Odbory včera, dnes a zítra

Mám pro vás hádanku: během posledních let jsem se zmenšoval, přesto se po celou tuto dobu zvětšovala moje moc. Co jsem?

Správná odpověď: odborářské hnutí v Evropě. Tato hádanka vlastně už chvilku neplatí, protože během posledních šesti měsíců utrpěly odborové svazy v Evropě výrazné porážky, které vyvolaly pochybnosti o schopnostech tohoto typu organizací hrát významnější roli ve společnosti 21. století.

Nejprve v červnu tohoto roku neuspěly stávky v závodech Volkswagenu v bývalém Východním Německu. Tyto stávky, které organizoval mocný odborářský svaz IG Metall, zkolabovaly, když dělníci dali přednost své současné práci před přislíbeným kratším pracovním týdnem (není divu s ohledem na ubohý stav německé ekonomiky). Neúspěch stávky – první v historii IG Metall za posledních padesát let – vyvolal v řadách německých odborářů zmatek.

Přibližně ve stejnou dobu se ve Francii postavil veřejný sektor za zamítnutí navrhované vládní reformy penzijního systému. Stávka zkolabovala nevídaným stylem. Při pokusu zneškodnit časovanou francouzskou penzijní bombu, premiér Jean-Pierre Raffarin navrhnul odložit odchod do důchodu o 2,5 roku a valorizaci důchodu odvozovat od cen spíše než od platů. Stávka se zhroutila v momentě, když se francouzská veřejnost, znechucená důsledky stávky ve veřejné dopravě, rozhodla vyjít do ulic a říci hlasité „Non!“ odborářům. Za pár týdnů od stávky prošel reformní návrh parlamentem bez podstatných změn.

I britští odboráři pocítili problémy na nedávné výroční konferenci vládnoucí Labour Party. Při debatě o zdravotnictví a penzijní reformě si dohodou britští odboráři zajistili takovou pozici, že při hlasování o vládní politice nemohli zastánci vlády nikdy obhájit své postoje. Ale i přesto, že odboráři přehlasovali vládu v obou případech, bylo zřejmé, že členové strany do jednoho podpořili vládu a vystoupili proti odborům. Zdá se, že odboráři ztrácejí svůj tradiční vliv na řadové členy Labour Party.

Co se skrývá za touto sérií neúspěchů? Někteří komentátoři je přisuzují stále se ztenčující členské základně odborových organizací. Odbory prostě již nemají dostatek členů na to, aby mohli mobilizovat široké masy ke kolektivním akcím. Ve Francii je méně než 10 % pracovníků v odborech, což je v silném kontrastu s 20 % v roce 1980. V tom samém období – i přes rekordní zaměstnanost – ztratily britské odbory polovinu členské základny. Odboráři z DGB v Německu ztratili přes 1 milion členů za uplynulých pět let. Jedním z hlavních důvodů tohoto trendu určitě bude celkový přesun tradičních odborářských sektorů ekonomiky – například průmyslové výroby – do ostatních částí světa.

Ale to není vše. Ani na vrcholu své moci odbory nikdy nereprezentovaly více než polovinu pracovní síly, přesto ji celou kontrolovaly. V dnešní době představují odbory pro většinu zaměstnanců, zvláště těch mladších, nedůležitou organizaci. Dle článku, který nedávno vyšel v britském Guardianu, jsou odbory v koncích s nabíráním mladých členů. Další článek, tentokráte z německého Die Zeit, vysvětluje proč: „Odbory jsou pro mladé lidi nudné. Na dnešním trhu idejí musí bojovat o přízeň mládeže nejen se zavedenými organizacemi jako je Greenpeace nebo Amnesty International, ale i s velmi schopnými nátlakovými a lobbystickými skupinami antiglobalistického hnutí. A na tomto trhu vám nepomůže image organizace určené pro padesátníky a starší.“

Odbory také stále více nejsou schopné ztotožnit se s mnoha prvky moderní společnosti. Zaměstnanci nejsou bezbranné figurky na kapitalistické šachovnici. Naopak jsou bez problémů schopni se o sebe postarat. Moderní pracovní vztahy jsou charakterizovány velkou mírou osobní zodpovědnosti. Většina zaměstnanců je také dost silně ponořena do procesu osobního vzdělávání a zvyšování své kvalifikace na to, aby si vůbec stačila všimnout existence odborů, nemluvě o demonstracích údajně na svou podporu.

Jak ukázalo francouzské léto pod taktovkou odborářů, jedinou cestou, kterou nyní mohou odbory použít k tomu, aby dostaly do pohybu masy lidí, je zbavit tyto lidi služeb, které vzhledem k vysokému zdanění oprávněně požadují – veřejná doprava, veřejné vzdělání. Tato cesta ale nyní dokáže vzbudit radikální protiodborářské nálady. Právě to ukazuje příklad Francie, kde nesouhlas s odboráři neočekávaně tlumočila 21 letá studentka politologie Sabine Herold. Její řeč 15. června před davem, který čítal neuvěřitelných 100 000 odpůrců odborových stávek, neznamenal pouze bod obratu ohledně navrhované reformy, ale také v případě vztahů občana a odborů. Systém odborářského centralizovaného a kolektivního vyjednávání je před radikální změnou stejně jako celé odborové hnutí v zemích Evropské unie.


Článek byl původně publikován na Tech Central Station (www.techcentralstation.com).

překlad: Tomáš Jirsa