamy, co by přidali na svou hromádku), ale jen za o něco dražší varianty toho, co si běžně kupujeme i my. Nejlepší je příklad: průměrná bohatá žena zaplatí za pár bot 120 dolarů a za džíny 75. Jistě, částky jsou to sice o něco vyšší než u Deichmanna nebo C&A, ale od běžných spotřebitelských cen se zas tak zásadně neliší.

Fakt, že bohatí neplatí za spotřební zboží o tolik víc než my, a přesto patří mezi největší konzumenty, značí, že si prostě kupují totéž, co všichni ostatní – jen častěji a víc. A tyhle peníze se do ekonomiky vrací. Bohatne na nich obchodník, jeho zaměstnanci, výrobce, lidé u výrobní linky a tak dále. Takové utrácení zkrátka prospívá všem ve výrobním řetězci.

Podobně jako továrna rozčlení výrobu jedné skromné tužky na řadu malých kroků, rozděluje neviditelná ruka kapitál těm, kteří vytvářejí produkty a služby. Tedy ty, za které pak bohatí své peníze utrácí.

A i šetřiví (nebo přímo lakomí) boháči prospívají nám všem. Žádná sklepení plná zlata neexistují. Místo toho hospodární milionáři a miliardáři investují, a to mnoha různými způsoby. Buďto svoje peníze vkládají do firem na trhu s akciemi, nebo individuální projekty podporují přímo či přes crowdfunding. Mohou také svoje peníze nechat na investičních účtech, takže o jejich použití rozhodne banka sama – a ta je pak může použít na půjčky pro expandující podniky nebo třeba pro stavbu domu vašeho souseda.

Investice zkrátka pomáhají těm méně šťastným. Bez nich by byl přístup ke kapitálu pro střední třídu i chudé výrazně omezený. Bez investic by se příjmová nerovnost stala neměnnou, tak jako ve středověku. (Tedy do chvíle, než by jedna skupina mocných zmasakrovala druhou. Tak totiž po většinu lidské historie vypadalo „přerozdělování“ bohatství.)

Abych parafrázoval prezidenta Obamu – a to tak, jak by to určitě nečekal – kapitalismus je geniální v tom, že efektivně rozšiřuje bohatství. S růstem sdílené ekonomiky mají bohatí další a další příležitosti, jak nechat svoje jmění vydělávat i s přínosem k obecnému blahu. Nepoužívané auto nebo nevyužitou ložnici v domě můžeme v dnešním světě zpeněžit přes služby jako Airbnb nebo Lyft a v budoucnu nás čeká masivní nárůst kapacity datových uložišť, který umožní sdílené diskové prostory, např. Storj.

Navzdory tomu, co nám levicoví ekonomové jako Paul Krugman a Thomas Piketty tvrdí, nás moderní kapitalismus rozhodně nepřibližuje k úpadku do středověkých dob. Naopak. Nejenže činí lidi bohatšími, ale navíc se jeho schopnost bohatství vytvářet ještě neprojevila v plné síle. Pokud se mu do cesty nepostaví regulátoři, budoucnost vypadá slibně.

A k tomu Šmakovi: Kdyby alespoň část svých peněz někomu půjčil, dost možná by se s Bardem lučištníkem vůbec utkat nemusel.


Iain Murray je viceprezidentem Competitive Enterprise Institutu. Přeložil Ondřej Trhoň. Obrázek Šmaka http://kayzig.deviantart.com/art/Smaug-106918316