Obyčejný Američan je dnes bohatší, než byl před sto lety John D. Rockefeller

The Atlantic vydal článek, který ukazuje, jak Američané žili o století dříve. V porovnání s dnešními standardy středostavovského obyvatele Spojených států to byl nepohodlný život v chudobě, strachu a nebezpečí. Tak pro ilustraci: třeba v roce 1924 zemřel šestnáctiletý syn amerického prezidenta na infekci z puchýře, který se mu udělal při hraní tenisu na kurtech Bílého domu.

A tak mám otázku, na kterou jsem se dřív často ptal a ze zvědavosti vám ji položím i teď: za kolik peněz byste byli ochotní odcestovat do roku 1916 a žít v podmínkách, v jakých podnikal i John D. Rockefeller? Co 21,7 milionů dnešních dolarů, což byl před sto lety zhruba jeden milion? Stačilo by to? A co jedna miliarda, ať už dnešních, nebo tehdejších bankovek? Bylo by to dost, abyste si mohli i tehdy koupit všechny ty kvalitní potraviny, výrobky a služby a zapomněli na rozdíl mezi realitou roku 1916 a 21. stoletím?

Promyslete to. Pořádně a opatrně.

Kdybyste se převtělili do miliardáře Spojených států před sto lety, mohli byste si samozřejmě pořídit prvotřídní pozemek. Žít na páté avenue, v domě s výhledem na Tichý oceán nebo si koupit vlastní soukromý tropický ostrov, případně rovnou celé souostroví. Ale kdybyste se ze svého manhattanského sídla chtěli dopravit do paláce na západním pobřeží, trvalo by to několik dní. Pokud byste navíc cestovali v létě, museli byste zapomenout na klimatizaci – tu ani nejdražší soukromé vlakové kupé nemělo.

Přestože jste mohli ve svém newyorském domě nějakou tehdejší klimatizaci vzduchu mít, ve většině bytů vašich přátel, restaurací, kaváren a kanceláří byste nic takového nenašli. A když přišla zima, většina z nich nebyla (z dnešního pohledu) ani dobře vytopená. Cesta do Evropy trvala řadu dní a za její hranice ještě déle. A co kdybyste potřebovali urgentně přes noc poslat balíček nebo dopis z New Yorku do Los Angeles? Bohužel, nepředstavitelné.

Nenaladili byste rozhlas (první komerční vysílání začalo v roce 1920) ani televizi. Horkým zbožím a moderním výdobytkem té doby byl fonograf, který ale nebyl stereo, takže i dnešní zapálení vinylofilové by se myslím ještě rádi vrátili k zatracovanému zvuku cédéček. Stahování hudby tehdy samozřejmě taky neexistovalo. A i kdybyste si nakrásně postavili soukromé kino, nabídka filmů opravdu široká nebyla.

Telefon byl připoutaný ke zdi a skypovat vskutku neuměl.

Šance, že se luxusní limuzína s osobním šoférem rozbije, byla tehdy mnohem vyšší, než že přestane jet váš vlastní malý sedan, zatímco se v něm vezete na lekci jógy. A když jste na zadním sedadle čekali, až váš řidič limuzínu opraví, nemohli jste zavolat, že nestíháte.

Jakmile byste konečně dorazili domů a dostali chuť na nějaké thajské kari, kuře vindaloo, vietnamské pho nebo falafel, měli jste smůlu: i kdybyste nějakou souhrou náhod o existenci těchto exotických jídel vůbec věděli, váš kuchař by je zcela jistě neuměl připravit. V restauraci byste taky nepochodili – newyorská gastronomická scéna v té době ještě na objev takových chutí čekala. A přestože byste měli dost peněz a mohli si na každý den v lednu objednat čerstvé borůvky, při tehdejší ceně by vám za to stejně nejspíš nestály. Wi-Fi byla bolestivě pomalá – tedy pardon, neexistovala. Což vám pochopitelně nevadilo, protože jste si nemohli pořídit ani internet, ani počítač. A nebyly ani žádné chytré blogy!

I ta nejlepší lékařská péče byla, viděno dnešníma očima, příšerná – lékařské zákroky mnohem víc bolely a byly o dost méně úspěšné. Antibiotika neexistovala. Měli jste problémy s erekcí? Bipolární poruchu? Smůla, museli jste se s nimi naučit žít.

V závislosti na vašem pohlaví by vám nebo vaší manželce, dceři a sestře o dost pravděpodobněji hrozila smrt při porodu. A pokud už by se dítě zdravé narodilo, šance, že se dožije dospělosti, byla o hodně nižší než dnes. Zubařina na tom nebyla o moc líp – ani za všechny peníze jste si nemohli koupit kartáček s vibrujícími štětinami, zato nabídka náhradních chrupů byla už tehdy široká.

Jakkoliv marniví byste byli, nešlo si pořídit kontaktní čočky, pořádné umělé vlasy nebo moderní a bezpečné prsní implantáty. Když by se vám zachtělo zvrátit důsledky příliš mnoha večeří, na kterých se podávala želva přelitá smetanovou omáčkou, nešlo to – liposukce tehdy ještě nebyla.

Antikoncepce byla primitivní – kromě toho, že nebyla tak spolehlivá jako dnes, tak o potěšení připravovala s mírou větší než řada dnes běžně dostupných antikoncepčních metod. A sice byste mohli pečovat o svého milovaného psa, ale vaše bohatství by pro něj nejspíš nemohlo zajistit veterinární péči takové úrovně, jakou dnes najdete v každém okresním městečku.

Mimo to byste byli připraveni o všechnu tu kulturu, která v minulém staletí vznikla díky globalizaci. Nemohli jste si jít poslechnout angloamerický rock a ostrý zvuk elektrických kytar. Neexistovalo reggae a jazz byl tou dobou stále v plenkách – nehledě na počet dostupných nahrávek.

A měření času? Mohli jste si dovolit ty nejlepší švýcarské hodiny a hodinky, ale ani ty se svou přesností neblížily těm nejlevnějším Casiím, natož synchronizovanému ciferníku vašeho smartphonu.

Upřímně mě ani nehne, abych rok 2016 opustil a vyměnil své místo v něm za domek miliardáře před sto lety. To znamená, že když to porovnáme, tak se vlastně dneska mám líp než miliardář v roce 1916. Jsem materiálně bohatší, než byl tehdy John D. Rockefeller, a když si dovolím menší zobecnění, tak to platí pro skoro každého dnešního Američana ze střední třídy. Téměř všichni obyčejní Američané jsou tak dnes bohatší, než byl nejbohatší muž Ameriky před pouhými sto lety.


Přeložil Ondřej Trhoň.