Odluka církve a státu

Na tu schůzi se těším. Svolá ji náš kurátor (předseda sborové samosprávy) a po krátké pobožnosti řekne: Milé sestry, milí bratři, od prvního ledna příštího roku hospodaříme za své jako každá neziskovka. Bratr farář bude mít měsíční plat po valorizaci včetně pojistného 12 tisíc, topení a osvětlení kostela vyjde na 40 tisíc, rekonstrukce WC 30 tisíc… celkem tak 270 tisíc. Musíme se poradit, kde je vezmeme. Kromě toho sousedíme, jak víte, s maličkým sborem v H., kde krásně začal mladý farář K, ale má tam zatím jen důchodce a studenty, ti ho neuživí, měli bychom jim přispět. V pokladně máme od loňska 160 tisíc, letos jsme mezi sebou od ledna vybrali 130 tisíc…

To bude odluka církve od státu neboli konec konstantinovské éry.

To neštěstí nastalo v roce 313 ediktem římského císaře Konstantina. Křesťanství se stalo státním náboženstvím. Od té doby úřady většiny církví vždycky nějakým způsobem koulely se státní mocí svých zemí – za tu cenu, že něco podstatného šlo šejdrem.

Z čeho budou církve žít, až skončí konstantinovská éra? Prostě z členských příspěvků, z desátků, darů, podle toho, jak to kde mají zavedeno a jak tomu říkají. Teologicky řečeno, z Boží milosti. Některé naše sbory to dokážou už dnes, některé církve tak fungují celé. Někteří faráři možná půjdou na půl úvazku učit třeba latinu nebo němčinu, někteří toho nechají úplně. Větší díl práce bude na laicích, vliv církevních úřadů klesne. Duchovní život tím získá, respekt k církvím ve společnosti stoupne.

Daňové asignace jako v Itálii? Ty znamenají, že nám stát umožní, abychom část daní, které stejně musíme zaplatit, směrovali podle své volby na charitu, na vědu, na kulturu atd. – nebo na některou církev. Takže to z naší kapsy půjde i nepůjde. Ale to je ještě pořád skrytě Konstantin.

Církevní daň jako v Německu? Ta je povinná pro členy církví a stát prokazuje církvím tu laskavost, že ji pro ně od občanů vymáhá. Kdo chce přestat platit, musí nejdříve vystoupit z církve. Pořád ještě konstantinovština, zbytek symbiózy mezi církví a státní mocí. A vymahatelnost toho, co má být dobrovolným příspěvkem, by mě ponižovala, my Češi už jsme takoví – měl bych neodolatelné nutkání vystoupit z církve. Jediné čisté řešení je, aby se křesťané starali sami o sebe, jako třeba v Americe.

Že církve vlastní památkově chráněné budovy, které vyžadují nákladné opravy? V takové situaci jsou i jiní, jsou na to obecně platné zákony a stát musí znát svou odpovědnost. Pokud ty budovy nejsou památkově chráněné, je to smůla, ale i v téhle situaci jsou také jiní. Obyčejně se takových budov zbavují, jsou-li pro ně neúnosným luxusem. Mnoha farářům se ostatně neobyčejně uleví, až se se svými pětadvaceti ovečkami budou scházet ve větším bytě místo v chrámové lodi pro tři stovky postavené v době povinného náboženství. Šance na obrodu a nový rozkvět sboru tím mohou jen stoupnout.

Že mají církve nemocnice, starobince, sirotčince a školy? Po odluce na ně budou shánět peníze stejným způsobem jako každý jiný nestátní subjekt.

Že církvím přísluší ve společnosti nezastupitelná kulturní, duchovní a mravní úloha? Ano, přísluší, ale pokud tento svůj mandát neprokážeme tím, že uživíme aspoň sami sebe, mlčme v koutě. Ten mandát se realizuje tím, že křesťané slouží světu – samozřejmě ve vlastní režii. Jinak jsme sůl, která nesolí.

Církevní majetek, to je jiná záležitost. Co bylo ukradeno, máme žádat zpět, a hned, a soudní cestou jako každý – ale nehandrkovat se s politiky, radši škodovat. Většina veřejnosti je naladěna protikřesťansky a ještě víc proticírkevně, pragmatičtí politikové proto to tahání o restituční tečku s gustem prodlužují, média více méně představují křesťany jako chtivce.


Tento text původně vyšel v Lidových novinách 4.10.1996. Vydavatel děkuje autorovi za poskytnutí textu.

Pavel Říčan je absolventem Komenského evangelické bohoslovecké fakulty a psychologie na FF UK, působí jako vědecký pracovník Psychologického ústavu AV ČR, je členem staršovstva Českobratrské církve evangelické v Praze Braníku.